Potřebujeme k dobrým výkonům trenéra? Aneb je pro mne trenér to pravé?

Nejen ti nejlepší využívají trenérů

Za každým velkým sportovcem hledejme ještě většího trenéra. Nebo snad ne? V drtivé většině sportů se pohybují trenéři jako opory svých svěřenců. Radí jim, motivují je a mnohdy je doprovázejí po celou sportovcovu aktivní činnost. Platí to nejen pro profesionály, ale čím dál tím více i pro amatéry, kteří svým sportováním chtějí docílit osobních met. Ať je to zaběhnutí deseti kilometrů pod padesát minut nebo vítězství na Spartathlonu, poslechnutí trenéra je velkým klíčem k úspěchu.

Maslák, Holuša, Homoláč, Vrabcová-Nývltová… dávno neplatí, že pouze ti nejlepší využívají rad trenérů. V současném běžeckém boomu platí, že kdo to se svými výsledky myslí (alespoň pro sám sebe) vážně, radí se s kdekým. A právě tady se láme chleba, protože není trenér jako trenér. I hobík totiž nakonec pozná, pokud běhá podle internetového „znalce“, nebo podle léty prověřeného trenéra, který mu plánuje tréninky na míru. V první zmíněné situaci se může rychle stát, že se přetrénujeme, zraníme, ztratíme motivaci, nebo se sportem dokonce skončíme.

Ve druhé zmíněné variantě se můžeme za pár měsíců posunout takovým tempem, jakým jsme se neposunuli po celou dobu svého dosavadního sportování. Získáme novou krev do žil, začneme ve svých tréninzích vidět smysl a budeme vědět, že někam směřujeme. Jen zmiňme některé případy druhé varianty – Ondřej Fejfar, dlouhodobě jeden z nejlepší českých běžců dovrchu, letošní mistr ČR ve Skyrace, svěřenec Roberta Krupičky, vždy běhal pod trenérem, Tomáš Maceček – skyrunner a běžec do schodů, letošní mistr ČR v UltraSky a vicemistr ČR z Perun Skymaratonu, od loňska svěřenec Zdeňka Kříže, Milan Šumný – letošní pátý muž ze Spartathlonu, svěřen známého trenéra hobíků Miloše Škropila.

• komplexní tréninkový plán na dané období
• osobní změna tréninků v rámci časových možností běžce
• možnost konzultace (i psychiky)
• dlouhodobé vedení, získání motivace

• finanční zatížení (od jednotek tisíc po desítky tisíc)
• v některých obdobích repetitivní tréninkové cykly
• těžší výběr specificky vhodného trenéra
• možný menší posun, než si běžec od trenéra slibuje (zvlášť pokud sám sebe dobře vede)

Nejen tyto zmíněná jména, ale i řada dalších běžců využívá rad trenérů, nejsou profesionálními atlety a musejí se krom tréninku starat také o svou obživu – práci. Přesto ale dokáží podávat výborné výsledky srovnatelné s celosvětovou špičkou. Jak moc ale v jejich výkonech hraje prim trenér? Není příčinou jejich výsledků v prvé řadě jejich motivace?

Vlastní motivaci stavějme na první místo. Pokud totiž sám svěřenec nemá vůli a chtíč, i ten nejlepší trenér ztrácí smysl. Naopak velké množství běžců touží po dosažení osobních rekordů, ale vlastní roztříštěností tréninků a neznalostí tréninkových cyklů se jim to nedaří. V tomto ohledu je nejlepší radou využití rad trenéra, který nezaujatě zasáhne do běžcovy skladby běhů a tím pozitivně ovlivní jeho další vývoj.

Trenér ≠ úspěch

Ne vždy je to ale zaručený klíč k úspěchu. Jeden z nejlepších českých ultramaratonců (pro mnohé vše dob) Radek Brunner si běhání pod trenérem již zkusil, vrátil se ale pro něj k jistějšímu tréninku „sám pod sebou“. Jiří Čípa dlouhodobě výsledkově dosahuje světové elity, avšak i tento ryzí amatér stejně jako Brunner si skladbu svých tréninků vymýšlí sám. A dodává:

„Nemyslím si, že na moje běhání je třeba mít trenéra. Vzhledem k rodině a práci mám nějaké časové možnosti a od toho se odvíjí moje běhání i samotný trénink. To vidím jako hlavní důvod toho, že nemám a ani jsem nikdy nepřemýšlel o trenérovi. Další věcí je fakt, že nevím, kam by mě trenér mohl posunout a za jakou cenu. Tím chci říct, že žádné přehnané běžecké sny, například v podobě Olympiády v maratonu, nemám. A pro závody nebo mety, o kterých sním nebo uvažuji, bych potřeboval spíše víc času než trenéra,“ a doplňuje: „Samozřejmě že chci být lepší a vyhrávat, ale nechci tomu podřídit myšlení a přístup, díky kterému jsem s běháním začal.“

Trenér jako nepostradatelnost

Ondřej Fejfar, svěřenec Roberta Krupičky a Čípův reprezentační týmový kolega však roli trenéra vidí o poznání jinak. Trenér by měl být především konzultantem a rádcem v závodní skladbě. „Sezóna by měla mít nějakou logiku. Snažíme se, aby ty závody nešly proti sobě. Např. pokus o zlepšení osobáku na půlmaraton dával v březnu smysl, protože jsem potřeboval získat větší rychlost směrem k MS na Sněžce,“ říká Mistr České republiky ve SkyRace a dodává: „Pokud to se sportem (běháním) myslí člověk vážně, neumím si představit netrénovat pod trenérem.“

Ať už je člověk jakéhokoli názoru, měl by se sám aktivně o typy tréninků zajímat. Právě to je první krok k zlepšení výkonu a efektivity. Trenér sám pak musí běžce pochopit, a běžec musí trenérovi na oplátku věřit. Ukázkovým příkladem je spolupráce Tomáše Macečka se Zdeňkem Křížem:

„Napsal mi dvouhodinový trénink, nějaké úseky a zbytek výklus. Celkově to mělo vyjít na dvě hodiny, ale já jsem šel jako klíčovou část tréninku jen ty úseky a myslel si, že je zbytečné ještě čtyřicet minut klusat,“ líčí Maceček, „až časem jsem pochopil, že to má nějaký smysl a pomůže mi to. On potřeboval pochopit, co mi sedí, jak jsem zvyklý trénovat a co potřebuji a já zase mu začít věřit,“ dodává.

Na výběru záleží

Ať už se rozhodnete využít ve svém sportování trenéra či nikoli, nejdůležitějším aspektem výběru je mezilidské porozumění, správné definování toho, kam chcete směřovat a kam vás konkrétní trenér může posunout. Každý sportovec je individuální osobnost, které sedí jiný přístup k trénování. Dříč bude spíš potřebovat trenéra v roli mentora, který ho usměrní v trénování, talent bez píle zase opak. Je dobré si před domluvením spolupráce najít na daného člověka reference, zjistit jeho osobní postoj k trénování a pochopit tak, v čem nás omezí, a my to budeme respektovat, a naopak kam nás posune. Každému olympionikovi sedí jiný přístup a totéž platí i v amatérském sportu.

S poděkováním autora článku všem citovaným běžcům za spolupráci.

Vojtěch Gawlas – student žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. K běhání se dostat jako slepý k houslím, a protože kolem domova neměl žádné roviny, začal běhat po horách. Nejoblíbenější trasy má do 30 km, co možná nejvíce vertikálně a v co možná nejfotogeničtějším prostředí (protože fušuje mimo běhu také do fotografického řemesla). Cílem běhu, nebo spíš sportu jako takového, je pro něj vyčištění hlavy od okolního světa a chvíle pro sebe sama.