POSLEDNÍ DISKUSE

Díky SvetBehu.cz si zaběhli závod v Itálii. S1 trail nabídl krásnou trať a plné občerstvovačky

Díky SvetBehu.cz si zaběhli závod v Itálii. S1 trail nabídl krásnou trať a plné občerstvovačky

Říkal jsem si, že jednou bych si rád zaběhl závod v zahraničí a díky Světu Běhu se mi to povedlo. Neříkám, že to bylo přesně to, co bych si přál. Zvolená destinace ani čas nebyl podle mých představ. Přesto jsem se chopil příležitosti a plně ji využil. Nelituji, byl to nejlepší závod, co jsem kdy běžel.



Registrace a povinná výbava tu platí?

Zatímco u nás po Novém roce uhodily mrazy, já vystupuji s novým parťákem Honzou o půl páté ráno v Terstu. V tomto italském městě poblíž hranic se Slovinskem je právě +7°C. Chystáme se tu zaběhnout závod S1 La Corsa della Bora. Naše trasa měří 57km s 2500 metry převýšením. Máme jeden den na rozkoukání a vyzvednutí si startovních čísel. Zdánlivá banalita v podobě návštěvy místního sportu, kde obdržíme startovní balíček, se zvrhává ve večerní cestování do cíle závodu zhruba třicet km od Terstu. Vše dobře dopadlo a my si aspoň můžeme prohlídnou doběh do cíle v Porto Piccolo. Zajímavostí je, že některé mapy tento přístav ještě nezobrazují. Vše je nové a na Google Earth je jen staveniště. Myšlenka na vydatný spánek před závodem umírá s jedenáctou večerní, kdy dobalujeme poslední věci na závod. Seznam povinné výbavy se nám zdá dost přehnaný. Tolik věcí jsem neměl ani na stovkových závodech. Na startu jsme pak asi jediní, kdo si povinnou výbavu vzali k srdci a taky na záda.

 


Značení trati na jedničkuZnačení trati na jedničku

Bylo nám líto, že na občerstvovačkách nemůžeme ochutnat všechnoBylo nám líto, že na občerstvovačkách nemůžeme ochutnat všechno

Počasí vyšlo naprosto ideálníPočasí vyšlo naprosto ideální

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...

 


 

Na občerstvovačkách mi bylo líto, že jsem nemohl ochutnat všechno

Ráno budíček v pět a nahrnout se do autobusu, který nás hodí do Slovinska na start. Vítá nás mrazivé počasí, -7°C je v tričku a větrovce docela znát. Choulíme se v hloučkách, fotíme a čekáme na zpožděný autobus. S prvními slunečními paprsky je odstartováno. Zima je solidní a první seběh je v té tlačenici docela o kotníky. Zbytečně to nehrotíme a běžíme s Honzou pospolu. Přichází takové to kouzelné ráno, kdy vidíte široko daleko, zem je pokryta jinovatkou a do toho svítí slunce.

Závod S1 Trail La Corsa della Bora, který se koná ve výběžku SV Itálie nedaleko Terstu, nabízí hned 3 délky tratí. Všechny se konají v horách na pomezí Itálie a Slovinska a v lednu, kdy u nás bývá největší zima, si užijete porádního slunečného počasí a možná se i vykoupete v moři.

Následují dva prudké seběhy a následná stoupání. Při prvním seběhu si hned všimnu záchranářů, kteří jsou rozeseti co padesát metrů po suťovisku. Mimo nebezpečné úseky jsou pak co 5 km další. To je koncentrované bezpečí až až. Přesto díky zmrzlé zemi Honza a časem i já hážeme saltíčko vpřed. Dobíháme na první občerstvovačku. Italská občerstvovačka měla své klady i zápory. Hlavní negativum byl asi fakt, že jsem nemohl ochutnat všechno a musel jsem raději vyběhnout dřív, než bych se tam přejedl. Stoly byly plné pečeného masa, šunky, sýru, ovoce, že to jsem ještě neviděl. V druhém stoupání nás vítá pohled na Terst a zároveň mě opouští Honza, kterému tempo přestává vyhovovat.

Běžím s dobrou náladou, že nejhorší mám už za sebou. Občas se chytnu nějaké skupinky běžců a popovezu se s nimi. A když už nemůžu, tak fotím. :) Běží se mi suprově a vůbec nejde poznat, že bych protancoval celý Silvestr. Jak si jedu na vlně, tak omylem probíhám občerstvovačku na 34 km, což mi udělalo vrásku na obličeji, ale jen jednu. Takže si můžu spokojeně dál užívat běhu. Trasa se vine na hranici mezi lesem a srázem k moři. Což má za následek, že člověk má pořád chuť zastavovat a kochat se výhledem na moře. Skoro celý závod se běží terénem, převážně po kamenech. Asfaltu by tu člověk našel dohromady jen pár kilometrů. Než se naději, tak se blížím k finálnímu sešupu na pláž. Tam už se cítím docela unaven, protože se to snažím tlačit na sedm hodin. Tak dobře jsem ještě 57 km v terénu nikdy nezaběhl. Poslední tři kilometry po pláži a v Porto Piccolo byly namáhavé a krásné zároveň. Na posledních schodech se projevila ještě chlapská ješitnost, kdy na hranici pádu ještě předbíhám čtvrtou ženu celkově. Cíl. Padá na mě únava a cítím se trochu ztracen. V přístavu je hromada lidí, většina mluví Italsky a já se musím někam dohrabat ke svým věcem, které jsem si nechal poslat do cíle. Po chvíli nacházím zázemí závodu, ale mé věci sem dorazí až s dvouhodinovým zpožděním. To už tu je i Honza, který doběhl půl hodinky po mě. Aspoň je dostatek času na sdělení si zážitků, zhodnocení závodníků z delší 100mílové trasy a protažení. Se západem slunce dorazí věci a já ještě stíhám s posledními paprsky dát koupel v moři. Ideální regenerace.

 

Závěrečný doběh do cíleZávěrečný doběh do cíle

 

Na závěr výlet do Benátek

Dvoudenní návštěvou Benátek pak zakončujeme náš závodní víkend v Itálii. Závod krom pozdějšího dovezení věcí do cíle neměl žádnou chybu. Vrátil jsem se z něj namotivovaný do sezóny a už se těším na nějaký další flák. Jo a taky by mě lákalo příští rok zkusit delší stomílovou variantu tohoto závodu - Ipertrail.

Miroslav JančíkMiroslav Jančík - autor článku

Pocházím z Olomouce. S běháním jsem začal zhruba před čtyřmi roky, po přihlášení se na 5 Beskydských vrchů. Ultratrail mě okouzlil a dodnes ho mám nejraději. Mám sedavé zaměstnání, tak si to aspoň kompenzuji jako horský průvodce pro CK Kudrna. Ještě víc než samotné běhání mě baví závody typu survival a adventure race.

 


31.01.2017, Miroslav Jančík


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů