HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Transylvania100 2019: Drákula se tentokráte nedostavil

Transylvania100 2019: Drákula se tentokráte nedostavil

Konal se již šestý ročník závodu v rumunské Transylvánii. Koncem května je počasí v tomto kraji nevyzpytatelné a do poslední chvíle nevíte, jaké bude na trati. Hlavní trať je vždy plně obsazena a spousta běžců se rádo na tento závod vrací. Rozhodně to není jen kvůli UTMB bodům. Spíše je to kvůli nádherným scenériím, které jsou vykoupeny prudkými stoupáními a těžkými seběhy.

Občertvovačky jsou perfektně zajištěny a že neumíte rumunsky nevadí, běžci si rozumí všude. Letošní počasí tradiční trase nepřálo, na některých částech závodu byly dva metry sněhu a lavinový stav jen potvrdil rozhodnutí organizátorů pro zkrácení tras. Hlavní trasa byla zkrácena o 23 km a kratší varianty o něco méně. Běžci to nesli nelibě, ale co se dá dělat. Při sledování předpovědi na den závodu se to snášelo o něco lépe, protože mělo být zataženo a po obědě se měl přidat déšť a blesky. Registrace ve sportovní hale probíhala bez problémů. Za 5 euro se dala změnit trasa a několik závodníků rádo tuto možnost využilo. Většina volila lehčí variantu, ale našlo se i pár odvážlivců, co si vybrali krásnější a delší variantu. Přeci jen 77 km nezní tak hrozivě jako 100 km. Krom třech věcí nemám organizaci závodů co vytknout. První a hlavní problém bych viděl v cenách registrace, pro cizince je startovné dvojnásobné. Dále nejsou zajištěny žádné sprchy po doběhu závodníků a v neposlední řadě je absence piva na občerstvovačkách. 🙂 Z naší domoviny se vydalo na tento závod 17 závodníků, ze kterých skončil nejlépe na 6. místě Robert Frohn a mezi ženami na 3. místě Martina Dvořáková.

Výsledky:

1. Marian Priadka/Slovakia: 9:26:59

2. Mattia Depaoli/Italy: 10:03:57

3. Ionel Cristian Manole/Romania: 10:07:59

6. Robert Frohn/Czech Republic: 10:39:24

7. Ondřej Kovařík/Czech Republik: 10:47:36

Očima závodníka Mirka:

Vloni mi účast na tomto závodě těsně nevyšla a podle ohlasů jsem si nemohl letos tuto akci nechat ujít. Bohužel zhruba deset dní před závodem začaly přicházet informace a špatném počasí, které v Transylvánii panuje. Dva metry sněhu a lavinové nebezpečí rozhodlo o zkrácení všech tras. Byl jsem z toho docela špatný. Přeci jen stovka v Transylvánii a 5 UTMB bodů je to, na co jsem se těšil a né nějakých 77 km. Chvíli jsem se rozhodoval, jestli vůbec jet. Letenky byly koupeny a organizátoři za to přeci nemůžou, tak pojedeme. V Bukurešti si půjčujeme auto a oklikou se dostáváme do vesnice Bran, kde je oficiální sídlo Vlada Drákuly. Ve sportovním centru probíhá bezproblémová registrace. Na všechny dotazy ochotně odpovídají organizátoři závodu. Díky změnám vzdálenosti si může každý účastník za mírný poplatek změnit svou trať. Já už rozhodně kratší vzdálenost, než 77 km nechci, ale Monča se pokusí o svůj první tak dlouhý závod. Trochu nás trápí, že tu nejsou v zázemí sprchy. Organizátoři počítají s tím, že tu mají všichni ubytování. My tu máme domluvené ubytování na jednu noc. V baráčku, který si pronajmula Brněnská běžecká grupa v čele s Titem Ablorhem. Večer je ve znamení příprav. Start je posunutý na sedmou ráno, takže čelovky snad nebude třeba. Předpověď je, že dopoledne by mělo začít pršet a odpoledne se počasí ještě zhorší a možná začne i bouřka. To nezní moc lákavě. Je ale teplo a já řeším, že mám jen dlouhé zateplené elasťáky. Přeci jen v ČR byla dost zima. Pokud se nechci upéct, tak si musím někde půjčit něco letního. Naštěstí mě zachrání Robert. Ráno se probouzíme do deštivého rána. Prší a to na náladě moc nepřidá. Před sedmou ranní se zhromažďujeme pod hradem Bran. Já i Monča máme na sobě bundy, jako většina závodníků. Nechceme být na začátku závodu hned celý mokří. Čeká nás 77 km s 4400 metry převýšením a málo kdo si troufne odhadnout svůj čas předem. Po startu nás trasa vede do mírného kopce po silnici. Někteří vyráží dost svižně, ale v zápětí se musí zastavit, protože se vaří pod bundou. Ti, co běží nalehko jen v triku rozhodně zvolili dobře. Po chvíli mě dokonce dobíhá i Monča. Dáváme si poslední pusu a já vyrážím vpřed. Profil se zvedá a my se dostáváme do mraků. Žádná hitparáda to teda není. Předbíhat pomalejší běžce dává zabrat. Furt je to takové brzda – plyn. Na první občerstvovačce sundávám bundu a i za mírného mrholení je to mnohem lepší varianta. První pořádné stoupání nás čeká do výšky více než 2100 m. n. m. Je tu samozřejmě sníh a hlavně spousta závodníků kolem mě. Nějak nejsem zvyklí, že kolem mě běží tolik lidí. Většinou se to brzo roztrhá a já pak potkávám běžce jen zřídkakdy. Dostáváme se nad mraky a s tím se mění i počasí. Slunce zahání poslední zbytky deště a začíná vedro. Vytahujte sluneční brýle a opalovací krémy! Bohužel já si místo toho vzal jen černé tričko s dlouhým rukávem a černé tříčtvrťáky. To mi dává tušit, že se v průběhu dalších hodit zapotím víc než je zdrávo. Ve sněhových sebězích mžourám, abych něco viděl.

Když ustoupí sníh, přichází první brod. Ledová voda je dost osvěžující a i když sahá pouze nad kotníky, dost běžců se jí snaží vyhnout a skákají nebezpečně přes kameny. Já to proběhnu, nejsem máslo. Na další občerstvovačce si dávám polévku. V mém improvizovaném hrnečku vyrobeném z petflašky to potom vypadá, jako bych si spíše do flašky nazvracel. Každopádně se zvyšující se teplotou začínají Transylvánské hory ukazovat svoji krásu. Po jednom stoupání se vyškrábeme na nádhernou asfaltku, která vás prostě nutí běžet. Já se rozbíhám tak, že míjím odbočku k přehradě a sbíhám si to dál po značené turistické trase. Vidím před sebou dvoje stopy a tak v sobě živím naději, že běžím dobře. Neběžel jsem. Později se dozvídám, že to byly sice české stopy, ale též kluci běželi špatně. Naštěstí se nemusím vracet zpět, pouze jsem si zaběhl zhruba kilometr. Za přehradou je občerstvení s pizzou. To je paráda. Jen kdyby to sluníčko tak nepeklo. V následném prudkém stoupání, když se zrovna nekochám krajinou, se přistihnu, že oddychuji nepřirozeně rychle. Jako pes co má za chvilku padnout. Snažím se trochu uklidnit a zvolnit. To nepomáhá, tak na to prdím a pokračují dál v zaběhlém tempu. Snažím se běhat aspoň po rovinách či z kopce, ale místy je terén dost zarostlý a tak je lepší jen jít a trochu se přitom kochat krajinou. Na chvilku se spojujeme s trasou 50 km. Jen abychom předběhli pár běžců a pak se opět odpojili. Prudký seběh nedávám ani omylem. Pomalu ho cupitám a vůbec nechápu, jak to někteří běžci dokážou pustit z kopce a přitom se nezabít. Každopádně nezastavuji a poklusem dobíhám na další občerstvovačku. Už notnou chvíli si říkám, že by to chtělo nějakou existenční pauzu, kde bych se trochu zvetil, ale vždy když doběhnu na občerstvovačku, tak honem honem ať už běžím dál. Opět vystoupám na hřebínek, kde jsou na strmých svazích postaveny salaše s důkladně posekanou trávou. Skoro by si člověk myslel, že je někde v Rakousku.  Výhledy jsou dost za odměnu a já zvládám běžet už jen setrvačností. Tak se dostanu i na další občertvovačku, kde jdu okamžitě pod kohoutek se studenou vodou. Sním asi tři pomeranče a vyrážím na další štreku.

Bohužel v kopci se mi zavaří motor. Nějak to najednou nejde. Ploužím se vpřed, ale kilometry nějak neubývají. Sluníčko mě dostalo. Chvilku si sedím na pařezu a předbíhají mě další běžci. To se mi samozřejmě nelíbí a tak se snažím vzepřít osudu a kráčet dál. Kolem páté hodiny se naštěstí zatahuje a přichází drobný deštík. To je to, co potřebuji. Opět to rozbíhám. Na poslední občerstvovačce jsem už relativně cajk. Na náladě mi ani neubírá, že mi moje hodinky ukazují 85. km. Přitom trať má jen 77 km a do cíle je ještě daleko. Tak uvidíme, kam se to ještě vyšplhá. Do kopce jdu svižně, z kopce běžím. Přesto předbíhám pouze běžce z padesátikilometrové tratě. Začíná se stmívat a já vyhlížím hrad za každou zatáčkou. Jsem asi poslední závodník, který dobíhá do cíle bez světla. V cíli je parádní atmosféra. Hrad je nádherně nasvícený a vůbec mi nepřipadá strašidelný. Odbelhám se do stanu, kde ještě něco sním. Monča zvládá doběhnout kolem půlnoci.

Za mě super závod a jen škoda, že se musely tratě zkracovat. Protože běžet v těchto horách je doopravdy za odměnu a nic na tom nezmění ani fakt, že se na nás přišel podívat i méďa. Palec hore organizátorům. Ještě dopilovat některé chybky, mít štěstí na počasí a máme tu dokonalý závod uprostřed Transylvánských hor.

Miroslav Jančík

Miroslav Jančík

Přidejte se k diskuzi

Odpovídáte na komentář: