Úspěšná česká maratonkyně i ultramaratonkyně, držitelka českého rekordu na 24 hodin a několikanásobná mistryně ČR v ultramaratonu se po roční pauze zaviněné zraněním znovu vrátila na domácí ultra scénu – a hned vítězstvím na MČR v závodě na 24 hodin. S Radkou jsme probraly nejen tento „ultramejdan“, jak svoji oblíbenou akci v Kladně nazvala, ale i o návratu k tréninku a dalších (nejen) letošních plánech.
Radko, moc gratuluji k vítězství na MČR v běhu na 24 hodin. Jak pro Tebe závod probíhal? Věřila sis před startem na takové umístění?
Katko, děkuji za gratulaci. Bude to znít asi až moc sebevědomě, ale do Kladna jsem jela s cílem vyhrát, stát se mistryní ČR a tím se nominovat na MS v Albi, které se běží v říjnu. Bála jsem se, že zaběhnutý výkon na nominaci stačit nebude, proto jsem cílila na první místo, které by mi nominaci zajistilo. Měla jsem teď dlouhý výpadek v běhání a příprava nebyla úplně ideální. Brala jsem závod formou „risk je zisk, třeba to klapne“. A ono to klaplo. Nad ostatními soupeřkami jsem si hned zkraje naběhala větší náskok pro případ, že přijde velká krize, s kterou budu muset bojovat. Krize přišla, ale náskok jsem měla dostatečně velký a podařilo se mi ho udržet až do konce.
Ano, to, že přijde na 24hodinovém závodě krize, se dá očekávat, i když byla příprava na závod dobrá. Jak se Ti podařilo s ní vypořádat?
Krize přišla celkem brzy, už kolem padesátého kilometru. Příčinou ale nebyla únava nebo žaludeční potíže, které se objevují jako jedny z prvních. Problémy byly svalové. Vzala jsem si na závod nové nevyzkoušené boty s karbonem a ani velikost nebyla ideální. Cítila jsem, že mi otékají nohy, odumírají nehty, dělají se puchýře a hlavně mě příšerně začaly bolet svaly na nohách, což se mi nikdy nedělo. Boty jsem tedy přezula, dokonce jsem přezouvala třikrát a nakonec si vzala boty, v kterých jsem přijela. Starší, oběhané, pohodlné boty, v kterých jsem to dotáhla až do konce.
Měla jsi při těchto problémech vůbec sílu vnímat atmosféru závodu? Jaká byla?
Tento závod je brán jako ultramaratonský mejdan. Potkáš tady spoustu známých a dalších nových ultranadšenců, které ani osobně neznáš, ale tady ti přijde, že se znáte spoustu let. Už před startem je tady báječná kamarádská atmosféra, nikdy tady nebývám tak nervózní jako na jiných závodech. Pořadatelé jsou opravdu skvělí. Nejen že vám tam celých 24 hodin připravují dokonalé občerstvení, ale při každém průběhu do dalšího kola (kolo měří 1km) vás povzbudí a volají vaše jméno, usmívají se na vás. Takže 222x jsem slyšela své jméno, i v dešti, v noci. Řada lidí nechápe, jak zvládáme tak dlouhý závod odběhat na 1km okruhu. Mně to ale naopak vyhovuje. Pořád se tím pádem něco děje, máte co sledovat, máte možnost se často občerstvovat.
Jak se zvládáš při takovém závodě stravovat? Co Ti nejvíc sedí?
Já se při tak dlouhém závodě stravovat neumím. Nedostatečná energie často průběh mých závodů ovlivnila. Na závod jedu vždy s hromadou jídla, pití, mám to předem vymyšlené, kolik a co jíst. Ale jak jsem si několikrát ověřila, nejsem schopná v průběhu závodu stravu přijímat. Takže připravených brambor, rýže, palačinek, atd. jsem se ani nedotkla. Po celou dobu závodu mi support dělaly moje děti (Anička 18, Matěj 16). Když jsme potom doma po závodě dávali dohromady, co všechno jsem snědla, skončili jsme na třech banánech, jedné přesnídávce, pár kouscích melouna, několika kuličkách hroznového vína a pár lžičkách vývaru. To je dost málo. Nevyhovují mi energetické gely, pevnou stravou se při běhu dusím. Až někdy zjistím, čím energii při běhu doplnit, třeba i ten výkon bude ještě o něco lepší.
Jak probíhá regenerace po takovém závodě? Máš nějaké osvědčené regenerační metody, které používáš? Za jak dlouho jsi schopná třeba klusat a kdy se můžeš vrátit k tréninku?
Nejdůležitější je dohnat ten spánkový deficit. Takže po závodu jsem spala 10h v kuse a to je na mě opravdu hodně. Normálně spím denně 6-8h. Dále mám hodně stažený žaludek, nejsem schopná rychle živiny doplnit. Ale snažím se další dny hodně a kvalitně jíst. Měla jsem strašně nateklé nohy, hlavně kolem kotníků, nárty, lýtka. Nohy leduji, masíruji, protahuji, za dva dny jsem se jela lehce projet na kole, třetí den jsem plavala, čtvrtý den už zařazuji lehký klus. Klusala bych i dříve, ale mám hodně nateklou operovanou achilovku, a nechci tedy nic uspěchat. Taky jsem si po tak náročném závodě nechala udělat krevní testy a zjistila jsem, že jsem v totálním rozkladu. Proto chci nechat tělo odpočinout, aby se všechny hodnoty měly čas srovnat.
V loňském roce jsi byla zraněná a neběhala, bylo těžké vrátit se zpět k tréninku?
Ano, měla jsem roční výpadek. Pro bolest v patě jsem nedoběhla Barakomaraton. Půl roku jsem nohu léčila s diagnózou patní ostruha. Nedalo se s tím vůbec běhat, hodně to bolelo. Pak mi na magnetické rezonanci zjistili, že mám utrženou centrální část achilovky. Na operaci jsem ale čekala další tři měsíce. Doufala jsem, že se po operaci během 2–3měsíců dostanu do formy, ale nestalo se tak. Běhám, jezdím dost na kole, ale už cítím, že se výkonnosti, jakou jsem si přála, nedočkám. Noha se zahojila perfektně, nebolí, ale věk nezastavíš a já cítím, že návrat k rychlejším časům je v nedohlednu. Pomalu se s tím smiřuji a říkám si, že vlastně můžu být ráda, že vůbec běhám, že je to bez bolesti a tělo zatím drží.
Jak vypadá Tvůj běžný tréninkový týden? Jakou máš zhruba kilometráž?
Po operaci ten můj trénink nemá žádný systém. Snažím se do tréninku zařadit aspoň jeden tempový běh, intervalový trénink, občas si vyběhnu pár kopečků a nedělní dlouhý běh. V pondělí mívám volný den. Dvakrát do týdne běhám dvoufázově – zařazuji lehký klus brzy ráno před prací. Před Kladnem byla moje týdenní kilometráž od 100-170km.
A spolupracuješ s trenérem, nebo jsi někdy spolupracovala?
Asi 3roky jsem běhala pod vedením Radka Brunnera. Začala jsem s nim spolupracovat v době, kdy jsem závodila na tratích do maratonu. V té době bylo pro mě nepochopitelné, jak někdo může uběhnout 100km a více. Radek nadhodil, že by mě na takový závod připravil, a já se nechala vyhecovat. Ještě ten rok jsem zaběhla český rekord na 100 km a úplně jsem se pro tyto ultravzdálenosti nadchla. Netrvalo dlouho a Radek mě připravil i 24hodinový závod, o kterém jsem vždy tvrdila, že nikdy nepoběžím. Podařilo se mi hned prvním pokusem zaběhnout český rekord 251 km, který je platný dodnes. Trénování pod vedením mě strašně bavilo. Člověk nemusí přemýšlet, co má daný den běžet, a pokud svému trenérovi věří, je to vlastně zábava a výzva plnit jednotlivé tréninky.
Jaké máš letos další běžecké cíle, neplánuješ Spartathlon?
Výsledkem z Kladna jsem se nominovala na MS na 24 hodin v Albi. Moje příprava tedy teď bude směřovat pouze k tomuto závodu, kde bych se chtěla pokusit přiblížit se ke svému osobnímu rekordu. Byla jsem přihlášená i na Spartathlon, ale vzhledem k tomu, že se Spartathlon běží 14dní před MS, letošní účast jsem oželela a budu všem našim běžcům fandit jen na dálku.
A máš se všemi svými skvělými výsledky ještě nějaký běžecký sen, který by sis ráda splnila?
Asi již zmíněný Spartathlon. Nutně se potřebuji dostat do cíle (smích). Jeden rok jsem pro křeče a nevolnost nedoběhla a závod na 100. km zabalila. Další rok jsem už na závod jela s utrženou achilovkou (nevěděla jsem, že je utržená) a na start se nakonec ani nepostavila. Pokud budu zdravá a budu dál s radostí běhat, chtěla bych příští rok do Sparty doběhnout. Jiné velké cíle už nemám. Ale lákají mě zajímavé zahraniční běhy, nejen silniční, na zajímavých místech, které bych zároveň spojila s dovolenou a poznala nová místa.
