Marie Zelená na Hochkoenigman: „Tancovačka ve 2000 m n. m.“

Letošní bohatá sněhová nadílka se nevyhnula ani Rakousku, a tak i tady pořadatelé museli řešit odklonění tras z vyšších poloh, kde se stále nacházelo velké množství sněhu.

Z toho důvodu měním plány absolvovat 33 km dlouhý Skyrace a dávám si stejně jako Adam B`Jaks Marathon o délce 49 km a převýšení nějakých 2850 m. Neočekávám od sebe žádnou hitparádu, týden po beskydském ultra závodě neplánuji žádné bomby a závod si hodlám jet hlavně užít.

Po různých peripetiích cesty z Beskyd přes Prahu, Salzburg atd., s absencí peněženky s doklady, se v pátek, nebo spíš v sobotu v 1 hodinu v noci ocitáme v místě dění. Start Ultra závodu o půl noci už jsme nestihli, a tak uleháme na pár hodinek na odlehlém parkovišti, abychom v 6, rozbití jak hračky, vstávali na start.

Potkáváme se se spoustou Čechů a při výkladu tratě dolaďujeme detaily povinné výbavy, která je cestou do startovního pole kontrolována. V 8 ráno je odstartováno náš třísethlavý dav se vydává vstříc prvním sjezdovkách a svěžím jarním horským loukám. První čtvrtinu závodu charakteristickou malebnými lesními trailíky nahoru a dolů se mi daří dostat do trojice prvních žen, než je na první občerstvovačce po 12. km v údolí spatřím naposled. Ani se nezastavily.

Následující stoupání gradují a my postupujeme už i přes zasněžené traverzy a nekonečné mokřady. Místy závod připomíná trochu překážkový OCR – popadané stromy, kaluže bláta do půl lýtek a jízda po zadku po sněhových polích. Na 20.km na mě nadobro doléhá únava z předešlého závodního víkendu a nohy už jdou ztěžka. Cvakají mě další holky a já se pomalu ploužím na občerstvovačku v údolí. Už shora při seběhu slyšíme dunění bubnů. Fresh point je obklopen spousty lidí a fanoušků a velkou skupinou bubeníků hrajícím nám do rytmu. Zapomínám na závodění a s melounem v puse si trsnu pár rytmů. Právě na téhle občerstvovačce se spojujeme se závodníky ultra závodu, kteří zde mají své drop bagy a naše trasa už je společná až do cíle.

Dopolední sluníčko začíná hřát a při dalším stoupání bereme zavděk každou studánku a pramínek sloužící k osvěžení místního dobytka, který se na rozlehlých horských loukách pase. Velkou část stoupání máme opět zasněženou a já jsem vděčná  za to, že jsem si vzala hůlky. Překlopíme se na druhou stranu kopce, kde vede několik lanovek a kde se opět můžeme projet po zadku po stale ještě zasněžené sjezdovce. Následuje předposlední seběh dá se říct už jen v šotolinové zpevněné cestě, která nás dovede do údolí na další občerstvení před nejdelším závěrečným stoupáním s převýšením víc jak 1000 m do cca 1880 m.n.m. Tohle už bylo tak trochu na moral. Trasa vede celou dobu po zpevněné zasobovací cestě nekončícími cikcaky uprostřed sněhových dun. Připomíná mi to výstup na Slavkovský štít. Když už to vypadá, že jsem na kopci, vykoukne za ním další a další až nakonec na tom posledním ani nevím, jak se jmenuju. Fresh point na vrcholku, s českou obsluhou jako bonus, přišel vhod i s podávanými redbully. Prohodím pár vět se závodícími krajany a společně pohledem někam dolů se snažíme zmapovat poslední “brdek”, jako avizovaný stoupák 4 km před cílem alias Grande finale. Vydáváme se na posledních 10 km. Nohám to ještě jde, a tak se pouštím dolů sněhem, blátem, předbíhám závodníky z ultra. Dobíháme pod ten poslední “brdek”. Nemůže to být už daleko, každopádně jako hřebíčky do rakve stoupání v odpoledním slunci cca 200 výškových metrů je dostašující.

Pak už jen seběh po sjezdovce a protnutí cílového prostoru, kde na nás čeká úžasný bazén. Dokončuji jako 7. Žena v case 7:09, Adam dobíhá za nějakou hodinku po mě. Trasa byla moc hezká i přesto, že musela ustoupit do “nížin” kvůli množství sněhu. Část seběhů byla v krásném lesním terénu, některé po sjezdovce a zbytek byly zpevněné lesní nebo zásobovací cesty. Podobně na tom bylo stoupání. Nahoře nás vždy čekaly krásné výhledy, i když jsme nepřekročili nadmořskou výšku 2 000 m. Pořadatelé umí a celkově mám zatím u rakouských závodů pocit, že to všichni pořádají bezchybně a také srdcem. Děkujeme Svět běhu za možnost startovat a myslím, že jsme tady nebyli naposledy. 😉

Text a foto: Marie Zelená