Půlmaraton! Anebo rovnou celej maraton! Přesně tyhle dvě běžecké vzdálenosti má jistě většina z nás spojené se závody. S hromadnými akcemi, na které se dlouho trénuje a na jejichž konci se fotí s čokoládovou medailí v zubech povinný snímek na sociální sítě. Pro mě osobně jsou však tyhle dlouhé výklusy od jistého momentu spojeny spíš s dobrodružstvím a „běžeckou turistikou“. Stalo se to loni, v základním táboře pod vrcholky kolumbijských hor, ze kterých jsme akorát slezli předchozího dne.
Kamarád Prasynek si ráno oblékl svůj fetišistický běžecký baťůžek a jak je vidět, celou dobu měl s sebou i druhý pro mě. Netuším jak, ale během dvou nebo tří sekund mi jej nasadil na záda, poplácal mě po ramenou a oznámil, že nás čeká sestup do vesnice: „no přeci nepůjdeme pěšky a pak autama, jak ostatní, že jo… naše krosny hodíme mulám na záda a my můžeme doběhnout, však to není ani dvacet kilásků!“ Poprvé jsem běžel s vodou na zádech a s hůlkama v rukou. A víte co? Bylo to skvělý! Neříkám, za poledního slunce v nadhlavníku mi lehce docházela motivace žít, ale nebylo to nic, co by nevyřešila koupačka v divoké řece a vzpomínka na defibrilátor v metru.
Nastalo ráno. Moje tělo je po včerejším běhu ještě krapet unavené, ale jen co zakokrhal kohout pod naším oknem, Petr na mě nastoupil s dalším během. „Koleno Tě bolí z toho, jak jsme včera běželi hlavně z kopce! Dneska si dáme naopak brutální stoupání, tak to Tě bude bolet zase něco jinýho, neboj!“ snaží se mě utěšit a kupodivu vyrážím dobrovolně s ním. Neflákám se! Ale zatímco já mám jazyk na vestě a zvažuju, do kterýho rigolu si odskočím zemřít, Petr si spokojeně vyklusává přede mnou s dalekohledem a ukazuje mi desítky druhů ptactva poletujícího kolem, což prokládá identifikací koster přejetých mrtvol po cestě. Celou situaci rámuje fakt, že je Petr od narození středně těžký astmatik! Modlím se za každou motorku, auto, anebo nejlíp kamion, který projede naší prašnou cestou. Mraky zvednutého prachu astmatika obvykle na chvilku zpomalují a jsou to tak jediné okamžiky, kdy mám alespoň na pár sekund morální převahu.
Jen co jsme se vrátili do vesnice, naše kroky vedly neomylně do cukrárny. Já si dal nějakou tu limču a dvojité espresso, zatímco Petr pro všechny objednal dorty. Když jsem ten svůj odmítl, protože jsem neměl na sladký chuť, ten dobytek ho sežral za mě. Na posezení. Obecně mě dostává, že jestli je z nás dvou někdo na sladký, je to on. A jestli je tu někdo z nás, komu roste vana, jsem to ty vole já! Genetiku člověk neošálí. Na sladký jsem dostal chuť jen jednou, na hotelu, když jsme odcházeli běhat. Z pytlíku bonbónů na mě ale vyběhl šváb a tak mě to zase přešlo. Trochu se hašteříme, že za rozdíly mezi námi mohou zcela jistě naše matky, kdo jinej taky. Zatímco ta jeho běžela v těhotenství s Petrem Ironmana, ta moje se mnou hrála divadlo. Musíme se tomu společně smát, protože on furt někam běhá, zatímco já jsem od přírody naopak takovej kašpárek. Asi nás to poznamenalo fakt hodně, protože jen co jsem dalšího dne zahnal teploty z únavy, Petr mě zase vytáhl na další běh. Ale tentokrát to bylo po mým! Běželi jsme na stolovou horu. Neodhadli jsme ovšem čas a ty poslední z bezmála dvaceti kilometrů jsme dobíhali už za tmy, bez čelovek. „Ty vole, tam něco bylo!“ zahalekal Petr náhle a začal se vracet po cestě, zatímco vytáhl telefon, aby si jím posvítil. A měl pravdu. Na cestě ležel čerstvě přejetý had. „Jasná korálovka!“ ihned jsem se jej snažil uklidnit, že ten bájný, smrtelně jedovatý a velice podobný korálovec přeci neleze po cestách městečka, ale zdržuje se ve vegetaci. A jak nám v noci odepsali kamarádi herpetologové, opět jsem se fatálně mýlil. Byl to on! Korálovec! Tý brďo! Tak tenhle byl můj první.
Od téhle napůl přírodovědné a napůl běžecké expedice v Kolumbii se už nebojím vyšších kilometrů běžeckých tras. Možná naopak. Čím delší běh je, tím pomalejší tempo si můžu dovolit a o to víc toho během mého nepříliš ladného klusu uvidím. Těším se na další!
