Jiří Šmiták: Láska na maratonské trati

Jiří Šmiták: Láska na maratonské trati

Myslíte si, že láska a běhání nejde dohromady? Zamilované románky jenom odvádějí pozornost od kvalitního výkonu? Tak se pletete. I na maratonské trase se můžete seznámit a ještě u toho padne rekord:-)

Kdo to spí v mojí posteli?

V roce 1980 jsem se na maratonu v Košicích setkal s kamarádem z vojny, kterého jsem 15 let neviděl. Dohodli jsme se, že si po závodě spolu posedíme, zavzpomínáme a také trochu popijeme. Před odchodem z ubytování jsem si rozložil po celé délce postele svoji šusťákovou soupravu. Setkání s kamarádem se dost protáhlo, musel jsem pochodovat nočním městem na internát pěšky, měl jsem i něco vypito. Když jsem přišel na pokoj, nechtěl jsem rozsvěcovat světla, abych nikoho nebudil. Začal jsem se pomalu svlékat, a když jsem chtěl ulehnout do postele, k svému nemilému překvapení jsem zjistil, že v ní už někdo leží! V tu chvíli jsem si uvědomil, že se paní vrátná při našem příjezdu na ubytovnu divila, že zůstáváme až do pondělí. Prohlásila totiž, že v neděli večer přijedou ubytovaná děvčata, mladé studentky. Dělali jsme si z toho legraci a říkali jí, že nám to nevadí, že se klidně vyspíme s nimi.

Čtěte také: Kuriozity z maratonu. Jiří Šmiták má spoustu zábavných historek z maratonů a umí je velmi vtipně podat.

Á jé, už je to tady, řekl jsem si, děvčata přijela a jedna už spí v mé posteli. Co teď? Mám si přilehnout ve vší slušnosti k ní? No jo, ale ona se probudí, začne křičet, ještě mně budou podezírat, že jsem ji chtěl znásilnit. To by tak ještě chybělo! No nic, bude lepší, když si lehnu na zem. A tak jsem si pomalu začal dávat na zem vedle postele tepláky a další svršky s tím, že si na ně lehnu.

Při tom mém stlaní se náhle ozval hlas mého spolunocležníka:

„Co to děláš, proč už neležíš?“

„Rád bych, ale v mé posteli asi leží nějaká holka, tak si chci lehnout na zem,“ odpovídám tiše.

„Co blbneš, vždyť tam nikdo neleží,“ říká kamarád, „jen se pořádně podívej!“

To jsem také hned udělal. Ona postava, kterou jsem „viděl“ ve své posteli, byly totiž rozložené mé šusťáky!

Netradiční seznámení

Víte o tom, že se dá na maratonské trati nejen seznámit s dívkou, ale zaběhnout přitom i rekord?

Podařilo se to v roce 1912 na olympijských hrách ve Stockholmu japonskému vytrvalci jménem Šizo Kanaguri. Tehdy asi po uběhnutí třiceti kilometrů požádal jednoho Švéda, aby mu dal něco napít. Ten mu podal nejen pohár osvěžující šťávy, ale také jej pozval k němu domů, aby si závodník, který už byl značně vyčerpán, odpočinul na lůžku. Kanaguri jeho pohostinnost přivítal, trochu se i prospal, mezitím jej ovšem pořadatelé marně hledali. Druhého dne se jim ale přihlásil, že je živ a zdráv. Nesvěřil se jim však, že se během pobytu u ochotného hostitele stačil seznámit s jeho půvabnou dcerou. A ta něj zapůsobila natolik, že se s ní později oženil.

Nedokončený maraton však Kanagurimu stále ležel na srdci. A tak se v roce 1967 po téměř 55 letech vrátil na místo, kde tehdy běh přerušil, a v 76 letech „pokračoval v závodě“. K jeho absolvování potřeboval celkem 54 let, 8 měsíců, 6 dní, 8 hodin, 32 minuty a 20,3 sekundy, což je označováno za rekordní nejpomalejší maraton.

Svatba na maratonské trati

Jsou známy dokonce případy, kdy se na maratonské trati konala i svatba. Nejinak tomu bylo na závodě v Seattle v USA. Nevěsta nastoupila na start v závoji, ale raději bez vlečky, a v rukou nesla svatební kytici, ženich měl frak. Po celou trať se snoubenci drželi za ruce a běh s nimi musel absolvovat i oddávající pastor. Na toho pak novomanželé Johnstonovi nakonec svedli, že dosáhli času pouze 4:45 h. – běžel prý příliš pomalu a obřad, který trval dvacet minut, příliš zdržoval.

Zachráněné potomstvo

Další příběh se neudál na maratonské trati, ale na dálkovém pochodu na 50 km, který jsem spolu s několika dalšími běžci pojal jako závod. Běželo se v zimě, všude byl sníh, mrzlo až praštělo. Jeden kamarád nastoupil na start poněkud méně oblečen a záhy si začal stěžovat, že mu mrzne mužství. Na 15. km na občerstvovací stanici, která byla v restauraci, požádal jednu paní o horkou hadru.

„Na co ji potřebujete,“ tázala se zvědavě.

„Nevím, jak vám to mám vysvětlit, ale pokud mně ji nedáte, asi nebudu moci mít děti,“ odpověděl poněkud vyhýbavě.

Paní se dovtípila, s pochopením mu horkou hadru věnovala a kamarád nejen v pohodě dorazil do cíle, ale dokonce i vyhrál.

Když jsme na to po mnoha létech u něho v bytě při setkání vzpomínali, řekl své dospělé dceři, matce dvou dětí, která nám právě přinášela občerstvení:

„Nebýt horké hadry, tak jsi možná ani nebyla na světě.“

Následně jsme oba spustili hurónský smích.

Dcera, která nevěděla, o co se jedná, se na nás nechápavě podívala, zakroutila hlavou a odešla. Asi si pomyslela: „Dědci se zbláznili!“

Jiří Šmiták

Jiří Šmiták – autor článku

Absolvent dálkového studia trenérů atletiky 1. třídy na FTVŠ UK Bratislava (1979–82). Dlouholetý trenér Aleny Krchákové a Ivany Martincové a více než rok i mladé Slovenky Soni Vnenčákové. Autor knihy 100 let maratonu (1996), Hrdinové maratonu (2006). Spoluautor knihy Nejvýznamnější osobnosti maratonu v Košicích (2008). Autor 16dílného seriálu Hrdinové dlouhých cest (časopis Stadion, 1987)

V současnosti mimo jiné odborně zaštiťuje články o tréninku na SvetBehu.cz a odpovídá na dotazy čtenářů.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: