HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Mimo komfort – psycholog běhající ultra rozebírá vliv nepohodlí na naši hlavu

Mimo komfort – psycholog běhající ultra rozebírá vliv nepohodlí na naši hlavu

Hned v první větě bych rád zmínil, že tento článek rozhodně nebudu psát nestranně. Sám jsem vyznavač ultramaratonských distancí a také jsem přesvědčen o blahodárném účinku pohybu na psychické zdraví. Pro podporu tohoto tvrzení volně cituji:

Tělesné cvičení je spojeno s redukováním úzkosti, při dlouhodobém a pravidelném cvičení dochází ke snížení hladiny deprese, zmírňují se neurotické osobnostní rysy, posilují se, nebo vytvářejí zvládací techniky psychosociálních stresů, vede k pozitivnímu emočnímu ladění, posilování sebevědomí. Je doporučováno také jako protektivní forma u léčby závislostí – je pravděpodobnost vzniku tzv. „pozitivní závislosti“.

Pro mě osobně i pro mně jako psychologa je však ultratrail hodnotný v tom, že v mnoha ohledech jde za běžnou zkušenost všedních dní. Tímto se ultratrail stává velice cenným nástrojem sebepoznání.

Komfortní zóna

Co si budeme povídat, snad pro nikoho není zdolání delší jak maratonské vzdálenosti všedním zážitkem. Už samotná příprava vybočuje ze zaběhnutého pořádku našich životů. Na kolotoč práce – jídlo – spánek se nepotřebujete nijak připravovat, je to rutina, zatímco příprava na ultratrail bývá u většiny lidí provázena očekáváním, obavami, radostí a dalšími emocemi, které běžně neprožíváme v takové hloubce. V samotném závodě pak pokoušíme naše fyzické a psychické limity, zažíváme okamžiky, které se nám díky provázání s intenzivními emocemi hluboce vryjou do paměti a my se pak k nim můžeme vracet a čerpat z nich. 

Jak často vystupovat ze své komfortní zóny? Na to nemám přesnou odpověď. V zóně komfortu se upevňují životní jistoty, nabýváme pocitu bezpečí a získáváme stabilitu. Mimo komfortní zónu se zase učíme novému, fyzicky i psychicky se zocelujeme a posouváme své životy jiným směrem. Přílišné lpění na komfortu z nás pak činí požitkáře, lenochy a tlouštíky, naopak příliš časté vystupování z komfortní zóny nás zase vyčerpává.

Vztahy

Někdy svým blízkým ve šprýmu doporučuji, ať si před svatbou zkusí se svým protějškem nějaké nízkorozpočtové cestování v rozvojové zemi nebo také společné absolvování ultramaratonu. Jednoduše jde o to poznat blízkého člověka v situacích nepohody. Ve chvílích, kdy je mu zle, kdy je vyčerpaný nebo kdy na vás musí čekat, i když sám již chce být co nejdříve v cíli. Podpoří vás v takových chvílích nebo po vás řve? Pomůže vám s batohem nebo vás nechá v lese, ať si s tím bojujete sami? Poté si položte otázku, nakolik podobně se bude chovat v jiných těžkých okamžicích, které společný život zákonitě přinese.

Emoce

Ty dneska moc nefrčí. Pro mnoho lidí jsou zbytečné, potlačují racionální rozhodování a zdržují nás od výkonů. Ve své praxi však lidi k emocím navracím. Pro psychickou pohodu je důležité jim dát v životě svůj prostor. A to jak emocím příjemným, tak také prožitkům jako je smutek, vztek či odpor. Je pozoruhodné, jakou škálu a jakou hloubku emocí umí právě ultratrail člověku zprostředkovat. Obavy či nervozita před startem? V průběhu vztek na sebe, kam jste to zase vlezli nebo že jste zase zabloudili? Stejně tak vztek na organizátory za to, co na vás zase nachystali nebo na parťáka, že vás tak žene nebo naopak zdržuje? Při DNF zklamání a vztek na sebe, že jsem to vzdal. V cíli pak slzy radosti a úlevy za to, že je to už konečně všechno za vámi. Sám mám za sebou zkušenosti hlubokého dojemného objetí po tom, co jsme s blízkým kamarádem doběhli do cíle 100-km závodu jen minutu po sobě. Nebo také usedavý pláč, když jsem doběhl do konce velice krušné stovky. A i když se to nestává každý den, že by chlap brečel jak malé děcko, já se nestyděl. Jak sám říkám, na ultra je vše dovoleno.

