Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Čertovskej ultratrail 2017 aneb jak to s těmi čerty vlastně je - osobní zkušenost běžkyně

Čertovskej ultratrail 2017 aneb jak to s těmi čerty vlastně je - osobní zkušenost běžkyně

V sobotu 3. června 2017 z hradu Houska odstartoval 1. ročník Čertovskýho ultratrailu, kterého se zúčastnila i naše reportérka Jana Ryantová a níže si můžete přečíst její dojmy ze závodu :-)



Mám slabost pro nulté ročníky závodů

Ano, mívají zpravidla mouchy, stejně jako všechno, co se dělá poprvé. Ale právě poprvé jsou opravdu autentické, právě poprvé jsou rozpačitě upřímné, přesně takové, jak si je organizátoři přáli.

 

 


 

 

Čerti na tratiČerti na trati

Občerstvovací staniceObčerstvovací stanice

Nejlepší ženyNejlepší ženy

 

 

 

Prohlédněte si další fotografie ze závodu...


Čertovskej ultratrail je závod na 66,6 km, který vede z hradu Houska skrz CHKO Máchův kraj až do Hamru na Jezeře. Pořádá ho parta orienťáků, bikerů, sprotovců, jejich rodinní příslušnící a další dobré duše. Závodu připadla první červnová neděle, svítilo sluníčko, vítr nefoukal, ale čerti, ti tedy určitě úřadovali.

Jedná se o terénní ultratrail, který vede nádhernou krajinou Kokořínska a Máchova kraje. Více informací o závodu Čertovskej ultratrail najdete v termínovce.

 

Start závodu byl stanoven na 8:30. Organizátoři zvolili cestu odněkud někam, takže si přidělali starost s převozem závodníků a věcí. Přihlášených účastníků bylo 65, na start se postavilo ale jen 49. Což je počet, který na shromaždišti opticky vypadá jako výběh party kamarádů. Tím spíš, že polovina lidí byla okrášlena o nějaký čertovský artibut. Startovní pole bylo totiž rozděleno na čerty a smrtelníky. Čerti plnili při závodě navíc několik úkolů.

Trať byla na začátku zábavná, běželo to samo

Trať byla na začátku zábavná, běželo se docela pohromadě, vesničkou, krátký kopec nahoru a potom dlouze mírně dolů jedním takovým typickým kokořínským údolím mezi skalkami porostlým mechem, kde to běželo úplně samo a kde se mohla plně projevit startovní euforie. U každého jinak. Někdo přepálil začátek, třeba já, a někdo se ztratil.

Vítám první krizi

Co se týče toho přepálení, nikdo mě nenutil. Ale ten krásný kokořínký seběh se zhruba po 12-ti kilometrech změnil na písčitou rovinu borovým lesem a mně hodně rychle došlo, že takhle to nepůjde. Málo početné startovní pole se roztrhalo a po většinu závodu poběžím sama, i když je vidět kilometr před a kilometr za sebe. A já vítám první krizi, kdo by to byl čekal, že tak brzy. A kdo by byl čekal, že už nepřejde...

Kontrolní bod 1 byl na vrcholu Bezděz a půjdeme tudy ještě cestou zpět. Bezděz je vrchol mírumilovný a jeho zdolání netrvalo dlouho a já jsem si příjemně odpočinula od běhu. Trať pokračovala borovými lesy takřka mimo civilizaci v bývalém výcvikovém prostoru, takže vlastně vůbec nevím, kde jsme byli. Dalším kontrolním bodem byla Malá Buková. Lesní cesty střídaly asfaltové signálky v naprosto ideálním poměru. Většina lesních cest je tu především z písku a po každém takovém plážovém úseku je pevná zem pod nohami celkem úleva. A někdy zahne trasa do lesa prostě jen tak, nikde žádná cesta, jen mlíko.

Na vzdávání ještě nemám morál

Ty kilometry kolem Bukové až k další občerstvovací stanici na 36. kilometru si moc nepamatuji. Vím, že jsem se smířila s myšlenkou, že poprvé závod vzdám. Což ovšem nešlo tak snadno, protože uprostřed lesů by moje nářky poslouchal stejně jen všudepřítomný hmyz. A tak to znamenalo doběhnout pávě na ten 36. kilometr. A tam jsem zase zjistila, že na vzdávání ještě nemám morál. Co jsem si schopná ospravedlnit před sebou, ještě nedokážu před ostatními. Nedokázala jsem to říct nahlas a bylo mi jasné, že budu pokračovat. Asi to pomohlo a následujících pár kilometrů až pod Ralsko se mi běželo dobře.

A asi abych přitom nezapomněla, že tohle je pekelný závod, tak mi těsně před pasáží v neposekané louce, vysoké podle výšky postavy zhruba po pás, vytekl téměř celý camelbag s ionťákem na zadek a na nohy. Takže bylo třicet stupňů, já jsem se právě oblečená vysprchovala ve šťávě a skáču do pole, juch! Naštěstí jsem se tomu mohla jedině smát.

Za pár minut na to jsem začala stoupat na Ralsko

350 výškových metrů na 1,5 kilometru jsou parametry pěkné dřiny. Bylo nás tam víc, ale já jsem věnovala pozornost pouze vlastním špičkám. Nakonec to vlastně docela rychle uteklo, na vrcholu kopce jsme orazili další kontrolní bod a čekal nás seběh na předposlední občerstvovačku u průrvy na Ploučnici. Co mě trápilo ještě víc než kopce nahorů byly kopce dolů. Běžně si je totiž užívám a získávám na nich. Při tomhle závodě mě ale píchalo v boku. Pořád. Nešlo to rozdýchat, nešlo si od toho odpočinout.

Při seběhu jsem se dala dohromady s milým spoluběžcem, jehož jméno neznám, ale který mi nesmírně pomohl v pasážích následujících za průrvou. Ty byly totiž takové užitkové a nepěkné. Čekaly nás ještě dva kontrolní body a jedna občerstvovačka. Kontrolní body byly na vrcholech Stohánek a Děvín, obojí hezká a romantická místa na procházku z blízkého okolí.

Na poslední občerstvovací stanici jsem si užívala chládku ve stínu a došlo mi, že už je vlastně večer a proto nás sluníčko trápí čím dál tím méně. Původně jsem myslela, že touhle dobou už budu čekat v Praze na vlak. A zatím nás čekalo ještě 6 kilometrů do cíle. Z Děvína už je to ale “rychlovka” zhruba za 6min/km. Mnohem dřív, než jsem čekala, jsme se ocitli na hrázi Hamru a mnohem dřív jsme uviděli cílovou bránu Čertovského ultratrailu.

V cíli byla neskutečně příjemná atmosféra rodinné oslavy na chatě

Dostatek jídla, pití, rozesmátí závodníci, obětaví pořadatelé, mazlivý pes a hlavně - konec trápení. A okamžitě se dostavil ten stav, který se dostaví jedině když mu předchází dřina. Naplnění a spokojenost.

První ročník Čertosvkého závodu doporučuji všem, především těm, kteří dávají přednost běhavým závodům s menším převýšením. Trať je krásná a organizátoři nejsou v pořádání začátečníci a moc dobře vědí, co mají dělat. Já doteď nejsem schopná pojmenovat to, co udělalo ze závodu takovou rychtu. Rozhodně jsem nebyla sama, komu průběh shodil hřebínek. Můj časový plán do 8 hodin jsem překročila o celé dvě hodiny! Žádný závod se zkrátka nesmí podcenit a nezbývá, než se příští rok přijet přesvědčit, jak to s těmi čerty vlastně je.


12.06.2017, Jana Ryantová


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů