Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

BĚŽECKÉ OSOBNOSTI

POSLEDNÍ DISKUSE

Rozhovor s Petrem Vavrysem - v Himálaji jsem týden neměl co jíst, s sebou jsem měl jen Hašlerky

Rozhovor s Petrem Vavrysem - v Himálaji jsem týden neměl co jíst, s sebou jsem měl jen Hašlerky

Přinášíme vám exklusivní rozhovor s českou legendou orientačního běhu - Petrem Vavrysem. Petra jsme vyzpovídali o jeho běžeckých začátcích, o expedici do Himálaje, o kariéře i o tom, co stojí za jeho úspěchem. Dokonce nám prozradil, jak si pořídil první tričko Craft :)



Jak a kde jsi s orientačním během začínal?

Začínal jsem v 10 letech, přidal jsem se k náboru ve škole. Hlavním motivem bylo, že běhala starší sestra a já jsem samozřejmě musel zkusit všechno, co ona. Moje první zkušenosti byly příšerné. Několikrát jsem se ztratil, proběhali jsme půl lesa, než jsme našli cíl. :) Byla tam ale skvělá parta, takže nebylo těžké u toho vydržet. Za to vděčíme hlavně charismatické paní vedoucí, i díky ní většina z party naší generace u orientačního běhu dodnes zůstala.


Petr během orienťáku v letech 1988 – 1995Petr během orienťáku v letech 1988 – 1995

Orienťák v roce 1997Orienťák v roce 1997

Petr během orienťáku v letech 1988 – 1995Petr během orienťáku v letech 1988 – 1995

 

Prohlédněte si i další fotografie k článku...


Lepšímu tréninku bránil tehdejší politický režim

Jak ses propracoval mezi naši špičku?

Řekl bych, že hlavně díky tomu, že jsem byl cílevědomý a chtěl jsem vyhrávat. Už v parku ve školce jsme neustále závodili s kamarády. Ze začátku to nebyl až takový problém, jako typický vesnický kluk jsem měl přebytek energie, který jinde než venku a při běhu nebylo jak vybít. Mezi špičku jsem se pak samozřejmě dostal díky spoustě let tvrdého tréninku. V oddíle jsem začal už jako 12 letý.

Na vejšce jsem pak potkal kluky, kteří měli velmi tvrdý a sofistikovaný trénink, nakonec jsme utvořili partu a trénovali společně. A protože oni byli starší a záhy se dostali do reprezentace, já jsem se k nim chtěl dotáhnout a občas si i něco přidat. Hlavně ze začátku ten vývoj nebyl jednoduchý. K většímu tréninku je potřeba jezdit do zahraničí, to jsem tehdy z politických důvodů nemohl. Když jsem poprvé vyjel, to prostředí bylo tak jiné a šokující, že jsem žádné výsledky neměl. Průlom nastal až po tom, co jsem vyjel do Švédska, kde jsem se OB chtěl věnovat naplno. Tam jsem se teprve pořádně vyučil v těch největších mezinárodních klubech. Moje zahraniční kariéra ale nebyla moc dlouhá, skončila vcelku tragickou nehodou v mých 31 letech.

Můžeš krátce shrnout svoji reprezentační kariéru?

Na začátku nebyla moc oslnivá, zahraniční zkušenosti zkrátka chyběly, ale motivace byla převeliká, jenže kvůli tomu hlava nestíhala nohám, s tím jsem hodně bojoval. Doma jsem byl hodně dobrý, ale venku to nešlo. Až v Mekce OB, Skandinávii se to pořádně zlepšilo. Když chce někdo v OB být opravdu dobrý, tak musí trénovat tam. Nejen kvůli terénu ale i kvůli prostředí, klubům a závodům.

 

Petr Vavrys je legendou v orientačním běhuVítěz kategorie 45+, Craft 1000 Miles Adventure 2011

K lepšímu výsledku na Mistrovství světa mi chybělo trochu štěstí

Podle statistik ses účastnil dvou Mistrovství světa – v roce 1989 (Švédsko – 6. místo se štafetou) a 1993 (USA – 17. místo na krátké i klasické trati, 8. místo se štafetou). Je to skutečně tak? Jak jsi spokojený s tamními vystoupeními?

Účastnil jsem se dohromady třech mistrovství, ještě ve Franci, 1987. Před Mistrovstvím světa ve Švédsku jsem byl na vojně, takže na to jsem moc trénovat nemohl. Při Mistrovství v USA jsem si zase pro změnu vypíchnul oko, i když jsem měl našlápnuto dobře, nakonec z toho bylo 17. místo. Žádná medaile z toho bohužel nebyla. Nejlepší výsledky jsem měl právě až ve Švédsku. S vystoupením samozřejmě spokojený nejsem. Chybělo mi ale možná trochu štěstí.

Hned napadne, že zde chybí rok 1991, kdy bylo MS u nás, v Mariánských Lázních. Zřejmě bylo těžké se nominovat?

Neúčastnil jsem se, protože 14 dní před mistrovstvím jsem si utrhl stehenní sval. Tenkrát jsem se chystal s Mistrem světa, který ten závod nakonec vyhrál, potenciál tedy byl, i když kdo ví, jak by to jinak dopadlo. Ale to už je dnes historie.

TIP: Přečtěte si také článek jak trénují orientační běžci mapu.

To, že se orienťák od svých začátků poměrně dramaticky proměnil, víme. Jak se ale proměnila výkonnost nejlepších závodníků? Jak myslíš, že by špičkový orienťák na začátku například 90. let, uspěl v této době? Například na klasické trati?

Sport jako takový se sice hodně proměnil, ale jeho podstata zůstává. Každý závodník může běžet jenom tak rychle, jak mu dovolí hlava. Je pravda, že dnes se ten sport cpe víc do lesů a do parků, aby byl atraktivnější, tím pádem jde náročnost terénu dolů a závody se zrychlují. To klade veliké nároky na to udržet si koncentraci a pozornost při závodě a být neustále ve střehu. Ta silová a vytrvalostní složka, která byla dřív nezbytná, jde dneska trošičku stranou. Dnes jde hlavně o velmi rychlé rozhodování pod velkým tlakem. Ale myslím, že špičkový orienťák z 90. let by zcela jistě dnes také uspěl, prostě by se jen adaptoval na to, v čem běží a co musí při svém závodě řešit. Klasické trati bývaly dříve velmi náročné a vysilující, nebylo tolik občerstvovacích stanic a chleba se většinou lámal až v závěru.

Zjištění, že organismus na něco nestačí uprostřed Himálaje je kruté, člověk si to ale většinou uvědomí, až když už je pozdě...

Jsi z oddílu Slovan Luhačovice. Jaké tam je zázemí a podmínky pro vrcholový orienťák? V posledních letech se zdá, že jste na vzestupu. Máte silný mladý tým – aktuálně například Jonáš Hubáček, Vojtěch Sýkora dříve zase Michal Hubáček (juniorský Mistr světa ve štafetách), přestoupila k vám Vendula Horčičková, loni jste vybojovali bronzovou medaili na Mistrovství ČR (finišoval Tvůj syn Johan Vavrys).

Myslím, že vrcholový orienťák je trochu jiný než jiný vrcholový sportovec, protože tu vrcholovost si musí udělat každý sám pro sebe. My nejsme takový sport, který by měl vyloženě vrcholová střediska, kde by se závodníci soustřeďovali. To znamená, že každý jede především sám za sebe a každý musí mít vysokou úroveň osobní disciplíny, aby se dokázal namotivovat. Je pravda, že v Luhačovicích jsme jeden druhému vzorem, možná i pro ty mladé a proto se snaží mít podobné výsledky jako jejich otcové. To je dobrý motivační prvek, jinak si nemyslím, že máme nějak výrazně lepší podmínky.

Máte dotaz týkající se vašeho tréninku nebo výživy? Nebojte se nás zeptat! Váš dotaz zařaďte do příslušné rubriky v sekci"DISKUSE" a my vám na něj odpovíme.

Je známo, že ses v roce 2004 zúčastnil himálajské expedice Čo Oju společně s Radkem Jarošem a Martinem Koukalem. Víme, že ses tam také potýkal se zdravotními problémy (otok plic). Můžeš tento jistě silný zážitek popsat?

Tím, že jsem dělal vrcholový OB, tak jsem byl na vysoké výkonnostní úrovni a to jak morální, tak i fyzické a říkal jsem si, že co dokáže jeden horolezec nebo lyžař, to musí dokázat i orienťák. Jeden obrovský rozdíl byl chybějící aklimatizace a zkušenosti z této nadmořské výšky. Aklimatizaci jsem zkrátka podcenil a jelikož jsem byl s dvěma chrty, kteří chtěli jeden druhému dokázat, jak jsou dobří, tak jsem prostě přidal a můj organismus na to nebyl stavěný. To zjištění v takovém prostředí a tak daleko od civilizace není úplně jednoduché, řekl bych dokonce, že je kruté. Člověku jde zkrátka o život a když si to uvědomí, tak je ve většině případů už pozdě. Byl to hodně otřesný zážitek a velmi poučný a řešil jsem ho tak, jak jsem řešil všechny dosavadní komplikace ve svém životě.

Když to nejde nějak, musí to jít jinak. Člověk se tomu nějakým způsobem vzepře a poslechne rady zkušenějšíc, a tak jsem za týden musel slézt až úplně do nížiny. Ten týden jsem neměl co jíst, měl jsem sebou pouze Hašlerky. Když se po týdnu můj stav stabilizoval, nechtělo se mi měsíc čekat, až se kluci vrátí a tak když kolem šla jiná výprava, přidal jsem se k nim a dokonce jsem ještě vylezl do výšky 7700 metrů. Ale tam už jsem se díval smrti do očí a v hlavě mi probíhal dialog, kdy jsem si pokládal otázky typu: chceš tam vylézt? Ano, chci... tak tam vylezeš, ale zpátky už se nevrátíš... V téhle emočně vypjaté situaci bylo rozhodnutí svým způsobem jednoznačné a volil jsem ústup. Hlava by šla, morál by byl, ale tělo se bránilo a už by mě zpátky nedovedlo.

Kromě aklimatizace, neměl jsi pocit, že Ti chyběly i technické dovednosti?

Ani ne, ty jsem trénoval a jelikož jsem učenlivý, tak jsem je na místě ve stěně trénoval. Samozřejmě, že musím přiznat, že mi to trochu chybělo, ale šlo to i bez toho. Kdybych se měl celý život ohlížet na to, že něco dělám a ještě to neumím, tak bych nedělal nic. Je potřeba to zkrátka zkusit a uvidí se. Když je ta zeď příliš tvrdá a nedá se prorazit, tak to zkusím obejít nebo podlézt...

Vždycky jsem chtěl něco podobného dokázat, byl to můj odvěký sen...

Jak ses do této zajímavé společnosti vrcholového horolezce a lyžaře dostal? Přes Craft?

Ano, bylo to přes Craft, protože jsem Radka Jaroše i Martina Koukala mnoho let sponzoroval, a tak jsem si řekl, dívejte, když vás sponzoruju, tak co kdybyste mě někdy umožnili, abych tohle prostředí taky zažil, protože to byl můj odvěký sen. Četl jsem o tom i knížky a vždycky jsem tohle chtěl dokázat. Nakonec slovo dalo slovo a protože k sobě máme blízko, nebylo to tak složité. Byla to velmi malá výprava, všechno jsme si nesli s sebou. Zajímavé bylo, že čeští horolezci chodí bez kyslíku a možná, že kdybychom ho měli, tak se mi to nestalo, ale zase na druhé straně ten výkon by nebyl tak hodnotný.

 

Expedice Craft CHO OYU 2004Expedice Craft CHO OYU 2004

 

Přiznáš se, jak sis v roce 1985 pořídil první produkt Craft? ;-)

Když jsem byl v 85 roce poprvé v západní civilizaci, tak jsem neměl ani na rohlík a ti nejlepší běžci někde ve sprchách zapomněli nějaké svoje oblečení. A když se pro něj nevrátili, tak mi připadalo lepší ho využít, než aby skončilo někde v odpadkovém koši. V podstatě se za to stydím, ale jiná varianta tenkrát pro mě nepřicházela v úvahu. Potom když jsem byl do roku 95 ve Švédsku a přemýšlel jsem, co vlastně budu dělat, tak jsem si říkal, že v Craftu běhám už 10 let a u nás doma ho de facto nikdo nezná, tak mi přišlo logické, abych v téhle činnosti pokračoval i u nás.

Jaké byly začátky prodeje oblečení Craft u nás?

Byly velice těžké, protože to bylo prádlo velice drahé a informace o tom, že je velmi kvalitní a funkční, se nesla jen pomalu od úst k ústům. Lidi, kteří ho chtěli vyzkoušet, bych spočítal na jednom prstu. Až velmi pozvolna se informace o něm rozšiřovala ale můj „cirkusácký“ obchodní život byl velmi dlouhý a velmi náročný. Jezdil jsem po Republice a sám jsem prodával a nabízel na nejrůznějších akcích a společně s ženou jsme stavěli a balili stánky a ten nárůst byl velmi velmi pozvolný. Hlavní bariéra byla zejména vysoká finanční náročnost. Konkurence byla navíc výrazně levnější a ten boj byl obtížný. K úspěchu mi pomohl stejný přístup jako ve sportu - jeden neúspěch neodradí, dva taky ne a deset taky ne, tak to zkouším dál a dál, to mě žene dopředu.

Craft je především nadčasový, začátky ale byly krušné

V čem spatřuješ největší výhody materiálů Craft?

Hlavně v tom, že ten materiál je nadčasový. Vždycky byl a snad i bude. Vývoj je neustále na úrovni světové špičky a myslím si, že i ti, kteří se snaží to kopírovat, tak jsou vždycky až druzí a to mě svým způsobem motivuje k další práci.

Jak se proměnilo oblečení Craft od toho roku 1985?

Dlouho se vyvíjel velmi konzervativně, protože Švédové jsou velmi konzervativní a neradi mění zaběhnuté věci, když jsou dobré a fungují, což se mi líbí. Dneska už je to trochu jiné a rok co rok přichází jiná kolekce. Tenkrát jsme nabízeli jeden typ úpletu 20 let a nikdo se tomu nepodivoval, protože byl zkrátka tak dobrý a dodnes jej lidé mají ve skříni.

 

CraftCRAFT je švédská značka specializující se od roku 1977 na vývoj a výrobu oblečení pro vytrvalostní sporty, kde hraje funkčnost a komfort zásadní roli pro dosažení optimálních výsledků. Díky úzké spolupráci se špičkovými sportovci a neustálému vývoji nových materiálů a technických řešení je CRAFT tréninkovým a závodním oblečením, které přináší skutečné výhody.

 

S kým ze známých českých sportovců firma Craft spolupracuje?

Momentálně spolupracujeme například s: Honzou Kopkou nebo Zuzkou Kocumovou, Ondřejem Fejfarem, Honzou Procházkou, holkama Stránskýma, Luckou Maršánovou nebo Zuzkou Urbancovou a dalšími.

Co se Ti na skandinávském „způsobu života“ líbí nejvíc? A co bys přenesl k nám, pokud by to šlo?

Samozřejmě přírodu, jenže to je nepřenositelné. Miluju skandinávské bažiny, protože jsou obtížné na běhání. Mají také krásné, členité lesy. Co se mi na nich ještě líbí je život v souladu s přírodou. Nemám příliš v lásce velké množství lidí na malém prostoru, sám potřebuju mít kolem sebe prostor. Ale za ty roky, co jsem tam žil a naučil jsem se jim rozumět, jsem pochopil i jejich mentalitu. Na první pohled jsou velmi chladní a nepřístupní, zavřou se do svých domečků a dovnitř člověka nepustí. Když se ale otevřou a důvěřují člověku a pustí ho do svého nitra, tak potom to jsou vztahy na celý život a všechno funguje na jméno a na podání ruky nebo ústní příslib. Není potřeba nic sepisovat, prostě řeknu, že to tak bude a kdyby mi měla ruka upadnout, tak to tak bude.

Za úspěchem v Craftu stojí stejný přístup, který mi zajistil vítězství ve sportu, hlavní je se nevzdávat a hledat cesty

Jak se Ti s Craftem pracuje?

V životě jsem hodně využil principy ze sportu, je důležité mít cíl, ale také přátelské prostředí a obklopit se lidmi, kteří chtějí pracovat a mají z toho dobrý pocit. Nemohu pracovat s někým, kdo tu práci dělá jen pro peníze. Musí to mít zkrátka určitou úroveň. Chci hlavně, aby byl zákazník spokojený, i kdybych měl čas od času prodělat. Je pro mě podstatnější, aby byl spokojený a vrátil se. Snažíme se do naší činnosti hlavně vnášet nové prvky a obklopovat se lidmi, kteří jsou chytří, ale přitom jsou lidští a mají jakousi tvář, která je jednoznačná a čitelná a nikoliv tajuplná. V tomto jsou moje krevní skupina. Jedna věc je tedy disciplína, druhá věc je, aby to bylo v souladu s přáním partnera a třetí věc je, aby byli všichni spokojení.

Myslíš, že budou Tvoje děti s Vavrysem pokračovat? :)

Nebudou. A ani bych to skoro nechtěl, já vždycky říkám, že by si měli najít nějakou „slušnější“ práci :) naštěstí oba studují medicínu, tak snad to tak dopadne, ale je to ještě daleko a cesta je dlouhá, ale věřím, že se s tím popasují.



Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů