Hory a lesní stezky jsou super. Ultra je meditace v pohybu. Ale dát si občas něco rychlejšího, a navíc s historií, jakou žádná jiná běžecká akce v Evropě nemá, je prostě zážitek.
Půlmaraton po zimní přípravě
Přestože se při svých běžeckých aktivitách pohybuju primárně v lesích a v horách, každý rok v rámci přípravy běhám i silniční půlmaraton. Je to pro mě způsob, jak se motivovat do systematického tempového a rychlostního tréninku a oproti ultra nebo horským maratonům při nich mám i motivaci posouvání osobáku na normované trati. Za běžných okolností zařazuju půlmaraton na začátku sezony. Zapadá mi to hezky do periodizace tréninku – přes zimu nějaký ten objem (a síla – miluju běhání ve sněhu!), začátkem jara tempová a rychlostní příprava zakončená právě půlmaratonem a pak už kopce, hory a sbírání vertikálních metrů.
Letošní změna plánu
Tenhle rok tomu nicméně bylo jinak. Čekali jsme narození dcery uprostřed léta, a tak jsem věděl, že v létě žádné cestování a dost možná ani běhání moc nebude. Na jaře jsem proto s kamarádem odběhl krásné ultra v polských Pieninách a na léto jsem si udělal více méně závodní volno. S koncem léta a při vědomí, že máme úžasné dítě, které nás s manželkou nechá i vyspat, mě ale začaly svrbět nohy a začal jsem přemýšlet, co s tím. Na horské ultra letos nemám naběhaný objem a hlavně kopce. Měl jsem aspoň ale odběhané nějaké tempáče a rychlostní tréninky na rovině (to byla v podstatě jediná kvalita, kterou jsem byl schopný přes léto odběhat) a věděl jsem, že na tom v tomhle ohledu nejsem nejhůř, tak bylo jasno. Dám si teda nějaký hezký půlmaraton začátkem podzimu.
Hurá do Košic!
V tu chvíli nastalo hledání té správné akce. Slyšel jsem toho hodně o třeboňském půlmaratonu, trenér mi navrhoval západočeské Baroko, chvíli jsem přemýšlel o Drážďanech. Nakonec tomu ale v podstatě náhoda chtěla jinak. Manželka dostala pozvání na konferenci do východoslovenských Košic, a to zrovna na dobu, kdy se tam běžel slavný Medzinárodný Maratón Mieru.
Košický maraton – závod s dlouhou historií
Tahle akce byla založena roku 1924, takže se letos konal jeho už 102. ročník. Za mě osobně je to neuvěřitelný kus historie. Jde o druhý nejstarší stále existující maraton na světě po tom Bostonském, a tedy nejstarší maraton v Evropě. S výjimkou několika druhoválečných let se navíc koná nepřetržitě. Pro jeho založení se rozhodl československý olympijský rozhodčí a sám atlet Vojtech Bukovský po návratu z olympijských her, které v roce 1924 hostila (stejně jako loni) Paříž. Tam ho závod na maratonské trati nadchl natolik, že se jej rozhodl uspořádat ještě tentýž rok i ve svých rodných Košicích.
První ročník tak startoval o jednom z nejvýznamnějších dnů té doby – na výročí vzniku Československa, tedy 28. října 1924. Na dnes ustálený termín o první říjnové neděli se akce posunula až později (a nedělám si příliš iluze, z jakých důvodů to bylo…). Stejně tak se vyvíjela i trať maratonu. První ročník se běžel z Turni nad Bodvou do Košic, tedy z bodu A do bodu B. Od roku 1925 až do roku 1988 se běhala různá trasa se startem i cílem v Košicích, ale vždy mimo město. To platí s výjimkou v roce 1952, kdy se běžela trasa Prešov-Košice. Od roku 1989 se pak začal běhat městský okruh, který svou dnešní podobu dostal v roce 1997.
Dnešní podoba trasy
Trasa maratonu se dnes skládá ze dvou identických okruhů, které mají start i cíl v historickém centru města. Vzhledem k tomu, že Košice leží na rovině mezi Slovenským rudohorím a Slanskými vrchy, je kumulativní převýšení na maratonské trati přibližně 74m. Podle výpovědi místních navíc v tradičním termínu bývá v Košicích většinou krásné babí léto, a jedinou nepříjemností (jak jsem byl poučen Košičanmi) tak bývá tzv. VKV – pro zachování slušnosti řeknu, že je to zkratka pro „veľký“ košický vietor 😉
Košický vietor, překážka běžeckých osobáků
Tím, že se Košice nachází na jižním konci koridoru mezi dvěma uvedenými horopisnými celky, panuje tam zkrátka často poměrně nepříjemný vítr. Lepším podmínkám pro opravdu rychlé závodění nenahrává ani to, že se větší část trati běží po širokých otevřených ulicích či silnicích nebo zcela mimo zástavbu a vítr tak nemá příliš bariér. Osobně to považuji za jeden z důvodů, proč se v Košicích běhají (ze světového hlediska) tak „pomalé“ časy, a to i přes to, že se závodu pravidelně účastní běžci a běžkyně z Keni a Etiopie – před letoškem byl traťák pro muže 2:06:55 a pro ženy 2:21:08.
Jak už jsem naznačil, start i cíl jsou v úplném centru Košic, které je naprosto úžasnou kulisou – jednak je historické centrum, kterému vévodí gotická katedrála svaté Alžběty, opravdu moc pěkné, ale zejména vytváří naprosto perfektní zázemí pro obrovské množství fanoušků, kteří na maraton chodí a fandí ostošest. Zbytek trati je pak namotaný po širším centru i košické periferii, včetně známého lesoparku Anička a celá trasa je uzavřena pro jakoukoliv dopravu. I části tratě mimo úplné centrum města jsou přitom obsypány fandícími obyvateli Košic, kteří si za ty roky maraton skutečně vzali za svůj a fandí nejen eliťákům na začátku, ale i těm, kteří mají ambici prostě stihnout šestihodinový cut-off.
Parádní atmosféra na trati
Pokud jde o fanoušky, a tím pádem o atmosféru závodu, jsou Košice naprosto perfektní. Při porovnání například s pražským půlmaratonem nebo maratonem je markantní, že touhle akcí žije celé město celý víkend. V Praze je oproti tomu maraton jen jednou z mnoha dalších či paralelních akcí, a většina návštěvníků navíc přijede do Prahy kvůli zcela jiným věcem než kvůli běhu. Oproti tomu v Košicích to maratonem dýchá už od pátečního odpoledne, město celý víkend vibruje běžeckou atmosférou a vše vrcholí nedělním závodem. V ulicích najednou potkáváte velké množství lidí z celého světa, slyšíte různé jazyky, vidíte poklusávat běžce všech věkových kategorií a nejrůznějšího původu.
Velká část běžců s sebou navíc přiveze i doprovod a nálada je vesměs výborná. Člověk si připadá, jako by najednou v Košicích běhali úplně všichni, respektive jako by v celém městě neexistovalo nic jiného než běh a maraton. No není to sen? V Košicích je navíc spousta fajn restaurací s nabídkou od tradičních slovenských halušek a pirohů, přes výborné halászlé, pizzu, těstoviny, sushi, mexiko nebo cokoliv dalšího. Stejně tak nabídka kaváren s výbornou výběrovou kávou a poučenými baristy si nezadá ani třeba s Brnem 😉 Všechny tyhle podniky se navíc na celý víkend naplní běžci, takže si tam fakt člověk připadá totálně mezi svými.
Půlmaratonská trať jako doprovod hlavního maratonského závodu
Jak jsem napsal na začátku, moje běžecká ambice nesahá až na maratonskou trať a rozhodl jsem se pro půlku. Půlmaraton je samozřejmě pouze doprovodná akce k hlavnímu závodu, ale běží se na stejném okruhu (logicky ale jen jeden okruh), start i cíl jsou identické s tratí maratonu, a tedy i půlmaratonci si to celé užijí se vší parádou. Krom toho, co jsem už psal výše, celý maraton navíc neběhám taky kvůli tomu, že mi to přijde jako fakt hrozná dřina – oči na asfalt před sebou a sekat kilometr za kilometrem pravidelná tempa na hranici fyzických možností několik hodin… Uff. Příprava na kvalitně zaběhnutý silniční maraton by mi nejspíš taky zabrala větší část z mého tréninkového plánu, a nemohl bych pak běhat delší horské běhy a případně nějaké to ultra. Ale hlavně mě jednoznačně víc baví běh v lese, v kopcích a po měkkém povrchu. Vždycky si prostě raději dám stovku v horách než silniční maraton 😉
Zážitky z půlmaratonské trasy
A tak jsem se i v Košicích postavil na start až necelou hodinu a půl po startovním výstřelu maratonu, který byl v 9:00. Počasí bylo na místní poměry dost nestandardní, ale za mě téměř ideální – necelých 10 °C, nepršelo, a hlavně bylo prakticky bezvětří. V noci a nad ránem před startem sice nějaká voda spadla, takže cesty byly místy vlhké a občas mírně kluzké, ale nešlo o nic, co by mělo jakkoliv ovlivnit závod. Startovalo se ve startovních vlnách s několikaminutovými rozestupy dle odhadovaného cílového času. Celkově se na start půlmaratonu postavilo přes 7 000 lidí, což je úctyhodné číslo. Naštěstí jsem ale startoval v první vlně, a tak jsem byl bezprostředně po startu ušetřený předbíhání desítek či stovek pomalejších běžců, kteří by se tlačili před startem dopředu.
Nicméně vzhledem k tomu, že trasa byla shodná pro maratonce i půlmaratonce, v okamžiku našeho startu mnozí z maratonců právě vbíhali do druhého kola, a lehká loktovačka ve zúžených prvních stovkách metrů stejně byla. Ale aspoň jsem neměl příležitost klasicky přepálit start 🙂 Každopádně několik prvních zahřívacích kilometrů jsem byl v mírných obavách, jestli budu schopný nastolené tempo udržet po celou dobu. Přeci jen cílenou přípravu na daný konkrétní čas jsem měl asi jen měsíc, což teda rozhodně není něco, co by mi dalo jistotu, že na 13. nebo 14. km nevyhniju.
Zhruba po kilometru jsem srovnal krok s klukem, se kterým jsme zjistili, že běžíme na stejný cílový čas, a vědomí, že se můžeme případně navzájem trochu potahat a pomoct si, mi dodalo postupně klid. Dařilo se nám pěkně sázet jeden kilometr za druhým podle plánu nebo mírně rychleji, a to asi až do přibližně 12. nebo 13. (které na půlce považuju za nejtěžší), kdy jsme začali trochu ztrácet. Mezi 13. a 14. jsem měl menší krizi, kterou ale spravil gel snězený chvíli před tím. Druhý gel s kofeinem jsem pak dal někde mezi 15. a 16. km. Ten mě nakopl takovým způsobem, že jsem do posledních pěti kilometrů šel s pocitem úplně nových nohou. Lehce jsem přidal a začal jsem dobíhat krom časové ztráty taky většinu lidí, kteří mě předběhli po startu a které jsem celou dobu viděl před sebou.
Na trase jsem si plácl s manželkou, která mě na několika místech i s naší jedenáctitýdenní dcerou povzbuzovala (byly jste skvělé, holky, díky!) a poslední dva kiláky jsem si už jen užíval povzbuzující davy podél trati. Poslední stovky metrů do cíle úplným centrem pak už byly totálně za odměnu. Diváci okolo byli nadšení, já jsem byl v euforii, všechno bylo naprosto, jak mělo být. V cíli to byl nakonec o ranec posunutý osobák a pocitově úplně skvělý závod.
Pokoření traťového rekordu
Medzinárodný Maratón Mieru v Košicích je určitě unikátní závod, a hlavně skvělý zážitek. Košice jsou super město – za mě rozhodně nejpěknější slovenské město se skvělým geniem loci. Pokud byste o téhle akci třeba napřesrok uvažovali, rozhodně doporučuju. Šance, že vás tam zastihne VKV, a závod tak rozhodně nebude vhodný na traťové či osobní rekordy? Místní říkají že určitě alespoň 30 – 40 %. Jelikož letos v téměř úplném bezvětří padl traťák na maratonu v mužích – Keňan Moses Kipngetich Kemei to dal za 2:06:47 a spousta žen i mužů překonala své osobní rekordy – je větší šance, že bude příští rok zas spíš fučet. Ale rozhodně se tím nenechte odradit, protože (půl)maraton v Košicích je něco, co rozhodně stojí za to.
