Běhá od malička, ale až posledních cca deset let v běhu i závodí. Začínali společně se synem Tomášem. Závody a běhání v horách jsou pro ně nejhezčími společnými chvílemi, které tráví pohromadě jako rodina. A zatímco se Tomáš vypracoval na jednoho z našich nejlepších ultraběžců, zlepšuje se i táta Michal – jak sám říká, daří se mu zatím v běhání posouvat proti času. S Michalem jsme probrali nejen jeho běžecké začátky, úspěchy, kterých si váží, ale i přechod ke strukturovanému tréninku.
Michale, posledních pár let běháš skvěle a vypadá to, že se stále zlepšuješ. Jak to děláš?
Katko, dík, utíkám před smrtí a ta se blíží, tak zrychluji (smích). Teď ale trochu vážněji: nejdřív uvedu na pravou míru těch „posledních pár let“. Před dvěma lety se v Itálii poprvé konalo mistrovství světa „důchodců“ („Masters Skyrunning World Champs“) a já jsem se měl účastnit. Tajně jsem doufal v nějaký menší úspěch v kategorii 56+, kam jsem se právě v tom roce „probojoval“, samozřejmě věkem (smích). Trénoval jsem tedy jako blázen (a to doslova), odběhal docela slušně všechny jarní závody a týden před mistrovstvím jsem si zranil koleno, asi z přetížení. Následoval rok a půl téměř bez běhání. Loni v létě jsem zase zkusil první vertikály, protože bez seběhů běhat tak nějak šlo a na podzim jsem se vrátil ke kratším závodům (okolo 30 km), kupodivu úspěšně. Běhám tedy – já bych to spíš než „skvěle“ nazval: „docela slušně na dědka“ (úsměv) – poslední rok. Zranění mě hodně naučilo. Před ním jsem prostě běhal, teď možná i trochu skutečně trénuji a paradoxně jsem se i přes přibývající roky zlepšil. Na několika závodech jsem letos zaběhl lepší časy než před dvěma lety. Na LHUTu jsem si dokonce vylepšil osobák z roku 2020 o 50 minut. A teď v Rakousku na Pitz Alpine Glacier Trail jsem na svůj čas z roku 2016 ztratil za 9 let jen 12 minut – a to byly možná teď horší podmínky. Na trailu v horách nelze srovnávat časy jako na dráze, ale myslím, že objektivně lze říci, že jsem se trochu posunul proti času.
Jakého svého výsledku si nejvíc vážíš?
Vážím si hlavně toho, že jsem dokázal Toma a Káju nějak nadchnout pro běhání a pro sport obecně (až na ten tenis, od kterého jsem je asi odradil). Co se týče mého výsledku, vlastně nevím. Možná jsem po deseti letech závodního běhání teprve v začátcích a na pořádný výsledek ještě čekám (smích), i když už asi nepřijde. Nebo si vlastně žádného svého výsledku moc nevážím. Nebo si naopak vážím všech už jenom proto, že mohu běhat.
Kdybych si musel vybrat, z toho posledního hlediska si vážím závodu Trail Verbier St-Bernard (111 km s 8 400 m převýšením). Trvalo mi to 26 h a neudělal jsem tam žádný úžasný výsledek, ale doběhl jsem ten závod až napodruhé a mám za ním společný příběh s Tomem.
Jinak si vážím a mám radost zejména z letošních výsledků hlavně proto, že se mi podařilo se rozběhat po zranění a delší pauze. Konkrétně Chianti (CMT 46 km / 1 700 m) a Eiger (35 km / 2 500 m), oba slušně obsazené UTMB závody a pokaždé jsem skončil těsně za 5 % startovního pole a vždy druhý mezi běžci nad 50 let.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Kdy a jak jsi s běháním začínal?
Běhal jsem od malička. Táta hrál výborně tenis a mě k němu rovněž přivedl, takže jsem nakonec i nějaký čas hrál relativně slušně. V juniorech jsem se pohyboval na špičce Jihočeského kraje, asi 50. místo na celostátním žebříčku, hrál jsem tehdejší Národní ligu, a než jsem odešel studovat matematické gymnázium v Praze, byl jsem krátce i v tehdejším TSM (tréninkové středisko mládeže). K tenisu jsem dělal všechny možné sporty, které se v Bechyni daly dělat: fotbal, basketbal, plavali jsme v řece a v zimě, když se ještě nehrávalo v hale, jsem běhal na běžkách, bruslil na řece apod. Běh byl ale vždycky základ, a to nejen pro fyzičku, ale tak trochu i psychicky. Když se stalo něco špatného, tátova rada byla vždy: „Běž se proběhnout do lesa.“ A dodnes se kromě tréninku jdu občas jen tak proběhnout do lesa, abych se zbavil třeba stresu z práce nebo si něco pořádně v klidu promyslel.
Když přišly děti, bylo jasné (alespoň mně), že musí sportovat. Přirozeně jsem se vrátil k rodinné tradici – tenisu – a podařilo se mi jim ho totálně znechutit (smích). Nakonec jsem tedy i sám s tenisem úplně přestal a přesedlal na běhání, protože „sportovat se musí“. Nejdříve jen tak, abych se udržoval v kondici. Ale, jak sama asi dobře víš, běh je droga, když si nedáš pozor, potřebuješ stále větší dávky a nevíš, kdy přestat. Navíc to bylo v letech velkého rozmachu (ultra)trailového běhání a knihkupectví se plnila knihami o běhání, které jsem nezřízeně hltal. A nakonec se mi podařilo nakazit Toma. Můj první seriózní závod byla Jizerská 50 v roce 2015, kterou jsme běželi s Tomem společně (ten tam běžel kratší trasu).
Zmiňuješ své děti, syn Tomáš je jeden z našich nejlepších ultraběžců, běhá i dcera Karolína. Často jezdíte na závody celá rodina. Kdo koho víc podporuje a motivuje?
Díky, jsem na naše obě děti náležitě hrdý (úsměv). Ano, společné závody jsou naše rodinné akce a myslím, že si to všichni užíváme, protože všichni máme rádi hory a rádi tam trávíme aktivní čas společně. Nejvíc nás všechny podporuje manželka Monika. A pokud někdo z nás neběží, snaží se podpořit ostatní. Nejvíce asi všichni podporujeme Toma, který se pohybuje na špici, kde má spousta běžců na občerstvovačkách kolikrát celé týmy. Letos na Chianti jsme si vyzkoušel dělat Tomovi support naplno, protože jsem běžel svůj závod až druhý den. Bylo to náročné, ale závod se Tomovi vydařil a mě to bavilo. Až už sám nebudu závodit, budu podporovat Toma i Káju.
Chodíte s Tomem občas běhat? A řešíte spolu tréninky?
Když jsme začínali, běhali jsme skoro pořád společně. Zpočátku jsem byl ještě trochu rychlejší a těšil jsem se na dobu, kdy mi Tom bude stačit a budeme absolvovat závody společně. Tom se ale zlepšoval tak rychle, že ten překryv byl krátký a já ho nějak zaspal (smích). V roce 2015 jsme začali závodit a už o rok později mě Tom na některých závodech předběhl. Od té doby mi utíkal, teda kromě pár závodů v roce 2017, které jsme šli ve dvojici, a tudíž mi nemohl utéct. Tomu odpovídal i vývoj našich tréninků. Jak jsem říkal v úvodu, já vlastně zpočátku pořádně netrénoval, jen jsem hodně běhal. Tom se ke mně připojil a nejdřív poslouchal mé „moudré rady“ vyčtené z knih. Posléze si ty knihy četl sám a společně jsme se bavili o tom, jak trénovat.
A jak je tomu dnes, posloucháš spíš rady Tomáše, nebo radíš Ty jako táta?
Když začal Tom trénovat se Zdendou Křížem, už jsem jim do toho – jako běžecký amatér a neználek – samozřejmě nekecal. Snažil jsem se dál trénovat s Tomem prostě proto, že mi přišlo fajn běhat společně. Monika mi často říkala, jestli si uvědomuju, že Zdenda ty tréninky připravuje pro kluka o 30 let mladšího (smích). Samozřejmě jsem to ignoroval skoro až do mého zranění. I dnes si jdu rád s Tomem zaběhat, ale on jde výklus, který si ani nezapíše do tréninku, a já to mám jako tempový běh! A je nejen mnohem lepší běžec, ale má i větší zkušenosti a znalosti o běhání a všem, co s tím souvisí, protože si o tom hodně čte. Proto už spíš já poslouchám jeho. Teď po mém zranění mi trochu radil, jak obecně trénovat, a některé jeho rady využívám. Ale konkrétní trénink si vymýšlím sám a Tomovi ho zadává trenér. Při občasných volnějších společných výbězích si povídáme o tréninku, ale i o stravování a všem, co souvisí s během. Tom toho má hodně nastudováno, takže ho poslouchám. Já se mu občas snažím dávat obecné rady do života čistě z titulu, že mi zatím trval o 30 let déle – to ale s dětmi málokdy funguje (úsměv).
Jak vypadá Tvůj trénink dnes?
Zpočátku jsem běhal hodně – nejdřív zcela bez struktury ve snaze běžet co nejrychleji a nejvíc, následně inspirován Tomovými tréninky, ale pořád jsem běhal hodně a téměř výhradně jen běhal. To mi sice přineslo nějaké úspěchy v závodech, ale – asi nevyhnutelně – i zranění. Z hlediska poměru úsilí/výkon byly tyhle fáze hodně neefektivní.
