Petr Pechek je fenoménem české běžecké scény, ale jen dalším z členů běžeckého rodu. Kdy poprvé porazil tátu a jak učí běhat synka? A s jakým tréninkem dokáže patnáct let běhat maraton okolo 2:20? O tom jsme si povídali u piva. Při běhu bych mu nestačil, ale to asi nikdo…
Začněme hezky od začátku. Jsi z běžecké rodiny, začínal jsi na běžkách, kdy jsi přešel „na sucho“?
Běhali jsme už v rámci tréninků na běžky. Tehdy se přes léto hlavně běhalo, než by se jezdilo na kole nebo na kolečkových lyžích, ani jsme neměli ledovce. Ale skončila základka a nějak se nám to rozpadlo. Tak jsem začal sám běhat. Táta mi psal plán a podle něho jsem se řídil. Dá se říct, že k běhání jsem se dostal až na gymplu.
Žádný tlak, a myslím to i pozitivně, ve smyslu „my všichni běháme, budeš taky“ se tam neobjevil?
Za začátku jsem běhal s jedním kamarádem. Pak většinou sám, jen občas se někdo přidal. Díky tátovi jsem se dostal i do Kerteamu. Jezdili jsme na soustředění na šumavský Babylon a tam jsem poznal trenéra Kervitcera. V devatenácti jsem odešel do Prahy na vysokou, dělal jsem informatiku na zemědělce, a přidal se k nim. Běhalo se na Olympu, ty samé okruhy, co běháme teď.
Tréninkové kulisy se tedy dvacet let nemění. A obsah?
Jen trochu. Dříve jsme dávali víc kopce, běhalo se v kuse, poslední dobou při tempových bězích naopak zařazujeme meziběhy. To znamená, že po dvou kilometrech se asi na tři sta metrů zvolní na přibližně čtyřminutové tempo. Jinak běháme stupňovaně, začínáme někde na 3:40 a končíme okolo 3:10. Opravdu jsi pak po pauze schopen běžet rychleji. Běháme takhle tři až pět okruhů, dřív i šest, podle blížících se závodů. Jeden má 2,3 kilometru.
Teď jsi lídrem, elitní skupina se řídí podle tebe. Od koho ses tam učil ty?
Někteří už skončili nebo se odstěhovali, možná vzpomenu jména jako Pavel Blatný, Jakub Brynda, teď chodí jeho syn. Snad jen Petr Jindra vydržel dodnes. Kerteam má tři společné tréninky týdně, pondělí dráha, středa tempáč a pátek podle toho, jak to vyjde. Já teď stíhám jeden nebo dva, zbytek běhám sám.
Považuješ trenéra Jana Kervitcera staršího za svého guru?
Trénuje mě celou dobu, ale teď si to přizpůsobuju podle sebe, hlavně objemy. Vím už dobře, co potřebuju. Za ideální model považuju vyjít z jeho plánu, případně si ho upravit, ale pak ho zase s trenérem konzultovat, domlouvat se. Moc se toho vymyslet nedá, jen co nejlíp poskládat tempa, intervaly, nějaké kopce a občas dlouhý běh. Liší se to jen v detailech. V úplně vrcholové přípravě už ale jdeš na hranu, to je něco jiného, potřebuješ hodně času i pro regeneraci a všechny další věci.
Kdy jsi tátu poprvé předběhl, kdy jsi překonal jeho osobák na maraton 2:19?
Poprvé napřímo jako junior někdy na Kunratické, myslím. A maraton? Až v Praze, ani nevím, jaký rok. Na pětku ho už asi nikdy nedám, má ji kolem 14:50. Já o pět vteřin horší. Zato hladkou trojku mám asi lepší, 8:33. Na desítku jsme nastejno, každý jsme běželi jinde, na dráze nebo na silnici, a jsou tam vteřinové rozdíly.
Šestiletý synek David může prodat geny, ale taky zběhnout, a to doslova. Jak na něj psychologicky působíš, aby si sám vybral běhání, neprošvihl správný čas, ale na druhou stranu si ho neznelíbil?Přihlásili jsme ho na atletickou přípravku na Slavii, to máme kousek, a zdá se, že ho to baví. Uvidíme. Nemůžeš ho někam tlačit.
Kdy jsi poprvé zaběhl něco slušného, výsledek, který podle tebe stojí za zmínku, na co vzpomínáš?Nejdřív asi vrchy. V roce 2000, to mi bylo sedmnáct, jsem se nominoval na neoficiální mistrovství světa do norského Bergenu a skončili jsme třetí v týmech spolu s Liborem Erbenem, Petrem Hudkem z Kadaně a Romanem Gaudelem z Jilemnice.
Dá se říct, že ti běhání šlo jaksi přirozeně, nebo tě třeba právě tenhle výsledek posunul i s motivací do té nejvyšší kategorie?
Asi jsem vždycky tíhnul k vytrvalostním sportům a šly mi. Bavilo mě to, rodiče mě k nim vedli, táta s mámou pořád běhají. Všechno se sešlo.
Ale až k profesionální kariéře, tedy se sázkou na všechno i s ekonomickým managementem, to ale nevedlo. Proč?
Nikdy jsem nejezdil na mistrovství Evropy nebo světa na dráze, neměl jsem ani medaile z republiky, snad jednu bronzovou juniorskou z běhu do vrchu, na krosech jsem byl asi dvakrát čtvrtý. Neběhal jsem na super úrovni.
Ale nebuď tak skromný. Nelituješ, že ses o to aspoň nepokusil?
Hlavně jsem chtěl dodělat školu, běhání bylo koníčkem. Pak jsem si našel práci a nechtěl o ni přijít. Když jsem začínal, v Kroměříži (tehdy jediný profi tým pro běžce, pozn. aut.) mě nějak nechtěli, pak se to rozpadlo. Víme, proč asi, vždyť to skončilo soudy s daňovými úniky. A kdo se vlastně u nás dokáže během mimo dráhu uživit? Snad Jirka Homoláč, ale ten to má taky jen tak tak. Mladší kluci dostanou někde v oddíle symbolický příspěvek, jako studenti dobrý, ale musí za ně odběhat ligu. Možná tři, čtyři holky to teď zvládnou. Terka Hrochová, Moira Stewartová a Marcela Joglová, nevím přesně, jak to má Eva Vrabcová zdravotně. Mít děti si myslím, že takový problém není. Musíš se jim přizpůsobit, ale stihnout odběhat asi jde.
Zato ty jsi jako „amatér“ první maraton ochutnal už ve čtyřiadvaceti ve Frankfurtu „profi“ časem…
Po sezoně jsme se rozhodli s trenérem to vyzkoušet. Na to, co jsem měl naběháno, se to docela povedlo.
2:24! Kolik jsi tehdy trénoval?
Objemově to bylo přibližně stejně jako teď, jenom skladba se trošku mění. Na hodně dlouhé běhy jsem se začal vydávat až loni v zimě. Běžím si volně, pětačtyřicet, třeba i padesát, to jsem dřív neběhal. Stihnul jsem jich takhle čtyři nebo pět. Dřív jsem před maratonem dával tempáč třikrát deset, to jsem zase nezvládl letos, to se v běžném pracovním týdnu těžko stíhá. Ale zase teď jsem si dal dva týdny po maratonu Prčice během, to bylo sedmdesát čtyři kiláků. Nohy jsem cítil, neměly rychlost, ale šlo to. Hezky volně, zastavil jsem se i na jídlo.
Jak teď v sezoně stavíš tréninkový týden – s prací, rodinou…
Pondělí většinou opakované kopce, mám tady jeden blízko, nahoru asi minutu třicet, dolů taky rychle čtyřicet vteřin. Osmkrát. Na delší bych si musel někam odjet, občas se mi to podaří s Tomášem Hudcem na Milešovku, to je asi dva a půl kiláku, hezký terén. V úterý následuje krátký volný klus, okolo deseti, tempo podle chuti. Ve středu máme s Kerteamem tempáč ve Stromovce, dejme tomu v součtu čtrnáct stupňovaně. Ve čtvrtek mě čeká delší běh, dvacet, když není závod. V pátek si dávám klus podobný jako v úterý. O víkendu dva dlouhé běhy, jeden dvacet, druhý pětatřicet i víc. Dvě fáze stihnu výjimečně, to jsem běhával jen na soustředěních. Nebo na dovolené. Soustředění teď stihnu jednou za rok, týden nebo deset dní. Jako student jsem jednou o prázdninách měl čtyřtýdenní.
Kolik obsáhneš regenerace? Nikdy tě ani nepostihla závažnější bolístka, že?
Naštěstí… Sauna možná jednou za dva měsíce. Občas bazén, protahuju se. Ale s rodinou to moc nestíhám. A na soustředěních si dám masáž, někdy mě namasíruje táta.
