Jak se staví tratě pro 1 500 orientačních běžců

Je to z velké části proto, že jsou závodníci rozděleni do kategorií podle věku a výkonnosti a v rámci svých kategorií startují intervalově. Pro pořadatele závodu to ovšem znamená, že musí připravit velké množství různých tratí. Pojďme se podívat na to, jak taková práce vypadá na jednom z největších vícedenních letních závodů u nás.

Závod HSH Vysočina Cup pořádá oddíl SK OB Chrast už více než tři desítky let, většinou v malebných terénech Českomoravské vrchoviny. Letošní ročník se konal v obci Pustá Kamenice, v lesích pod loveckým zámečkem Karlštejn. Tradiční nabídka tří etap (krátká trať, klasická trať, zkrácená trať) s bohatým sportovně-společenským doprovodným programem přilákala více než 1 500 závodníků.

Stavění tratí je pro mě především zábava, baví mě hledat v daném terénu zajímavou trať, která prověří závodníky a občas je zkusí i (férově) nachytat. Nejlepší pocit je, když mi v cíli řeknou: “tohle mě bavilo”.

Mapování terénů a stavba tratí

První práce pro stavitele začínají ve chvíli, kdy je dohodnuté centrum a prostor závodu. V tu chvíli ještě nemá v ruce hotovou mapu, tu se teprve mapař vydá do terénu nakreslit. V místě závodu už ale existovala několik let stará mapa, kterou se dalo využít k první návštěvě terénu, proběhnutí lesa a vytipování orientačně zajímavých míst, kde by mohly vést tratě.

Po dodání aktuální mapy od mapaře vzniká první koncepce tratí, což znamená nalézt vhodné místo startu závodu a vymyslet, kudy se bude běhat s ohledem na různě dlouhé tratě. V lese se totiž budou pohybovat účastníci od 3 let (nejmladší přihlášený) do 86 let (nejstarší přihlášený), od začátečníků až po reprezentanty.

Mezi startem a cílem je nutné vymyslet jak orientačně jednodušší tratě po cestách, mapově i fyzicky náročné tratě pro “eliťáky”, i fyzicky snadné, ale mapově vyzývavé tratě pro nejzkušenější veterány. Závěrečná etapa pak má tradičně cíl přímo v centru, protože se běží jako stíhací závod s handicapovým startem podle průběžného pořadí po dvou etapách. Vzhledem k disciplíně a očekávanému teplu je třeba navrhnout také umístění několika občerstvovacích stanic v lese tak, aby se každý mohl v lese během výkonu občerstvit.

Třiatřicet tratí pro závodníky všech kategorií

Následně probíhá kolečko diskuzí s hlavním rozhodčím, který za výslednou kvalitu tratí zodpovídá, a po odsouhlasení konceptu a několika tratí stavba všech zbývajících tratí. Na letošní etapu to bylo 33 různých tratí od 2,3 km až po 8,4 km dlouhou hlavní mužskou kategorii. V lese bude umístěno na 80 kontrol – všechna tato místa je nutné po prvotním návrhu tratí obejít a označit lístečkem, kam se následně v den závodu umístí stojan s lampionem. I tehdy ale pořád můžou vznikat opravy a posuny, od návštěvy mapaře se například mohlo někde kácet, nebo prostě okolí kontroly není úplně přesně zakresleno a je třeba ho přemapovat. Po finálním odsouhlasení s hlavním rozhodčím už jdou tratě konečně do tisku.

Den D pro závodníky… i stavitele

V den závodu pak už zhruba desetičlenná parta „roznašečů“ umístí stojany s lampiony do lesa podle lístečků a po řádné kontrole může závod začít. Zatímco závodníci jsou nažhaveni na závěrečnou „stíhací“ etapu, já jakožto stavitel čekám v cíli na ohlasy, jak si závodníci s tratěmi poradí a jak se jim budou líbit.

V hlavní ženské kategorii se letos do závěrečné etapy vydávala první Tereza Čechová z Kamenice s náskokem 1:35 na oddílovou kolegyni Annu Karlovou, dalších 13 vteřin ztrácela Markéta Poloprutská ze Slavie Liberec. Jenže ta předvedla perfektní stíhačku a v cíli byla první s náskokem 1:26 před druhou Annou Karlovou, Tereza Čechová si doběhla až pro třetí místo. V mužích byla situace na čele mnohem jasnější, Daniel Hájek ze Žabovřesk Brno si zkušeně pohlídal více než dvouminutový náskok na čele před druhým na startu Vojtěchem Oranym z Jihlavy. Ten doběhl až třetí, na druhé místo se před něj probojoval čtvrtý na startu Vilém Bednařík ze Spartaku 1. brněnská.