Stomílový otvírák La Corsa della Bora v podání našeho běžce

           Zatímco někteří se ještě vzpamatovávali ze Silvestra, jiní už začali pilně nabíhat první kilometry v novém roce. Dalším běžcům se podařilo hned vběhnout do závodů. Mezi otvírák běžeckých závodů v novém roce se rozhodně řadí La Corsa della Bora. Tento italský závod, který se koná v okolí Terstu, je od nás vzdálen jednu noc autobusem. Vyzkoušet si zde můžete stomílovou trať, případně na rozběhnutí v novém roce využít něco kratšího jako 57 km, 21 km a 16 km. Poslední roky bývá stabilní počasí kolem 8°C, slunečno s parádními výhledy a pokud nepoběžíte v noci, závod se dá absolvovat v jarním oblečení. Závod se pomalu dostává do povědomí i československým běžcům. Rok od roku je jich víc a víc. Tento rok zhruba deset. 😊 Například letos Martin Halasz ze Slovenska obhájil první místo na trati 57 km.

         Po organizační stránce je závod parádně zvládnutý, jen občas se něco ztratí v překladu. Takže pak člověk marně skenuje QR kód, kde má být všechno vysvětleno. U delších závodů je možnost za pár euro přespat v tělocvičně u startu/cíle. Občerstvovačky, pokud doopravdy na dané distanci jsou, jsou dobře připravené. Na 57 km trati je jich dokonce tolik, že je dobré si vybírat a nezastavovat u každé. Po závodě se člověk mohl osprchovat a najíst se. Kdo v prvním patře našel masáže, tak se mohl nechat ještě zadarmo namasírovat. Já byl tak zbitý, že mě zmasírovali po hodině raději ještě jednou. Co mě trochu vadilo, byl fakt, že s trasou a jejími parametry se „šibovalo“ ještě týden před závodem. I když kosmeticky, tak na konci takto dlouhého běhu je i 5 kilometrů s převýšením docela znát.

              Organizátoři si letos krom klasických tratí pro závodníky připravili ještě jednu variantu stomílovky.  Ultratrail měl parametry 168 km s +7110 m, start i cíl byl na tom samém místě a po cestě bylo rozmístěno devět občerstvovaček, celá trasa byla značená. Ipertrail měl parametry 174 km s +10680 m, start byl jinde než cíl, první polovina závodů byla neznačená a na čtyřech kontrolách našli závodníci pouze svoji bednu, kterou si nabalili předem. Druhá polovina závodů už byla stejná pro obě stomílovky. Následně se ostatní závody přidaly na jejich trať a společně se pak dobíhalo do Sistiany, která leží zhruba 20 km po pobřeží od Terstu.

              Já jsem se účastnil těchto závodů potřetí. Poprvé jsem si vyzkoušel 57 km trať a byl jsem z celého závodu tak unešený, že další rok jsem musel přijet znovu. Abych se ale neopakoval, tak jsem zvolil stomílovou trať Ipetrailu, kde to bylo dost expediční. Neznačená trať a na checkpointech pouze vlastní bedna. Tam jsem mimochodem až během závodu zjistil, že nejsou občerstvovačky s jídlem. Takže to byl slušný křest. 😊 Letos spíše z finančních důvodu jsem zvolil trasu Ultra. Prostě nedokážu pochopit, proč za Ipertrail se platilo dvojnásob.

              Letos jsem to nechtěl tolik hrotit se spánkovým deficitem, a tak jsem vyrazil do Itálie už na Nový rok v noci. Díky tomu jsem měl jednu noc navíc v okolí závodu. Vyspal jsem se do syta, protože následující dny to bylo třeba. Ve dvě odpoledne se potkávám v Tesrtu se spoluběžcem Honzou. Ten je v běhání trochu jinde než já. Tady si jen něco zkouší a další týden zase běží další stomílovku ve Švédsku. Společně pak jedeme do Sistiany vlakem. Za slabou hodinku z Terstu jsme už v zázemí sportovního stadionu. Dostáváme startovní čísla a hlavně dárečky. Letos jsme se mohli těšit na tričko a k tomu běžecké rukávy, nožík dobrý akorát tak do lékárničky a lodní vak, který zároveň sloužil jako drop bag na 86 km. Hned jak začnu jezdit na vodu, určitě ho použiji. Myšlenka, že si půjdeme co nejdříve lehnout, je tatam, když vidíme společný prostor na spaní, kde se chystá spousta běžců. Volíme plán B a jdeme na pivo.

Vracíme se před večeří, kterou nám málem snědli. Nějak jsme se s tím poprali. Jen jíst párky k těstovinám byla chyba, která nás bude ještě první čtvrtinu trasy tlačit v žaludku. Respektive budeme mít následky. Briefing je pouze online a jak tak koukáme po tělocvičně, jsme asi jediní, kdo ho sledují. Uléháme, abychom se co nejvíce vyspali. Před půlnocí se probouzím poprvé, když se začne chystat první vlna běžců. O půl druhé se probouzím opět, když se začne chystat druhá vlna běžců. O půl čtvrté se probouzím znova, protože někteří nedočkavci z mé vlny už nemohou dospat. Pořádný spánek se nekonal, ale s tím jsem počítal. Rychle uklidit, nachystat, nasnídat a před pátou už stojíme na hřišti. Jen co si zvládnu zapnout gps tracker, tak už je odstartováno. Je noc a pořádná zima, přesto první kilometr je teprve zahřívací. Všichni běžíme povinně za cyklistou, který nás provází městečkem. Pak už začíná ostrý start. Já hned z kraje zastavuji, abych si převázal tkaničky.

Moje předstartovní příprava trochu vázla. Úspěšně a bez námahy jsem se probojoval na konec startovního pole a můžu začít. Postupně se dostávám vpřed. Díky tmě mě nerozptylují krásy okolí, a tak se mi po hodině běhu daří doběhnout Honzu. Společně si pak užíváme východ slunce a dalších 40 kilometrů běhu. Přichází první krpál a Honza se mi vzdaluje. Bohužel jiným směrem, než bych chtěl. Honza nasadil a mně nezbývá, než trochu ubrat.  Trochu jsem to před závodem čekal, že mu nebudu stačit, ale já jsem během závodu tak namotivován, že zvládnu všechno. Každopádně kopec mi ukázal realitu. Na druhou stranu jsem byl rád, že můžu trochu zvolnit, už to začínalo být moc. Díky tomu jsem zvládl i existenční pauzu v restauraci, kde jsem doplnil vodu. Běžel jsem totiž pouze s jedním bidonem a tohle byl nejdelší úsek mezi občerstvovačkama. Při krácení času ve svém vnitřním světě jsem vymyslel, že si budu dělat fotky z každé občerstvovačky. Taky jsem po každé občerstvovačce psal přítelkyni, která byla už na cestě na závod. Chystala se na 57 km trať. Díky tomu jsem občas sešel z cesty, ale hlavní je cestu znova nalézt a taky odeslat zprávu. Většinu této tratě jsem už jednou běžel, ale v opačném směru, takže dneska jsem konečně viděl místa, která jsem viděl minule v noci. Krása. Na kochačku není moc čas a hlavně ty nejhezčí výhledy jsou až na poslední třetině trasy, kterou zajisté poběžím v noci. Honza mě nahlodal časem 30 hodin a já se o něj chtěl pokusit. V lese se válí spousta oblečení, spacáků a batohů. Můžu jen odhadovat, že je to důsledek uprchlíků. Každopádně je tohle kaňka na jinak pěkné trase s minimem asfaltu. Ještě za světla dobíhám do poloviny trasy. Začíná být zima a já jsem vyndanej jak chleba z tašky. Přede mnou je nejtěžší úsek. Pamatuji si ho z minula, kdy nám na něm pršelo a byla to fakt chuťovka. Tentokráte jsou hvězdy jasné, značená trať ještě jasnější, jen mně se dělají mžitky před očima, když vidím ty seběhy. Listí všude a pod ním číhající kameny jsou na mě moc. Tohle buď přeletět stylem kamikadze a nebo nějak překulhat. Rád bych to vzal po japonsku, ale síly mám pouze pro druhou možnost. V posledním seběhu zmizí listí a kameny se zvětší. To se ve mně probudí „dlaždič“ jak vyšitej. Nadávám na vesmír, dokud se nedostanu na občerstvení. Tam trochu vydechnu a hodně se uklidním. Další úsek má být běhatelný, takže možnost dokončit pod 30 hodin tu stále je. Zima a vítr mě netrápí. Ani pokoušející se vlk mě netrápí. Hlavní je, že můžu zase běžet. Běžet můžu pajdavě zhruba čtyři kilometry, než jsem opět v těžším terénu. Zde to běhatelné možná je, ale já nezvednu tolik nohy. Opět se ve mně probouzí „dlaždič“. Zároveň se mi otevírá noční pohled na Terst. Vím, že trať přede mnou je kratší než delší a že už to mám za pár.

Na občerstvovačce na 120. km k mému překvapení vidím chrnět Honzu. Dávám si housku se salámem a do bidonu omylem čepuji hovězí vývar. Další devítikilometrový úsek mě plní optimismem, že pak už bude další jídlo. Není to ale zadarmo. Pořadatelé tu trochu změnili trasu proti tomu, co jsem si pamatoval a značně přiostřili. Já už nemohl moc zvedat nohy, takže to byla fakt tryzna. Protrpěl jsem až na občerstvovačku, kde jsme se sbíhali s Ipertrailem. Pár borců z této tratě jsem tu potkal a s nimi jsem vyrazil dál. Bylo prima být na tomto hřebínku a pozorovat čelovky, jak se teprve perou s nástrahami předchozího devítikilometrového úseku. Nechtěl bych tam být. V hlavě si řeknu, že už je to vlastně z kopce. Profil trasy na zadní straně startovního čísla, zhuštěný na 12 centimetrech ,mi dává za pravdu. Škoda, že realita je jiná. Přesto se mi podaří nahodit záložní motor a přidávám do kroku. V hlavě se mi ale hranice 30 hodin vzdaluje, ať počítám jak počítám. Ještě to pro jistotu osmkrát přepočítám a je to tak. Pod 30 hodin to nedám. To mi na náladě nepřidá, každopádně já přidávám, co to dá. Rychlostí postřeleného běžce překonávám další kontroly. Na posledních 30 km už vidím i bez čelovky a k tomu začíná hřát sluníčko. Seběh k moři na pláž je opět očistec, ale dá se to snést, když člověk ví, že je to poslední. Nebojuji s běžci přede mnou, ani za mnou. Nikoho jsem už hodiny neviděl. V koutku duše jen čekám, kdy se za mnou zjeví Honza. Osobně běžím už jen proti času. I meta pod 31 hodin je fajn. U stadionu vím, že je dobojováno a já stíhám. Tak napůl mám pravdu. Cílem jsem proběhl doopravdy pod 31 hodin. Ale ten pravý boj nastal až po závodě na schodech – nahoru a hlavně dolů. Jinak Honza po dvou dvouhodinových spáncích doběhl zhruba hodinu a půl za mnou. Přítelkyně Monča si dala osobáček na trati 57km.

              Tento závod doporučuji všem, kteří nehledají rychlou trať, ale spíše technický běh s krásnými výhledy a pěknou atmosférou.