Teď se snažím trénovat strukturovaněji. Dávám všechno: dlouhé běhy, rychlost na dráze, hodně kopečky i schody, ale i pomalé regenerační běhy. Snažím se, aby trénink dával nějaký smysl v rámci tréninkového období, jednotlivých týdnů i podle plánovaných závodů. Snažím se tedy o nějakou strukturu, ale nemám žádný pevný plán. Většinou si konkrétní trénink vymýšlím jen den nebo i pár hodin či dokonce minut před vyběhnutím. Občas dokonce vyběhnu s nějakým jasným cílem, ale klidně změním trénink během běhu. Třeba když zjistím, že je na dráze moc lidí, jdu radši do lesa běhat kopečky. Vždy se ale snažím, aby konkrétní trénink měl nějaký cíl, který zapadne do mého obecného plánu. Tohle je teď v mém tréninku nové a vděčím za to Tomovi. Ale občas si jdu i jen tak zaběhat (úsměv).
Co Ty a regenerace a nějaké kompenzační cvičení?
Přístup k regeneraci a doplňkovým aktivitám se v mém tréninku velmi změnily. Trénuji stejně, někdy dokonce i více hodin jako před zraněním, ale už to není jen běhání. Kolo a plavání jsem dělal i dříve, ale teď je obojího víc a relativně pravidelně na regeneraci i doplnění tréninku. A také posiluji a cvičím nějakou svou verzi jógy/protahování. To dělám v podstatě denně. Nově se snažím také držet jeden den v týdnu bez běhání (to jdu třeba aspoň plavat). V neposlední řadě dnes i více řeším stravu, spánek apod. Ale musím podotknout, že to všechno mi samozřejmě někdy totálně naruší práce a jiné povinnosti.
Co bys poradil nějakému zkušenějšímu běžci (40+ let), aby se v běhání stále posouval dál a bavilo ho to?
Počkat ještě 8 let a pak to pořádně rozjet jako já, ale při tom se vyvarovat mých chyb (smích). Ne, vážně, jak už jsem říkal, když jsme rozhovor domlouvali, nemohu a nechci nikomu v běhání radit. Neumím poradit ani sám sobě. Navíc není jisté, že to, co fungovalo pro mě, bude fungovat i pro někoho jiného. Všude dnes najdeš „dobré“ běžecké rady. Lidé mají pocit, že běhání přece není nic složitého, a tudíž má každý pocit, že k tomu má co říct.
Často slýcháme obecné rady typu: „Poslouchej své tělo!“ Já moc nevím, jak s tím naložit. Když se pozorně zaposlouchám, slyším jen vrzání starých kloubů, loupání v kolenou a strašné funění do kopce. Kdybych čekal s tréninkem, až mě nebude nic bolet a budu se cítit skvěle, asi bych už do smrti nevyběhl. Mě baví tréninky, i když bolí. A bez trénování se člověk těžko někam posune. Ale to každý může mít nastavené jinak.
Máš nějaký běžecký sen nebo cíl?
Když jsem s dlouhými běhy začínal, měl jsem sen, že jednoho dne poběžíme s Tomem UTMB společně. Teď už mám realističtější sny: třeba, že Tom dobíhá UTMB někde vepředu za mé podpory a že s Kájou společně dáme nějaký pěkný horský závod dvojic. Ani tím UTMB u sebe si nejsem úplně jist. Daří se mi na kratších běhavějších závodech a mám radost z toho, když mi to na trailu „letí“ – úměrně věku (smích). Dnes už vím, že na UTMB bych toho hodně odchodil. Stále ještě je v hledáčku, ale možná prostě nechám někdy rozhodnout los. Druhý projekt, který zvažuji, je Trans Alpine Race – několikadenní závod přes Alpy. Možná si ho dám k 60tinám ve dvojici s Tomem a pak, až mě začne předbíhat Kája, ve dvojici s ní. Pokud budou děti chtít, mně nohy sloužit a někdo ochoten to zaplatit (smích).
Nevyřízené účty mám na Lavaredu – DNF na 120 km trase. Obecně se nerad vzdávám a mám rád „čistý stůl“. Navíc, Dolomity máme všichni rádi, tak bych se tam mohl někdy vrátit. Ale pokud to nevyjde, nevadí. Stejně bych se rád vrátil do Ameriky, kde jsme tři roky žili společně v Boulderu v Coloradu, a odběhl si některý z tamějších ikonických závodů, to už ale asi taky nevyjde. Je spousta závodů, které mě nadchly a kam bych se rád z nejrůznějších důvodů vrátil – a ještě víc je těch, kde jsem nikdy nebyl a které mě lákají. Bohužel vím, že už to všechno nikdy nestihnu, začal jsem běhat příliš pozdě. Snad to za mě oběhají Tom s Kájou.