Frustrační tolerance

Ultratrail bolí. Bolí a často nebaví. A vy přesto pořád jdete nebo dokonce běžíte, jen abyste dosáhli cíle, který jste si vytyčili. Po cestě k němu překonáváte mnoho příkoří a zocelujete tak své tělo i mysl. Jazykem psychologie cvičíte svou frustrační toleranci, tedy schopnost snášet nepohodu. K čemu je to všechno dobré? Dobré je to v tom, že dnes ve všem hledáme bezpečí, pohodlí a jistoty. Všechno dnes chceme mít hned a pokud možno bez jakékoli nepohody či strádání. Ultratrail ale takový není. Dobrovolně jste si zvolili podstoupit něco strašného, a to má v mých očích obrovskou hodnotu a mentální přínos. Dobrovolně a zcela vědomě se na těch několik hodin či dní přivést do nepohody. Sami jste si zvolili, že tento páteční večer nestrávíte sledování kulinářských pořadů, ale místo toho se o půlnoci postavíte na start stokilometrového závodu. A teď trochu spekulace. Psychologie totiž zná také pojem pozitivní transfer, tedy přenos minulé zkušenosti do současnosti. Například rozvíjení pohybových dovedností a tělesné koordinace v dětství vám pomůže v osvojování si nových sportů v dospělosti. Stejně tak se dá uvažovat o tom, že snášení nepohody v závodě se může do jisté míry přenést také do schopnosti snášet nepohodu i jinde než na trati, např. v práci či partnerském soužití.

Sám za sebe tvrdím, že každý by si měl vždy alespoň jednou za rok skutečně hrábnout na své fyzické dno. Nemyslet předem na to, že budu další týden bolavý, že budu v práci stát za prd, či že se o mě bude muset někdo starat. Prostě do toho jít a nechat tam všechno, co jde. A právě ultramaraton může takové hrábnutí si zprostředkovat. V dřívějších dobách jsme takovéto situace podstupovali. Ať už to byl hon za potravou, kočování, nemilost počasí či války. Dnes všechnu tuto nepohodu vystřídalo pohodlí a jistoty. Jsem přesvědčen, že také dnešní epidemie obezity je mimo jiné výsledkem zpohodlnělosti populace. A proto všechny vyzývám, aby se alespoň jednou za rok takto “uměle”, ale přece, vrátili do dřívějších časů a prověřili své limity.

Setkání generací

Jeden můj kamarád začal běhat ultratrail když mu bylo 15 let. Záhy pak k této disciplíně přivedl i svého otce, kterému tehdy bylo šestapadesát. Stejně tak si srovnejte vítěze UTMB v letech 2007 a 2008. V roce 2007 to byl  59-letý Marco Olmo a rok nato sotva dvacetiletý Kilian Jornet. V ultratrailu i v běhání obecně mohou mít k sobě různé věkové skupiny tak blízko, jak se to jinde nevidí. Naopak se dnes často mluví o tom, jak díky nástupu digitálních technologií ztrácí starší lidé svou společenskou hodnotu. Mladí si vše bleskurychle najdou na internetu a nemusí tím pádem naslouchat starším tolik jako dříve. Ti tak přestávají být strážci moudrostí nastřádaných za jejich dlouhý život a naopak jsou odkázáni na to, aby je mladí učili digitální gramotnosti. Takže místo aby starší předávali mladším, je tomu naopak. V ultratrailu však obě tyto věkové skupiny zůstávají rovnocenné a ubývající síly starších běžců mohou být kompenzovány zkušenostmi, tak jak to bývalo přirozené. Obě věkové skupiny se tak mohou od sebe učit, což je na místo vzdalování se sbližuje.

Sebevědomí

Ať už jste dokončili vzdálenost půlmaratonoskou, maratonskou nebo dokonce ultramaratonskou, tak každopádně patříte do několika málo procent populace, která je takového výkonu schopna. A to bez ohledu na to, jak dlouho vám to trvalo. Ještě jste si třeba nastoupali pár tisíc výškových metrů k tomu. To, nakolik se tento úctyhodný výkon podepíše na vašem sebevědomí, je pouze vaše volba. Můžete se užírat, že ti a ti to zase zaběhli rychleji nebo můžete, a to je můj tip, mít na paměti měřítko celé populace a radovat se z toho, nakolik vyčníváte nad většinu. Dle konceptu ikigai (Ludwig, 2016) nás činí nejšťastnějšími činnosti, ve kterých jsme dobří, jsou prospěšné a přitom nás ještě baví a uživí. Šťastní jedinci mají v běhání toto všechno, nicméně i pokud vy ne, tak po absolvování jakéhokoli ultramaratonu jste v tom dobří. Ano jste. Takže pro naplnění ikigai máte z jedné čtvrtiny splněno.

