Tomáš Maceček: Pěkné výsledky ze závodů jsou jen taková třešnička na dortu

Tome, vzpomínala jsem, že jsem tě poprvé potkala v roce 2016 na mistrovství světa ve skyrunningu v Barrueře. Kdy jsi vlastně s běháním začal? A dělal jsi předtím i jiné sporty?

Na takové lepší úrovni běhám tak deset let a v tom roce 2016 to tehdy byla moje vůbec první reprezentační akce. Víc běhat jsem začal až na vysoké škole, když mi bylo kolem dvaceti. Předtím jsem sportoval spíš pro radost, závodil jsem třeba na horském kole a zrovna běhání mě teda moc nebavilo. V osmnácti jsem odjel na rok studovat do Ameriky a tam jsem se přidal do týmu běžeckého lyžování. Naše škola měla jeden z nejlepších programů v celé Minnesotě. Vlastně až tam jsem začal s vytrvalostním sportem a s nějakým systematickým tréninkem. Když jsem se vrátil do Česka, zkoušel jsem běžky, ale na škole v Brně už běžky moc trénovat nešly, takže jsem potom přešel k běhání a zkoušel Lysacupy a nějaké místní závody tam u nás.

Vy tam v Beskydech máte hodně silnou komunitu běžců. Taky jste tehdy založili Light Bike Team, ne?

Jo, měli jsme tým, v tom úplně prvním byl Adam Ondruch, Olda Kokošek a Andy Krstevová (dnes Kuklová) a začínali jsme běhat za Pearl Izumi, a když přestali vyrábět běžecké vybavení, přešli jsme v tom stejném složení pod Light Bike. Já jsem asi o rok nebo o dva později přešel pod Buff se Salomonem a poslední roky už mě sponzoruje jenom Salomon. Ten tým byla jedna věc a pak druhou je ta velká komunita v Beskydech. Myslím, že jsem začínal běhat ve stejné době jako Mára Causidis, Péťa Žakovský, Víťa Otevřel, a pak už se to tam nějak nabalovalo.

Jak jsi zmiňoval ten Buff, to už asi bylo v době, kdy jsi trénoval se Zdendou Křížem. Kdy ses s ním potkal a odkdy s ním spolupracuješ?

Se Zdendou jsme se právě potkali na tom zmiňovaném mistrovství v Barrueře. Tehdy ještě závodil, se závodním běháním skončil tak dva roky potom. A to jsem já zrovna dodělal vysokou školu a nechtělo se mi hned do práce. Říkal jsem si, že bych chtěl chvíli žít na nějaké horské chatě. A tak jsem se ozval Zdendovi, protože jsem věděl, že bydlí přímo na hřebenech Krkonoš, jestli by tam nepotřeboval nějakého pomocníka. A nakonec jsem tam strávil skoro celou zimu. Zdenda měl v té době problémy s kolenem a už ho to moc nepouštělo do tréninku, a tak postupně začala jeho trenérská kariéra. A já byl hned tak jako na ráně, ještě teda s Márou Causidisem, se kterým předtím běhal nějaké závody, takže na nás dvou to trénování začal zkoušet.

Takže jsi pod ním vlastně od jeho trenérských začátků, přes osm let. Předpokládám tedy, že spolupráce funguje dobře?

Já už ani nepočítám, jak dlouho to je, ale funguje to. Jsme spolu pořád v kontaktu, i dnes jsme si shodou okolností volali. Tréninky konzultujeme pravidelně. Předtím jsem žádného trenéra neměl, všechno jsem si studoval sám a běhal podle sebe, jak jsem to vnímal. A najednou mi Zdenda začal dávat strašně velké objemy oproti tomu, na co jsem byl zvyklý.

Na jednu stranu bylo dobře, že jsem rozumně poslouchal svoje tělo a dost si ubíral, protože jsem věděl, že to nemůžu zvládnout a hrozilo by to nějakým zraněním. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem jeho systému začal úplně věřit a vidět v tom nějaký smysl. A od té doby si myslím, že to funguje perfektně. Navíc jsem strašně rád, že spolupráce funguje jak po sportovní stránce, ale i po té lidské, kdy vím, že mi vždycky zvedne telefon a podpoří mě nebo povzbudí. Zároveň mě těší, že naše závody prožívá stejně jako v době, kdy sám běhal, možná ještě víc.

To musím potvrdit, zatím jsem nezažila jiného trenéra, který by své svěřence takhle podporoval.

Ano, mám pocit, že ostatní trenéři v téhle komunitě napíšou v pondělí nebo v neděli plán na celý týden a to je vše. Chybí tam ten osobní přístup a vztah. Toho si moc vážím. A hlavně pořád cítím a vidím na sobě, že se posouvám. Vůbec nemám pocit, že už mi nemá co nabídnout, vidím, že to směřuje dál a že se pod jeho vedením pořád zlepšuji.

Takže jsi tréninkům začal věřit a zcela je plníš, nebo stále platí, že hlavně posloucháš své tělo a třeba ses se Zdendou domluvil, aby Ti takové objemy nepsal?

Nejsem ten tip člověka, který bude kroužit okolo baráku, aby do puntíku splnil dobu tréninku. Naučil jsem se v každém Zdendově tréninku vidět ten smysl a vzít si z něj to nejdůležitější. Když to jde a mám čas, klidně si přidám, a naopak třeba někdy, když mi to nejde a necítím se dobře, Zdendovi zavolám uprostřed tréninku a zeptám se, jestli to mám odběhat. Nepotřebuju mít nad sebou bič a vím, že to dělám poctivě, i když třeba nesplním plán do poslední sekundy. Důležité je, abych s tím byl já psychicky v pohodě a aby byl i trenér v pohodě.

Jak jsi sám zmínil, začínal jsi s kratšími běhy, dnes běháš úspěšně vše, od kratších až po ultra. Co máš nejradši?

Na těch nejkratších nejvíc trpím, přišlo mi, že mi nikdy pořádně nešly. Ještě tady u nás to celkem jde, ale v porovnání se světovou scénou na ty dvou až tříhodinové technické běhy nemám žádnou šanci.

A má na to, že jsi začal zkoušet delší závody, vliv Zdenda a to, že byl právě úspěšný v ultra?

Spíš bych řekl, že je to takový přirozený posun s tím, jak roste tréninkový objem a zkušenosti. Takže na těch delších se cítím nejsilnější, od šesti hodin dál, kde dokážu prodat tu vytrvalost získanou za všechny odběhané tréninkové hodiny. Ale zatím jsem nešel delší závod než jedenáctihodinový. Nemyslím si ale, že by to bylo Zdendovým působením, spíš je to o tom, že mě to baví a snažím se vybírat závody, které mi jdou nejvíc nebo ve kterých můžu uspět. Tedy buď v technickém terénu, nebo delší.

Vidíš, a já myslela, že jsi silnější spíš na ty kratší, kde často i na naší scéně končíš mezi nejlepšími.

No ono to bylo taky trochu postupně, nezačínal jsem jako někteří třeba Beskydskou sedmičkou a pak postupně ubíral a zrychloval. Já to prodlužuju postupně, ale pořád vím, že i rychlost a nějaká ta intenzita jsou potřeba. Takže ji zařazujeme v tréninku a právě proto běhám pořád i kratší závody, jen už to nebudou hlavní cíle.

Jakého výsledku si nejvíc vážíš? Máš medaile z domácích mistrovství ve skyrunningu od skyrace po ultra, vloni jsi zaběhl traťový rekord na Beskydské sedmičce, letos jsi skončil jako nejlepší z našich na mistrovství Evropy, na konci června jsi doběhl sedmý na devadesátikilometrové trase závodu Marathon du Montblanc?

Na tuhle otázku nikdy neumím odpovědět. Asi si nejvíc vážím toho, že jsem schopný takových dobrých a vyrovnaných výkonů. Nemám jeden závod, který by byl úplně nejlepší.

Vážím si bedny na loňském skyrunningovém mistrovství. Vloni na Beskydské to byl zase závod v domácím prostředí. No, a co se týče toho mistrovství Evropy v horských bězích, tam jsem byl taky spokojený, ale kdyby to bylo do top10, byl by to takový wow výsledek. Takhle jsem spokojený, ale není to pro mě výsledek, kterého bych si vážil nejvíc.

U mě je to spíš tak, že jsem strašně rád, že mě baví ten proces, trénink, pohyb a to, že na sobě nějak pracuji. A výsledky z těch závodů jsou jako taková třešnička na dortu. Nelpím na nich, i když mě samozřejmě těší a mám ambice, ale nejlepší na tom je, že mě to pořád baví a pořád v sobě mám tu vnitřní motivaci.

Kde nejraději trénuješ? Žiješ v Praze, hodně cestuješ po Evropě, pocházíš z Beskyd …

Z Ostravy. Přímo z Ostravy. Beskydy jsou srdcovka, máme tam i chalupu, trávíme v nich hodně času a cítím se tam pořád nejvíc jako doma. V Praze běhám v Divoké Šárce, kde je na Prahu fakt kus divočiny. A pak běhám na Křivoklátsku, kde bydlíme. Ale rád běhám na všech hezkých místech. Takže se vždycky snažím spojit cestování s tréninkem a s horami.

Kde by sis tedy představoval ideální dovolenou?

Snažíme se to vymýšlet tak, abychom spojili trénink s rodinnými aktivitami. Teď první rok s prckem to plánujeme s ohledem na něj. Letos v květnu jsme byli v Chorvatsku na Makarské. Tam máš vlastně úplně všechno, co potřebuješ. Příjemné moře, v květnu bez lidí. A hlavně ty hory, přímo od moře můžeš běžet až do 1 700 m v super skyrunningovém terénu a ve skalách, tam mě to moc baví. A máš tam u moře i atletický ovál. Zároveň to v květnu už byla adaptace na teplo, ale pořád ještě příjemné. To je pro nás teď taková ideální dovolená.

