HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

BĚŽECKÉ OSOBNOSTI

POSLEDNÍ DISKUSE

ROZHOVOR s Lenkou Kubkovou, držitelkou World Marathon Majors: "Maraton mě chytnul okamžitě!"

ROZHOVOR s Lenkou Kubkovou, držitelkou World Marathon Majors:

Čtyřiačtyřicetiletá Lenka Kubková si svou maratonskou závislost začala pěstovat ve třiatřiceti letech. Coby amatérka stihla za jedenáct let odběhnout devatenáct maratonů na všech kontinentech světa (kromě Antarktidy) a jako první Češka získala diplom World Marathon Majors. Jak se k maratonským běhům dostala, jak svůj koníček kombinuje s ostatními povinnostmi a co jí prozatímních jedenáct maratonských let dalo a vzalo?



Maraton mě chytnul okamžitě

Lenko, jako první Češka jsi získala diplom World Marathon Majors, což je dokončení všech šesti nejprestižnějších maratonů na světě. Začala jsi s tím ale až ve třiatřiceti letech a jsi ryzí amatérka. Jak ses k běhu dopracovala a jak zvládáš kombinovat práci s maratonskou přípravou?

Je pravdou, že jsem opravdu začala s běháním pozdě, ale souvisí to s tím, že jsem se, coby matka tehdy dvou malých dětí, nemohla běhu naplno věnovat. Nezačínala jsem ale úplně "od nuly". Cvičila jsem denně (doma) aerobik, na jehož provozování nebylo nutné hlídání. Vybudovala jsem si tím poměrně slušnou formu a můj první maraton jsem v roce 2007 zvládla bez běžecké přípravy. Byla jsem ten typ běžce, kterého maraton chytnul okamžitě, a věděla jsem, že další rok to zkusím znovu a pokusím se trochu potrénovat.

Nakonec se následující rok maraton nekonal z důvodu dalšího těhotenství, následně lítání okolo tří dětí a složitého zbavování se poporodních kil. Až od roku 2011 se věnuji maratonům opravdu naplno a běhám dva až tři ročně. Vzhledem k pracovní vytíženosti mého manžela (lékař, pozn. red.) a zmíněným třem dětem jsme se prozatím domluvili, že se k práci zdravotní sestřičky v nejbližší době vracet nebudu. Tím mám pochopitelně přípravu na závody jednodušší a mohu se jí tedy věnovat právě třeba v době, když jsou děti ve škole.


LondýnLondýn

DubajDubaj

Maraton v New York CityMaraton v New York City

 

Prohlédněte si i další fotografie k článku...


 

V mediálním éteru jsi zmiňovala, že neběháš za žádný klub. Posun v tréninku ale po tolika odběhaných maratonech mít ale musíš. Radíš se s někým ohledně přípravy, nebo vše je ve tvé režii? Věnuješ se také i jinému sportu, než běhu – kolo, plavání, zmíněný aerobik, běžecké lyžování?

Asi je to udivující, ale opravdu se s nikým neradím a nejsem v žádném běžeckém klubu. Dokonce ani nemám žádné známé běžce. Maratonskou běžkyni neznám opravdu osobně žádnou a maratonce jednoho, se kterým jsme se seznámili na startu v NYC (identifikoval mě podle české vlajky na kšiltu) a od té doby jsme v kontaktu. Tak s ním si občas zalamentujeme nad zdravím, závodem, tréninkem, ale to je opravdu všechno.

Samozřejmě jsem musela ledacos na svém tréninku změnit. Tělo prostě ve 44 letech nesnese takové tréninkové dávky, jako v pětatřiceti. Slabinou mého zdraví byly vždy kyčle. Po poradě s lékařem zařazuji v tréninku mezi běháním rotoped. 70 minut intenzivní jízdy. Kondice se tím zvedá, ale tělo nemá jednostrannou zátěž, jako kdybych jen běhala. Před pěti lety jsem běhala klidně 12x, 15x za sebou, a klidně dlouhé vzdálenosti. Vlastně celoročně jsem běhala stejně. To už dnes nejde. Musím více odpočívat. Člověku to ale dojde až poté, co se zdravotní problémy objeví. Dokud mu to prochází, tak běhá jako šílenec. Alespoň u mě tomu tak bylo.

Asi tou nejzásadnější změnou, kterou jsem učinila (kromě zmíněného nahrazení části běžeckého tréninků rotopedem), je ta, že právě neběhám celoročně stejně. Ta kilometrová křivka je různá. Naprosto se liší, jak běhám v době před maratonem, anebo mimo něj, či bezprostředně po něm. Ustálilo se to na tzv. "plápolavé" běhy, kdy si ani neberu GPS a běhám si jen tak pro radost (a taky abych nebyla koule) a ty jsou většinou v rozpětí 12-15 km. Přibližně 2 měsíce před maratonem začnu navyšovat kilometráž, vezmu GPS a zrychlím. Tedy začínám řekněme na 17, 18... až 24 kilometrech. To je maximum, co v tréninku běhám.