Běhání za nouzového stavu

Při nouzovém stavu mohlo stejně jako národní ekonomika utrpět i vaše běhání. Rázem nebylo jasné kdy se zase bude závodit, skupinové výběhy byly jakousi spornou oblastí a při změně pracovního režimu jsme mohli vykolejit i z vašeho režimu běžeckého. Motivace mnohých dostala na frak. Vidím však v tomto období i velkou příležitost dozvědět se o své běžecké motivaci něco víc. Baví mě to běhání vlastně? Nebo to dělám pro závody? Záměrně nepíši “jen pro závody”, protože běhaní pro závody je stejně dobrou motivací jako jakákoli jiná. Dokážu se udržet v běžeckém rytmu, i když nevím, jestli to budu moct letos někde prodat? Jsem závislý na tom, aby mě někdo vykopal ven nebo jsem v tom soběstačný? Nestálo by za to využít situace a vynechat pro tento rok závody? Případně když už neběhám nebo neběhám tolik, tak jak mi vlastně je? Chybí mi to? Nebo je mi bez toho vlastně líp? Zodpovězením těchto otázek se pro vás nouzový stav může stát krizí stejně jako příležitostí. Také možná naleznete prostor pro běžecké výzvy a projekty, na které pro všechnu tu závodní přípravu nebyl prostor. Takto se v běžeckém světě objevily pozoruhodnosti jako Sandesova “zahradní” stomílovka, výzva 7 maratonů v 7 dnech, Brunnerovo 3-denní běhání na běžeckém páse, stovky nanečisto či Štverákův 180-kilometrový přeběh Beskyd.

Na závěr však chci napsat, že ultratrail naštěstí není povinný. Ač se dá hovořit o jeho nesporném prospěchu, tak podobně přínosné zkušenosti může přinést také cestování, studium, podnětná práce, výchova dětí, péče o blízkou osobu a mnoho dalšího. Jako společný jmenovatel však všude zde vidím již zmíněné vystupování z komfortní zóny, tedy poznávání sebe i ostatních v nestandardních situacích, které nám život nabízí.

Články stejné kvality a rozsahu pravidelně najdete v časopise Svět běhu. Časopis vychází 4x ročně a přináší ten nejkvalitnější a originální obsah na českém trhu. Roční předplatné stojí pouze 129 Kč.

Zkušenosti čtenářů

Stenly

Velmi dobře napsaný článek. I když jsem ultra nikdy nezkoušel, pouze jednou maraton, v tom článku jsem se našel. Trochu bych jen polemizoval, že se dnes nenosí emoce, myslím že je projevuje každý i ten byrokratický psí čumák se někdy naštve a tím se projeví.

Radek Chrobák
Stenly:

Dobrý den,

děkuji za Vaši reakci, jsem moc rád, že Vás článek oslovil. S těmi emocemi je to poněkud zjednodušené, to máte pravdu. Spíše jde o to, že si mnoho lidí emoce nedovoluje a nedovoluje je třeba ani druhým. V praxi tedy ten byrokratický psí čumák emoce má, jen je otázka, jestli si je dovolí projevovat nebo mu je dovolí projevovat třeba jeho šéf, rodina aj.

Kateřina P.

Skvělý článek. Dlouhotrvající fyzické vypětí, speciálně ultramaratony, mě osobně pomáhá dostat mysl do jakéhosi stavu meditace a úplného mentálního osvobození 😉

Lenka H.

Parádní článek, děkuji. Já to říkám pořád, že fyzická práce (ať už sport nebo motyka a jiné ruční náčiní) je lék na všechny novodobé výmysly – ADHD, deprese, apod. Většinou vyplývají z pohodlnosti a nudy. Takže makat, makat, makat, ten pocit pak stojí za to.

Radek Chrobák
Lenka H.:

Dobrý den.

Děkuji za názor, fyzická činnost (ať již práce či sport) skutečně může pomoci při boji s ADHD nebo depresemi. U ADHD pomůže vybít přebytečnou energii a třeba umožní klidnější spánek, u depresí třeba zase oddálí chmurné myšlenky. Zároveň však nechci, abychom příliš zjednodušovali. On problém třeba u depresí je ten, že se jedná, mimo jiné, také o úbytek energie, takže je těžké nalézt chuť a sílu se vůbec zvednout a začít se hýbat. Jen se zde nechci dopustit toho, že jak za socialistických časů budeme vše léčit heslem „Více práce!“ 🙂

Zuzana
Lenka H.:

Jakkoliv souhlasim s prinosem fyzicke prace a pohybu na mysl cloveka (na druhou stranu, dodejme, pokud se pro ni sam rozhodne, takovi politicti vezni v iranivych dolech, asi nejasali nad radosti u driny, ze jo), prijde mi od vas hodne nefer a neempaticke nazyvat nemoci jako deprese nebo ADHD modernima vymyslama. Deprese je stav, kdy cloveka boli i samotne byti a vy byste na nej sla s motykou. Trochu lidskosti, prosim..

Ilona Skopova
Lenka H.:

Ano, pohyb pomaha. Bohuzel dnesni svet neni pro vsechny a nektere problemy, by byli mensi v dobe kamnenne. Treba fakt, ze clovek s ADHD chodi pozde, neni schopen si naplanovat dovolenou a zapomina klice, by az tak moc v dobe kamenne nevadil. Presto bych neutocila na lidi, a nepomlouvala, ze si to vymysli. Spousta lidi ma deprese, protoze nejak funguje spolecnost a nejak je vychovali a mozna maji spatne navyky, mozna by v dobe kamenne umreli hlady hned a netrpeli.
Prosim neutocne na lidi, kteri maji nemoce, ktere vy jste diky bohu nikdy nepodstoupila. Moc dekuji.
A clanek super. Nedavno jsem docela O čem mluvím, když mluvím o běhání
kniha od: Haruki Murakami. Bohyb leci!!!! To je nesporne.

Stanislav

Super článek a zároveň děkuji za tuto větu : „Ať už jste dokončili vzdálenost půlmaratonoskou, maratonskou nebo dokonce ultramaratonskou, tak každopádně patříte do několika málo procent populace, která je takového výkonu schopna. A to bez ohledu na to, jak dlouho vám to trvalo.“, protože v běžecké komunitě se všichni tváříme že je úplně normální běhat vzdálenosti 40+, ale úplně normální to není, a mimo naši bežeckou bublinu už vůbec ne

Tomáš

Ahoj, díky za skvělý článek. Skoro mě mrzí, že to není delší:-). Já k tomu za sebe dodám ještě pár věcí. Je neskutečný, co lidské tělo vydrží. Vždycky mě fascinuje ten rezervoár sil, který v sobě máme, a jak málo nám stačí k tomu, abychom si odpočali. Doteď nezapomenu na takové věci, jako B7, kdy kde jsem na Pustevnách už prostě nemohl dál. Lehl jsem si v drobném dešti na silnici, na 15 minut to zalomil, a cítil se najednou odpočatě jako před závodem. Najednou pak člověk ví, že může dokázat velké věci, a že vlastně k radosti nic moc nepotřebuje. Taky to vyčerpání aspoň u mě daleko víc rozvíjí emoce. Prvních šest hodin je u mě mozek furt tak trochu v práci. Pak se najednou všechno smrskne na naprosto banální řešení ryze existenčních problémů (najíst se, napít se, nezabloudit…). Stačí drobný zádrhel a člověk se rozbrečí. Pak vyleze někam na kopec, vidí východ slunce a je bez sebe štěstím. A to jsou věci, které pochopí jen ten, kdo to někdy zažil…

Ilona Skopova
Tomáš:

To je tak krasne.

Ivo

S Radkem se neznáme osobně. Jen tak se míjíme (předbíhá mne je přesnější výraz) na závodech. Vždy si říkám, jak to ten chlap dělá, že je stále usměvavý a v pohodě? Závidím 😊!? Jinak k článku . Chystám se ve svých dvaapadesáti pokud bude na mou desátou B7. Několikrát jsem ji běžel ze synem a mohu potvrdit ,že pocity v cílí se slovy nedají popsat. Dnes kolem sebe slyším spoustu rodičů v mém věku, jak dětem nerozumí . Co dělali, když jejich děti měli čtrnáct? Můj syn se mnou běžel první ročník B7 a myslím to má v hlavě srovnané. Tím samozřejmě netvrdím ,že jen ultra. Jenomže těch sportů a činností, kde se dostáváte mimo zmiňovaný komfort, sáhnete si na dno spravedlivě dvě generace, zas tolik není. Takže ať vám to běhá .

Michal Schmidt

Úžasný článek. Čtu stále dokola. Neskutečný, kolikrát jsem se v tom našel. Sdílím jako povinnou četbu. To je prostě jako prdel na hrnec. Díky, díky. Michal

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: