Sešly jsme se v pondělí dopoledne po Vltava Runu. Eva byla unavená, ale plná zážitků. A po celou dobu rozhovoru sršela energií a radostí z toho, že dělá to, co ji baví a že může své dlouholeté zkušenosti z vrcholového sportu předávat dál. A RunTour? To je srdcová záležitost, kde s během ještě jako elitní lyžařka začínala, a od té doby se na závody tohoto seriálu ráda vrací, dnes už i s celou rodinou. A doufá, že se RunTour zase jednou vrátí do Hradce Králové.
Evo, jak se aktuálně udržujete ve formě?
Letos jsem běžela dva půlmaratony – nejdřív v Neapoli, kde jsem dělala vodiče dvěma holčinám – nejdřív na čas 1:20 a pak na čas 1:30. A na začátku dubna jsem běžela půlku v Praze. Taky za 1:20. Musím říct, že na to, že jsem si v době, kdy jsem končila kariéru, myslela, že už nikdy nebudu moct ani klusat, je to vlastně super. Ale o tom, že bych se někam posouvala nebo zlepšovala zatím nemůže být řeč. Ale jsem moc ráda, že můžu.
Takže jste u běhu zůstala i po skončení kariéry.
Ano, mám svoji tréninkovou školu – nebo spíš skupinu. S manželem Martinem píšeme svěřencům tréninkové plány a moc nás to naplňujeme. Líbí se nám, jaká se okolo nás vytvořila komunita, a chceme, aby se ještě rozrostla a abychom mohli pomáhat dalším lidem, kteří chtějí běhat. Přemýšlíme, kudy naše cesta tohoto projektu povede dál a jak to bude fungovat. Ale u běhání bych určitě chtěla zůstat. Co se týče mé formy, dokud budu alespoň na takové úrovni, jako jsem teď, budu spokojená.
Pořádáte se svými svěřenci společné výběhy nebo soustředění?
Každou středu máme společné tréninky v Hradci pro ty, kteří jsou z okolí. S ostatními svěřenci se snažím občas na nějakém společném tréninku domluvit nebo se potkáváme na různých závodech.
To je hezká možnost udržení se ve formě.
To ano. Hlavně nás motivuje, když jsou svěřenci spokojení a zlepšují se. Vidíme pak, že to dává nějaký smysl a že ta moje sportovní minulost k něčemu byla – třeba můžu pomoci s něčím, co by normální trenér nevěděl nebo neřešil. Vím, co se odehrává v hlavě sportovce a co dělat, když se nedaří. To jsou věci, které v knihách nevyčtete.
Kdo jsou vaši svěřenci? Jsou to spíš hobíci, výkonnostní sportovci? A jakým disciplínám se věnují?
Lidí, kterým se můžeme věnovat skoro na profi úrovni, je minimum, protože to zabere hrozně moc času, abychom jim mohli zajistit maximální servis, který potřebují. Aby tam zůstal individuální přístup, nemůžu si nabrat 10 sportovců, kteří jsou téměř na profesionální úrovni – v tuto chvíli tam mám tak 3-4 lidi, kteří mají ambice být na top úrovni u nás a dostat se třeba do zahraničí. A zároveň máme ve skupině i hobby běžce – i když já ten pojem hobby běžec nerada používám – prostě běžci, kteří se chtějí cítit dobře, někteří z nich ani třeba nemají ambice závodit, ale chtějí třeba jen pomoct s technikou. Je to hodně pestré a i nás to velmi rozvíjí.
Jak se díváte na současnou maratonskou scénu u nás?
No, u kluků to sice bylo hodně napínavé, ale pořád mám pocit, že tam něco chybí a že aktuálně nejsme na úrovni, kde bychom být měli. Maratonský souboj byl krásný, ale myslím, že by ti kluci měli umět zaběhnout tak o pět až osm minut rychleji, abychom byli schopni konkurovat na evropské úrovni. Současný limit je 2:11 a od toho jsou hodně daleko.
Holky jsou teď naopak na skvělé úrovni a i co jsem se dívala do mladších kategorií, můžeme se výhledově těšit na skvělé výkony. Je to dané i tím, že jakmile tam je nějaký dobrý běžec, ukáže ostatním, že to jde běžet dobře, a jakmile je ta cesta objevená, je to pro ostatní velká motivace makat.