Jakmile začnu běhat ty dvacetikilometrové běhy, už v nich zůstanu a cca 14 dní před maratonem začnu snižovat počet km (rychlost ne, tam se snažím běhat co nejrychleji do posledního tréninku). Pakliže je závod v neděli, běhám v pondělí, úterý a středu jen 10 až 12 km a tři dny před závodem mám volno. Stejně tak týden po maratonu. Tento systém jsem si zavedla sama a vyhovuje mi, tak na něm nehodlám nic měnit. Na kole jezdíme celá rodina, ale nejmladší dceři je devět, takže to nejsou žádné velké vzdálenosti nebo rychlost, která by třeba nahradila běžecký trénink. Jinak se pochopitelně protahuju a posiluju v rámci maratonské přípravy břišní svaly, ale to asi není nic neobvyklého.

Medaile z BostonuMedaile z Bostonu

Přímá úměra mezi dosaženým časem a zážitkem ze závodu není

Tvé dosavadní maximum sis odběhla na maratonu ve Varšavě – 3:11 – když se ale vrátím k šestici nejprestižnějších maratonů světa, jaký byl pro tebe nejcennější, jaký sis nejvíce užila a naopak?

Rozhodně jsem při svých zatím devatenácti odběhnutých maratonech nenašla přímou úměru mezi dosaženým časem a zážitkem, resp. pocitem. Pochopitelně k varšavskému času vzhlížím a obávám se, že už ho asi nepřekonám, ale velmi hezký maraton byl i NYC nebo v Košicích, kde jsem byla o 5 nebo 7 minut pomalejší. Také nemusí nutně znamenat, že maratony WMM mají tu nejlepší atmosféru.

Například cíl v Tokiu moc velkolepý není a má za Prahou, Frankfurtem, Stockholmem nebo Vídní co dohánět. Samozřejmě, že jsou ty světové maratony s čtyřiceti, padesáti tisíci účastníky obrovským zážitkem, ale nevýhodou může být složitá logistika celé akce, zdlouhavé čekání na startu a opravdu velké bezpečnostní kontroly (obzvlášť v Americe). Ty "rodinné" maratony s menším počtem účastníků mají něco do sebe, mívají také nezapomenutelnou atmosféru a v případě běžců mého typu, tedy těch, kteří doslova "honí každou vteřinu", má menší maraton bez "klacků pod nohama" v podobě výše zmíněného, větší pravděpodobnost lepšího času nebo dokonce osobního rekordu.

Při skoro tříhodinovém čekání v NYC na startu už člověk takový stoprocentní výkon nepodá. V tom byla právě ta Varšava, Barcelona nebo Košice jednodušší a výsledku to pomůže.

Z té série WMM se mi nejvíce líbilo v NYC, tam máte pocit, že opravdu maratonem celé město žije, a také v Londýně, kde jsem svou "šestou hvězdu" dosáhla. Naprosto nejhorším maratonem byl jednoznačně Boston, kam jsem nastupovala se zraněnou kyčlí. Začala bolet asi 13 dní před odletem. Měla jsem velké dilema, zda upřednostnit zdraví, tedy neběžet a vyléčit se, nebo to zkusit zvlášť, když musím plnit nějaký kvalifikační čas a už se mi to třeba nemusí podařit. Riskla jsem to i přes výslovné nedoporučení lékaře a běžela.

Bylo to opravdové utrpení od prvního do posledního metru a čtvrt roku jsem si pak nezaběhala. Tu medaili s jednorožcem jsem pak dlouho nechtěla ani vidět. Odnesla jsem si ponaučení, že maraton vám nic neodpustí. Není možné na tak dlouhou vzdálenost nastoupit a nebýt zdráv. Ukázal mi, co umí a já už maraton před zdravím neupřednostním. Tím jsem si jistá.

S manželem v ChicaguS manželem v Chicagu

Bez podpory rodiny by to nešlo!

Boston tě tedy naučil, že maraton nic neodpouští a následovala dlouhá regenerace. Byly předtím či potom podobně protrpěné závody?

Po Bostonu, který jsem ukulhala v roce 2017, jsem běžela ještě 3 maratony (Košice 2017, Tokio 2018 a Londýn 2018). Do všech jsem nastupovala zdravá, takže dopadly dobře. Podobnou zkušenost, jako v Bostonu jsem zažila ještě ve Vídni 2015, také jsem běžela se zraněnou kyčlí, také to byla mizérie, ale byl to jen hodně slabý odvar toho pekla v Bostonu.

Aktuálně se nacházím v období, kdy jsem koncem srpna začala trénovat na maraton v Amsterdamu, který se běží 21.10. Právě jsem tedy začala s dlouhými běhy, tak snad zdraví vydrží a trénink a následně závod zvládnu.

 

Takový koníček jistě nese s sebou mnoho – časových – omezení, jak ti vychází vstříc rodina?

Na rodinu mohu mít jen slova chvály. Připouštím, že můj koníček je časově i finančně poměrně náročný a bez rodiny bych si za maratony cestovat nemohla. Rodiče mi děti jezdí v době naší zahraniční mise hlídat a manžel mě na všechny cesty doprovází a vytváří patřičné zázemí. On je organizačně a cestovatelsky schopný a já běhám. S úsměvem vždy konstatujeme, že bychom si neradi své role prohodili. Je lékař, radím se s ním, ale myslím, že jsem už snad přeci jenom posbírala nějaké ty zkušenosti a s regenerací si poradím sama. Jak jsem se již zmiňovala, on řeší hlavně tu organizaci. Tedy ubytování, letenky, cesta na start... každý máme to své. Bez něj a vlastně bez zázemí a podpory celé své rodiny, bych sérii WMM maratonů nedokázala.


04.10.2018, Vojtěch Gawlas


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů