HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Běhání v JAR, aneb Ultratrail Drakensberg ve znamení dikobrazů, příspěvků na nosorožce a podivných občerstvovaček

Běhání v JAR, aneb Ultratrail Drakensberg ve znamení dikobrazů, příspěvků na nosorožce a podivných občerstvovaček

Lákalo by vás běhání v exotičtějších zemích? Tak si přečtěte, jak se běhá v Jihoafrické republice, kde se náš redaktor Míra Jančík rozhodnul zůčastnit 100 kilometrové trasy nádherného Ultratrailu Drakensberg.



Což takhle dát si ultra zemí Mordoru?

Když už letím na čtyři týdny do Jihoafrické republiky, tak proč si tam něco nezaběhnout? Oko mi padlo na Ultratrail Drakensberg. Ze čtyř vzdáleností se mi samozřejmě nejvíce zamlouvá stomílovka. Kamarádky mě ale drží při zemi s tím, že pak budu potřebovat ještě tři týdny fungovat a hlavně řídit po Africe. Volím tedy stokilometrovou variantu napříč NP Drakensberg. Startovné je samo o osobě dost pálka, protože asi polovinou ceny přispíváme na ochranu nosorožců.

V pátek přijíždíme na start závodu. Už z dálky nás vítají hory Drakensbergu s pozadím majestátních hradeb království Lesoto. Zde by klidně mohl Tolkien brát inspiraci na zemi Mordor. Nejde samozřejmě o království jako takové, ale o více jak tři tisíce metrů vysoké skalní štíty, které chrání toto království. Jsme tu o něco dříve, tak se jdeme ještě projít po kopečkách kolem. Odpoledne se registrujeme. Krom triček dostáváme přiděleny i stany, ve kterých se můžeme vyspat. Večer máme briefing s vysvětlením trasy. Na mě je těch informací v angličtině hodně, a tak tomu nechávám volný průběh. Hlavní je, že všude je pitná voda, žádné zvíře se mě nebude snažit sežrat a odjezd na start je ve tři ráno před branou. Zbytek se nějak poddá.

Ve tři ráno tedy nastupuji do pofidérního autobusu řízeném ještě pofidérnějším Afričanem. Naštěstí se za chvilku autobus začíná plnit dalšími běžci a já vím, že jsem tu dobře. Autobusem jedeme směrem k hranicím s Královstvím Lesoto. Po chvilce se asfaltka mění v prašnou cestu, a i ta po zanedlouho ztrácí svou kvalitu. Na hřebeni po pravé straně vidíme občas nějakou čelovku  některého z borců ze stomílovky. Kodrcá to čím dál víc a mně začíná být blbě. Jsem dost šťastný, když konečně vystupujeme. Sotva se rozkoukám a žaludek se zklidní, hned mě odchytne kameraman a chce rozhovor. Houby mu po ránu rozumím, ale tak si povídám to svoje a všichni jsou spokojení. Přijíždí další autobusy a běžců přibývá. Člověk by čekal více černých běžců, ale muži i ženy mají pouze jednoho zástupce. V pět ráno se řadíme u hraniční závory a je odstartováno.


Ve tmě opět nabírám energiiVe tmě opět nabírám energii

Tak trochu jiný kraj...Tak trochu jiný kraj...

Po 50. km volím jinou strategiiPo 50. km volím jinou strategii

 

Prohlédněte si i další fotografie k článku...


Na první velké občerstvovačce mám královský servis

Nechci přepálit start. Je tma a vím, že to bude dlouhý. Dopředu se poklusem vydává jen jeden borec a nikdo ho nechce následovat. Tak to teda ne a pouštím se za ním. Na to reagují další tři běžci a společně se dereme vpřed. Čeká nás výběh na skutečnou hranici s Lesoto, která je ve třech tisících metrech nad mořem. Je to jediná hranice na východě království, kudy se dá dostat dovnitř. Navíc se dá do sedla dostat pouze pěšky nebo offroadem. Makáme, co to jde a mně se docela daří. Občas kolem nás projede teréňák a zvíří prach. Prachu je tu ostatně až nezdravě hodně. Nahoře v sedle jsem na druhé pozici.

Pak mě ale trochu zmatou fáborky, které vedou dál do  království. Chvilku po nich běžím, ale nemám z toho dobrý pocit, protože s sebou nemám pas. Pak mi dochází, že je to trasa stomílařů a raději se vracím. Při seběhu se dostávám opět na druhou pozici. Tak nějak si žiju v euforii a z euforie. To má za následek, že na nějaké šetření sil kašlu a makám, co to jde. Člověk musí zkoušet, co vydrží. Po dvaceti kilometrech všechno šlape jak na drátkách. Pak ale začne docházet pára, a já netuším proč. Začínají mě předbíhat běžci. No co už. Nějak se mi nechce běžet. Což o to, hlava by běžela, ale nohy ne.

V tomto stavu poklusávám po náhorních plošinách, když v tom se mi jako fata morgána zjeví občerstvovačka. Borec stojící uprostřed ničeho. Má malý stolek, kde má tyčinky a pár lahví nápojů. Hodně tam fouká a on dost zápasí s větrem. Přijde mi to jako dost zvláštní situace. Dobíhám na první velkou občerstvovačku na čtyřicátém kilometru. Uklidím se do hangáru a najednou ke mně přijdou dvě organizátorky a starají se o mě jako o vlastního. Jedna mi doplní camellback a opět mi ho zabalí pěkně do vesty. Druhá se zatím stará, abych měl co jíst a pořádně se namazal před sluníčkem. Když vidí můj opalovák, tak mi raději sežene nějaký tester padesátku. Přeci si na měsíc v Africe nebudu brát nějaký malý balení opalováku. :-)

Závod po krásných plošinách Dračích horZávod po krásných plošinách Dračích hor

Tak trochu jiný kraj…

Zjišťuji první velký problém a už taky vím, proč mi to neběželo. Za prvních čtyřicet kilometrů jsem vypil pouze půl litru vody. To je průser! Jako bych si to předtím neříkal, že se to může stát. Stezka vede údolím proti proudu říčky a já nemám šťávu. Když potkám lidi, tak se snažím vypadat, že běžím, abych nevypadal jako úplná lemra. Závod v pravém slova smyslu pro mě asi skončil, teď jedu hlavně na dokončení. Když si toto uvědomím, v klidu se vyzuji a jdu se ráchat do vody. Sedím si spokojeně na kameni, nohy v potoce, když mě postupně předbíhá dalších pár běžců.

Po čtvrthodince nicnedělání pokračuji dál. Do kopce to fakt nejde a motá se mi hlava. Z kopce to nějakým zázrakem jde. Na zádech si s sebou nesu nějakou divnou vodu ,a i když ji vyměním, tak ji camelback změní opět v jen těžce pitnou vodu. Možná jsem si měl ten nový camelback vícekrát propláchnout.

Na padesátém kilometru měním trochu strategii. Vypiji tam, co se dá, sním pár brambor a hlavně si nechám z petflašky udělat provizorní kalíšek. S ním pak běhám od pramínku k pramínku a vždycky a všude piju. Jeden kalíšek hrknu do sebe a pak si vodu nesu dál. Tak putuji celý den po úbočích Dračích hor a přes jeho vrcholky. Málokdy někoho potkám a každá občerstvovačka je za odměnu.Takto jsem si to úplně nepředstavoval. Jak si tak koukám pod nohy, všimnu si ostnů z dikobraza. Prostě trochu jinej kraj.

TIP: Přečtěte si také článek jak se běhá v Thajsku, aneb závody brzo ráno, popularita exotů z Evropy a zpestření místní kulturou.

Závěr ve znamení bloudění, nekonečného stoupání v dešti a úprku před místní zvěří

Jak se začíná stmívat a já se blížím na další občerstvovačku na 70.km. Čeká mě ještě jeden slušnej brod. Padá tma a s ním začíná i mírně krápat. To je to, co znám a začíná se mi vracet síla. Vydávám se do tmy vstříc nepříznivému počasí a posledním kopcům. Najednou všechno jde tak, jak jsem si přál. Jak cítím cíl, tak přidávám. Poslední občerstvovačka. Tři orgové spolu se třemi strážci parku sedí u ohně v dešti.

Něco sním a chci vyběhnout dál, ale nevím kam. Celá trasa je totiž značená a my nemáme ani mapu. Jeden kluk mi řekne, že musím běžet zpět a na křižovatce vpravo. Divně se u toho směje a já mu moc nevěřím. Běžím tedy tak, jak řekl, ale nic nenacházím. Vracím se tedy zpět na občerstvení v domnění, že si ze mě dělal srandu, ale ne. Na druhý pokus nacházím nějakou jinou křižovatku. Vydávám se po stezce, ale něco mi říká, že jdu vážně špatně. Pak najednou uslyším napůl štěkot napůl vrčení a já přemítám, jestli to zvíře uteče, a nebo mám raději brát nohy na ramena já.

V tu chvíli chytám alespoň signál od kamarádek. A dozvídám se o důležité křižovatce, o které byla řeč na briefingu před startem. Teď do sebe dost věcí zapadá a já se vracím na správnou cestu. Už to chci mít za sebou. Dávno jsem už překročil časový limit, za který jsem to chtěl uběhnout. Říkám si, že už bych měl pomalu klesat do cíle, ale vůbec. Pořád stoupám a za každou další zatáčkou se otevírá nové stoupání. Je to divný, ale kvůli dešti, mlze a tmě jsem totálně dezorientovaný.

Konečně sbíhám dolů do vesnice. K mému překvapení ale po chvíli vybíhám z vesnice a pokračuji ještě dál. Můj cíl je ještě tři dlouhé kilometry daleko. To se už zvládne a já po necelých 24 hodinách jsem v cíli na 7. místě. Dostávám fakt nepovedenou finisherskou medaili a jsem štastnej. Šťastnej, že jsem si tohle dobrodružství nenechal ujít. Díky holkám, že na mě v cíli tak dlouho čekaly a odvezly mě pak spát do nedalekého kempu a já už nikam nemusel pěšky.

 

Miroslav Jančík

Miroslav Jančík

Kudrnatý horský průvodce, který rád běhá, skautuje a občas se zhoupne v rytmu swingu. Před šesti roky poprvé vyzkoušel ultratrail 5BV a od té doby se transformoval z chodce na běžce. Miluje výzvy a rád zkouší nové věci. Poslední výzva byl 100 mílový závod v zimních Italských horách, kde se mu dařilo. Krom ultratrailu se snaží získávat vavříny i na závodech survival race a adventure race, zatím spíše marně. Díky neočekávanému a dlouhodobému volnu v práci stihl letos běžecké závody v Itálii, Thajsku i Jihoafrické republice. Závody v horách ho baví a chce s nimi nadále pokračovat. Je pyšný na to, že je z Olomouce.

 


13.09.2018, Miroslav Jančík


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů