HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Tomáš Maceček na Livigno SkyMarathon: „Technická náročnost se s domácími závody nedá srovnat…“

Slunce, vedro, trail plný kamení, potom půl metru široký sněhový hřebínek s půl kilometrovým srázem na obě strany, před kterým je zapíchnutá cedule ZÁKAZ PŘEDBÍHÁNÍ. Chvilku zase ferata a řetězy, kdy mi ujíždějící suť a kamínky od bot borce přede mnou střílejí na hlavu. Přeskočit zurčící potok a pak dolů po laviništi, které zaplnilo úzké údolíčko. S motající se hlavou těžko říct, co je špinavý sníh, hlína a co kameny. Nahoru pro změnu stoupáme podmáčenou trávou a každým krokem se propadám do půl holení do bažiny. A k tomu všemu ta nadmořská výška, kdy se v 2800 m.n.m. nezmůžu na víc, než jednu dávat jednu nohu před tu druhou. Ale jinak je to nádhera

Organizátoři skyrunningového svěťáku Livigno SkyMarathon v čele s Marcem de Gasperim sice museli kvůli sněhu pozměnit trasu, ale i ta nová se třemi kopci neošidila o zážitky, pro které si běžci z české kotliny musí jezdit ven do pořádných hor. 34 km, 2400m +, tři těžké kopce a terén, na který by si atleti brali mačky a lano.

Ambice? Před třemi lety mi Livigno strašně sedlo a zaběhnul jsem si jeden ze svých nejlepších svěťáků – 19. místo a top20 bylo v hlavě i teď. Stojím v třetí lajně, bum, první kilák po rovině za 3:20. Já si trochu vystoupím a nechám mezeru, takže si jdu za 3:30, pak přichází první kopec, kde moc cupitat nejde. Z něho si pamatuji jen neustálou otravnou melodii hodinek borce, který měl bohužel stejné tempo jako já a očividně si hlídal, aby byl přesně na hranici. Když zrychlil, ozvala se melodie, tak zpomalil, aby pak zase zrychlil a já to musel poslouchat celý kopec nahoru. Tam čeká Robert Krupička a hlásí něco kolem 35. místa. To je ok, říkám si, a pouštím to dolů lovit v seběhu. Rub ho tam, trochu tancuju na kotníčku a druhou polovinu prudkého seběhu musím brzdit jedním stehnem, že z toho málem chytám křeč.

Začíná boj. 6 kilometrů po rovině kolem jezera je utrpení, ale kdo by čekal, že se za pár dní jezírko zaplní tak, že už jej nepůjde přeběhnout (polo)suchou nohou, jak organizátoři ještě před dvěma dny slibovali. Tisíc vertikálních metrů bolí už od úpatí, ale čím výš, tím méně kyslíku, tím více se motám a tím méně mi to jde. Až tak špatně, že si mě pod vrcholem mažou první dvě holky a já se jich nedokážu chytit ani v seběhu. Kde je moje jistota a nesmrtelnost? Běžím dolů a uvědomuji si, že brzdím, šetřím se. Proč? Asi pud sebezáchovy, abych přežil další poslední kopec. Vedro a slunce žhnou, v každém potoku si močím BUFF kšiltovku, ale bojuju. Vlastně od začátku až do konce je to boj. Ani na trase, ani hned v cíli nevím, na kterém jsem místě. Až kluci Tom Křivohlávek s Matyášem Urbanem, kteří běželi Bambino K17 trail, mi hlásí 28. místo.

Velká zkušenost. Kuliš to pak ve zprávě krásně vystihl. Na Perunu jsem chtěl nahánět Marca de Gasperiho a v Livignu mě rubne jeho roba? Je to tak a myslím, že to krásně ukazuje rozdíl v běhání po Beskydech a v Alpách. Nejsme na to ready. Výška, technická náročnost, zkušenosti, zvyknutí na prostředí. Byla to zase lekce a myslím, že pokud nebudeme trénovat s kluky, co běhají top10, tak se budeme jen těžko posouvat.

Díky partnerům a BUFF/SALOMON Teamu za podporu. Další světová štace – Royal Ultra SkyMarathon Grand Paradiso.

Text: Tomáš Maceček, Foto: sportdimontagna.com, archiv autora

Tomáš Maceček

Tomáš Maceček

Přidejte se k diskuzi

Odpovídáte na komentář: