Jarku jsem poprvé zaregistrovala na závodech zhruba před třemi lety. Od té doby se vypracovala v úspěšnou běžkyni, která se pravidelně umisťuje na předních pozicích trailových i silničních závodů. Letos se stala vítězkou Lysacupu – zimního etapového závodu v běhu na Lysou horu. S touto sympatickou a skromnou běžkyní původem z Lanškrouna jsme si povídaly o jejích běžeckých začátcích, o překážkových bězích i o tom, proč ji trénuje horolezec a proč ji láká do budoucna zaběhnout si maraton i si vyzkoušet Ironmana.
Jarko, poprvé na závodech jsem Tě zaregistrovala tak před 2-3 lety. Jak dlouho běháš a jaké byly Tvoje běžecké začátky?
Už tomu bude nějaký ten čas, kdy jsem poprvé objevila krásu běhu. Ještě když jsem byla na gymnáziu a bydlela u rodičů v Lanškrouně, čas od času jsem si jen tak pro radost chodívala zaběhat. Jednou jsem si zašla na atletický stadion, podruhé jsem vyběhla někam do přírody. Trail mě čímsi lákal už od začátku. Ten pocit běžet si jen tak volně krajinou, v lese, v horách, užívat si svobodný pohyb a vnímat okolí kolem sebe, to mi vždycky dobíjelo baterky. V té době se ale nedalo mluvit o nějakém systematickém tréninku, natož o závodních ambicích. Po maturitě jsem odešla studovat do Brna. Tehdy se mým primárním sportem stalo horolezectví a zároveň s tím jsem začala i více běhat. Běh se stal nedílnou součástí mého lezeckého tréninku a byl mi skvělou kompenzací. Za nějaký čas jsem se dostala k překážkovým závodům typu Spartan Race apod. (cca 4 roky zpátky), stala se členem tréninkové skupiny Predator Workout Brno a zhruba rok jsem s partou objížděla nejrůznější extrémní překážkové závody. Byla to skvělá zkušenost, za kterou jsem moc vděčná. Takové závody vás dostanou do nejrůznějších situací, se kterými se musíte podle své fyzické, ale především psychické zdatnosti popasovat. Mnohdy mi přišlo, že jsem si sáhla téměř na své dno, čímž se mi odkrývaly úplně nové stránky mé osobnosti a já tak měla možnost více poznat sebe samu. Dalo mi to hodně zkušeností, síly, odvahy…
To jsou zajímavé začátky trailové běžkyně… Kdy jsi poprvé běžela nějaký horský nebo trailový závod?
To bylo v září 2021. Šlo o malý trailový závod na 10 km v okolí Medláneckých kopců v rámci Her pro Medlánky. O téhle akci jsem se dozvěděla od kamaráda, který sám běžel, a protože jsem ten den zrovna neměla nic extra v plánu, řekla jsem si, proč to nezkusit. Oproti překážkovým závodům mi to najednou přišlo strašně jednoduché, člověk jen běží a nezdržuje se žádnými překážkami na trase (úsměv). Vím o sobě, že jsem závodní typ, a musím říct, že mě to hodně chytlo a začala jsem sledovat termínovky běžeckých závodů. Zkusila jsem si odběhnout několik závodů v rámci Brněnského běžeckého poháru TRIEXPERT CUP, objevila Brněnský masakr, kde jsem zaběhla kratší trasu na 30 km, pak jsem zamířila na Ještěd Winter SkyRace… Postupně jsem nacházela spoustu krásných závodů, které mi byly výzvou, a já je chtěla všechny vyzkoušet. Od té doby se pro mě překážkové závody staly uzavřenou kapitolou, a tím začala zcela nová etapa mého života.
Na jaké distance se nejvíc zaměřuješ dnes, které Ti nejlépe sedí?
To ne trochu složitější (smích). Od počátku své závodní běžecké kariéry jsem tíhla spíše k delším distancím a k ultra závodům. Tím, že jsem před těmi cca 4 lety nezačínala s během od píky a měla už za sebou nějakou běžeckou historii, byť ne závodní, jsem se k ultra závodům dostala relativně brzy. Své první ultra, Krakonošovu stovku, jsem s kamarádem odběhla zhruba rok po svém prvním čistě běžeckém závodě. V začátcích jsem žádné zaměření na určité distance a typy závodů neměla. Vybírala jsem si závody podle atraktivnosti a vzdálenosti jsem střídala, takže můj závodní kalendář byl vždycky hodně pestrý. Rozmanitost se nevytratila vlastně ani teď, jen už přibližně rok neběhám závody delší než cca 60 km a soustředím se spíše na kratší distance. Kombinuji trail i silnici. Neříkám, že si časem nezaběhnu zase něco delšího, jen to v tuto chvíli není úplně mojí prioritou.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Zmiňuješ i silniční běhy. Láká Tě i silniční maraton?
Teď bych se ještě nějakou dobu chtěla zaměřit hlavně na rychlost a posouvat své osobáky na desítce a půlmaratonu. Silniční maraton ale určitě plánuji. Běžela jsem ho zatím jen v horách, takže nemám představu, za jak dlouho bych ho byla schopna uběhnout na rovině. Mojí největší vášní, a troufám si říct, že i předností, jsou ale běhy do vrchu. Kopce a skyrunning mě baví nejvíc, proto bych se chtěla v této disciplíně posunout co nejdál to jen půjde..
Již nějakou dobu jsi členkou Salomon týmu. Jak ses do týmu dostala a jak bys popsala atmosféru v něm?
V září tomu budou dva roky, kdy se mi splnil můj dlouhodobý běžecký sen, a sice stát se ambasadorem značky Salomon. K Salomonu jsem tíhla hned od prvopočátku svého běhání. Žádná jiná značka bot mi neseděla tak jako tato. Jejich oblečení a výbava mě nikdy nezklamaly a poskytly mi přesně to, co jsem očekávala. S Jirkou Petrem jsme se znali ze závodů, a protože jsem jich objížděla čím dál více, potkávali jsme se častěji. Jednoho dne jsem objevila příspěvek, kde Jirka sháněl člověka, který by pomáhal organizovat akce pořádané Salomonem. Zareagovala jsem na tuto nabídku a po osobní schůzce, při které jsme probírali různé možnosti naší spolupráce, včetně mých dosavadních běžeckých úspěchů, mi Jirka nabídl stát se členem Salomon týmu a reprezentovat tuto značku na závodech. Nesmírně si vážím takové důvěry a podpory a děkuji za to! Všichni členové týmu jsou výbornými běžci a velkými srdcaři. Spojuje nás láska k běhu a pohybu obecně, k horám, k přírodě. Jsem vděčná za velkou podporu a za to, že mohu být součástí. Otevřelo mi to dveře k novým možnostem a nabídlo další příležitosti jak na sobě pracovat a neustále se zlepšovat.
Jak vypadá aktuálně Tvůj trénink?
Snažím se svůj trénink pojímat komplexně, aby tělo nebylo jednostranně zatížené, a proto běh doplňuji nejvíce silniční cyklistikou, plaváním a cvičením. Je to skvělá prevence proti zranění, únavovým zlomeninám, přetrénování apod. Dalším důvodem této kombinace sportů je má myšlenka vyzkoušet si příští rok nějaký amatérský triatlon.
Jakou máš přibližně týdenní kilometráž? Spolupracuješ s trenérem, nebo sama?
Momentálně naběhám něco kolem 90–100 km týdně. Čistě běžeckého trenéra jsem zatím neměla. S tréninkem mi pomáhá velikán českého lezení a zároveň můj dlouhodobý parťák a stále aktivní sportovec Ing. Jan Krch alias Drobek. Potkali jsme se na HUDY lezecké stěně v Brně, kam jsem chodila na tréninky. Slovo dalo slovo a my jsme se domluvili, že se mě pokusí trochu vést a pomáhat mi k dosažení mých cílů. Vím, že to se mnou občas nemá jednoduché, zkrátka mám svoji hlavu a ne vždy plním vše na slovo, hlavně co se týká regenerace (smích). Musí mě trochu držet zpátky a naučit odpočívat, což mi stále moc nejde. Vždycky se ale nějak dokážeme domluvit.
Kde nejraději běháš?
Mojí srdcovkou a silným magnetem jsou Beskydy. Přestože pocházím ze vzdálených Orlických hor, v době svých běžeckých začátků se mojí častou závodní destinací stávaly právě Beskydy. Lákalo mě to sem. Tehdy jsem na závody jezdila hlavně s rodiči, kteří mě vždycky podporovali a stále podporují ve všem, co dělám. Beskydská krajina má v sobě cosi zvláštního, jedinečného a silného, čím si mě získala, a já už tehdy cítila, že je to můj druhý domov a že bych si tu přála jednou bydlet. Šla jsem si za tím a tenhle sen si postupnými kroky plním. Ze svého studentského města v Brně jsem se nejprve stěhovala do Ostravy, nyní bydlím v Českém Těšíně, takže do hor už to mám, co by kamenem dohodil.
Čím jsou podle Tebe Beskydy v porovnání s jinými našimi horami specifické?
Beskydy jsou specifické svým charakterem reliéfu, strmými kopci, které miluju, a pověstným těžkým technickým terénem. Každý asi zná pověstný kamenolom na Lysé (smích). To nikde jinde u nás nenajdete, je to výborná škola techniky. Skvěle se mi tu trénuje, mám v okolí spoustu přátel a jsem tu spokojená. Každé místo tu má své kouzlo, takže ať člověk vyběhne kamkoli, je vždycky co objevovat.
Jakého svého výsledku si nejvíc vážíš a proč?
No, to je těžká otázka… Jsem vděčná za každý závod, který doběhnu bez zranění či zdravotních následků. Nestává se mi to naštěstí nijak často, ale dvakrát už jsem se dostala do takové situace, kdy jsem doběhla závod, byť s výborným umístěním, ale vzápětí mi tělo dalo na pár týdnů stopku od běhu… Snažím se tedy z této nepříjemné zkušenosti poučit, adekvátně se o své tělo starat, a jakmile cítím nějaký náznak problému, upravíme trénink a zvolním.
Bylo by těžké vypíchnout jediný výsledek, kterého si vážím nejvíc. Za své největší úspěchy ale považuji celkové vítězství v ženách na Lysacupu v roce 2025, 3. místo v kategorii na závodě Istria 100 by UTMB 2023 (110 km, 4 000 m), 4. místo na Julian Alps Trail Run nebo taky loňské 3. místo na Havířovské desítce.
A máš nějaký silný zážitek třeba z delších závodů?
Tady bych ráda zmínila LH24, kterou jsme běželi v roce 2024 s parťákem Rosťou Marvanem. Dali jsme tehdy 12 kol, každý 6. Byl to závod, který se mi vryl hluboko pod kůži a kam se chci nejspíš už příští ročník, vrátit. Během těch 24 hodin jsem si prošla takovými stavy, které nelze jednoduše popsat v několika řádcích. Podcenila jsem stravu, málo jsem doplňovala energii, a to mě pak dostalo. Jedno kolo jsem byla tak vyčerpaná a unavená, že jsem chvílemi ani nevěděla, co se se mnou děje. Další kolo už to bylo zase lepší a najednou jsem ucítila příliv nové energie. Opravdu zvláštní pocity, které jsem na žádném závodě dosud nezažila.
A Ještě bych ráda vzpomenula závod Mozart 100 by UTMB, kde jsem v roce 2024 běžela trasu Ultra (82 km, 4 100 mm). Už na startu pršelo a déšť neustával, střídala se akorát jeho intenzita. Na hlavní občerstvovačce, zhruba na 50. kilometru, jsme měli možnost nechat si přivézt náhradní suché oblečení. Moje zkřehlé ruce ale odmítaly jakoukoliv spolupráci, takže mi dobrovolníci museli pomoct sundat běžecký batoh, abych si převlékla aspoň suché triko a vyměnila bundu. Bylo tu spoustu běžců, kteří na tomto místě závod vzdali a nechali se odvészt do cíle. Neměla jsem naštěstí žádné zranění, které by mě limitovalo v běhu, takže jsem celá promrzlá a mokrá pokračovala dál. Na mnoha místech teklo bahno proudy a seběhy v lesích se přeměnily doslova v bahnotoky. Ke konci závodu, kdy nás čekalo ještě stoupání, se k dešti přidal silný vítr. V tu chvíli jsem se modlila jen za to, ať už tohle šílenství skončí a seběhnu do Salzburgu, kde byl cíl. Po 13 h a 45 min jsem silou vůle doběhla do cíle. Jen když na to všechno vzpomínám, stále mi z celého závodu běhá mráz po zádech. Ten pocit vděčnosti, že jsem závod ve zdraví a se ctí dokončila, mě hřeje pořád…
Máš nějaký oblíbený závod, ať již u nás, nebo v zahraničí, kam se ráda vracíš?
U nás by to byl rozhodně zimní etapový závod v běhu na Lysou horu – Lysacup. Tahle série šestnácti závodů začíná v listopadu a končí v únoru. Zpravidla každý víkend se vybíhá na naši královnu Beskyd, ale vždy po jiné trase. Je to nejen kvalitní zimní příprava, ale především se tu schází spoustu úžasných, stejně naladěných lidí, takže o dobrou náladu je vždy postaráno.
V zahraničí si mé srdce získalo Slovinsko a závod Julian Alps Trail Run by UTMB, kam se chystám jet i letos v září. Příští sezonu máme v plánu běžet další slovinský závod, a sice Ultra Trail Vipava Valley. Slovinsko je zkrátka božská země s dechberoucími horskými sceneriemi, kam se pokaždé ráda vracím. Poslední dobou jsme začali jezdit také na Fatru (hlavně závody v běhu do vrchu) a tam se mi teda opravdu líbí!
Jaké máš plány na podzimní část sezony?
Stále je přede mnou hlavní závod sezony, a sice již zmiňovaný JAT by UTMB ve Slovinsku, kde běžím již potřetí trasu Sky Trail. Jako přípravný závod bych na začátku září chtěla běžet Chojnik Maraton (42 km, 2 280 m). V říjnu, kdy se chystám do Tater na Memoriál Josefa Psotku. Poběžím trasu Basic (26 km, 1 600 m), která je zároveň finálem skyrunningové ligy na Slovensku. V plánu jsou dále závody v běhu do vrchu a verticaly, krosové závody, ale i silnice, kde bych si chtěla vylepšit čas na desítce. Nejspíš se letos po dvou letech vrátím i na Zapomenuté hory. S listopadem pak začíná Lysacup, na ten se těším obzvlášť. Plánů mám stále spoustu, ale konečné slovo bude mít v prvé řadě mé tělo a zdraví.
A jaký máš běžecký (nebo jiný sportovní) sen?
Může to znít trochu jako klišé, ale mým největším snem je mít pevné zdraví, které mi umožní se co nejdéle věnovat tomu, co mě naplňuje. Přijde mi, že spousta lidí bere jako samozřejmost skutečnost, že každé ráno bez problémů vstanou z postele a ve svém volném čase se věnují svým zálibám. Uvědomuji si, že tohle nebude napořád a nelze to brát automaticky.
Baví mě každodenní práce na sobě, přeji si být stále lepší, posouvat své hranice až tam, kam to jen půjde. Jedině se zdravým tělem si budu moci plnit druhotné cíle, jakými jsou účasti na významných závodech typu Zegama, Sierre-Zinal, Dolomites Skyrace, Marathon du Mont Blanc a jednou i hlavní závod UTMB.