Navíc od loňského roku spolupracuju jako horský průvodce s Expedition Clubem a pořádám běžecké přeběhy a campy, na kterých mám tedy ttaké možnost běhat a poznávat zajímavá místa.

Ano, zaznamenala jsem, že jsi letos vedl přeběh Peaks of the Balkans. Jaké to bylo?

Krásné. Chvílemi takové Dolomity, chvílemi Tatry, v muslimských částech v Albánii a Kosovu docela exotika. Řekl bych, že parametrově podobné okruhu okolo Mont Blanc, jen s méně lidmi. I když tím, jak se tento trek stává populárním, se i zde rozvíjí infrastruktura a není to žádná divočina.

Zmínil jsi syna Viktora, který se vám narodil vloni v srpnu. Jak teď třeba zvládáš odtrénovat ty dlouhé tréninky v běžném týdnu? Jak to dokážeš skloubit s prací?

Pracuji na sebe, na živnost, dělám bezpečnostní audity a analýzy. Takže většinou práce z kanceláře, docela časově flexibilní, což pro trénování dost pomůže. A jak to všechno zvládám? Mám skvělou a chápavou ženu, která je stejného ražení jako já a chce taky v životě stihnout všechno. Takže jsme na podobné vlně, respektujeme se a snažíme se to všechno zvládnout. Nebo ne zvládnout, to zní jako vypořádat se s tím, ale spíš stihnout a užívat si to vše, co nás baví. Pokud je to tvůj životní styl a seš v pohodě s tím, že už není tolik prostoru sedět po večerech na pivu ani dělat řadu jiných sportů. Ale pokud si užíváš ten trénink a baví tě ty aktivity, kterými trénuješ, tak to pak jde. Teď třeba docela hodně běháme s kočárem (spíš teda manželka), třeba na Lysou horu. Malý je zlaté dítě a jsme rádi za to, že nás nechá se takhle vyřádit a užívá si to s námi.

A změnilo se něco na tvém stylu tréninku předtím, než se vám narodil Viktor, a teď?

No asi nejvíc to, že už nemůžeme s manželkou sportovat tolik společně a musíme se vystřídat a být efektivnější. Ale vloni jsme měl zatím nejvíc tréninkových hodin. Možná to bylo i tím, že jsem nebyl zraněný, a taky proto, že byl Viktor ještě malý. Ale pořád se to dá nějak stíhat. Zatím se v tréninku nijak omezovat nemusím, spíš jen více přemýšlet o tom, kdy a jak. Někdy to vypadá tak, že si jen předáváme dítě, abychom se mohli oba vyřádit a zasportovat, a pak si klepeme na čele, proč se tak honíme.

Tím, že sportujete s manželkou oba, myslíš, že budete vést ke sportu i syna?

No, myslím, že u nás nebude mít vlastně na výběr, když v tom bude vyrůstat. Ale to myslím spíš hezky, že ho k tomu nebudeme nijak nutit a že to snad bude vnímat jako normální, když to uvidí u nás. Ale zároveň je sranda, když ho postavíme ke klavíru, jak si tam plácá do kláves, nebo jak si brnká do kytary. Určitě to tedy nebude jenom o tom sportu. Teď navíc tráví skoro polovinu života u koní, takže to bude mít rozmanité. A pak si sám vybere.

Jaké máš další sportovní plány a dlouhodobější sny?

Letos chci běžet mistrovství světa ve skyrunningu. Předloni jsem byl čtvrtý na mistrovství světa, vloni druhý na Evropě, a teď bych se tedy chtěl pokusit zabojovat o nějakou medaili, když se zadaří. To je motivace na letošní rok. A co se týče dalších let, baví mě reprezentovat i přes atletický svaz, takže bych rád zaběhl dobrý výsledek i na těchto reprezentačních akcích. A potom mě samozřejmě lákají závody v rámci UTMB, ať už kratší CCC, nebo potom někdy i celé UTMB. No a úplně vysněný závod by byl Hard Rock, ale tím, že se to celé běží ve vysoké nadmořské výšce až do 4 000 m, vím, že na to nebudu schopný natrénovat a aklimatizovat se. To by tam člověk musel několik měsíců žít. Lákalo by mě to tou krajinou a profilem, i historií, ale je to spíš taková platonická představa.

A co silniční závody?

Silniční maraton mě momentálně vůbec neláká. Běžel jsem desítku, před lety i půlmaraton, ale jak jsem říkal, v tréninku chci převážně běhat to, co mě baví, a podle toho si vybírám ty závody. Takže by mi vůbec nedávalo smysl na to trénovat a drtit dlouhá tempa na silnici, protože by se mi v tom ztratilo to, že mě prostě baví ten trénink jako proces. Ale kdo ví, třeba se mi za pár let ještě změní běžecké chutě.

Tomáš Maceček je jedním ze 100 DOBRODRUHŮ. Podívej se na ty ostatní a sleduj, kdo se stane DOBRODRUHY ROKU