Čertovskej ultratrail je v kalendáři již stálicí – a to jak v létě, tak i v zimě. Vloni ale pořadatelé v čele s Radkou Ouhrabkovou k již tradičnímu závodu na 66,6 km vymysleli akci bez desetinné čárky a uspořádali první ročník Čertovské výzvy – 8denní etapového závodu na 666 km s centrem na Hamru na Jezeře. Přečtěte si rozhovor s Pavlem Buštou, vítězem prvního ročníku, o jeho zážitcích, tréninku i radách pro ty z vás, kteří by něco podobného chtěli taky zkusit – příští rok se totiž poběží Čertovská výzva znovu.
Pavle, jak vzpomínáš na loňskou Čertovskou výzvu? Jaký to pro tebe byl zážitek?
Na tuhle otázku je velmi těžké odpovědět slovy. Jak jsem psal ve svém reportu, to se prostě nedá popsat, to musíš zažít. Bylo to neskutečných 8 dní plných emocí – lepších i horších – utrpení, objevování sebe sama a v neposlední řadě radosti. Bylo to velmi intenzivní.
Běžel jsi již někdy předtím něco podobného – etapový závod, dlouhé ultra a podobně? Co tě přimělo přihlásit se na Čertovskou výzvu?
Pár ultra závodů jsem za sebou měl. Etapový závod však ne a už vůbec ne takovou porci kilometrů, která mě měla čekat. Přihlásil jsem se, protože mě lákalo zkusit, kam až jsou moje tělo a hlavně hlava schopny zajít.
Jak hodnotíš celou akci po sportovní i společenské stránce?
To bych jednoznačně označil jako famózní. Radka pořádá skvělé závody, což určitě potvrdí každý, kdo běžel jakéhokoliv Čerťáka (Čertovský ultratrail, pozn. red.) od ní. Zázemí, atmosféra i trať. Vedle toho, že u nás moc podobných závodů není, pro mě i moje pozitivní zkušenosti s jejich závody rozhodly, že do téhle šílenosti chci jít.
Jak to pro tebe bylo náročné fyzicky? Musel jsi bojovat i se soupeři, nebo jsi měl ke konci vítězství jasné a bojoval jsi spíš sám se sebou?
Samotného mě velmi překvapilo, že tělo poslouchalo a já celou dobu fungoval takřka bez problémů. Samozřejmě, že mě nohy bolely, ale říkal jsem si, že by bylo trochu divné, kdyby mě po takové porci kilometrů nic nebolelo. Ani jednou jsem ale nepocítil bolest, u které bych si řekl, že tady raději končím, že už je to přes čáru. Od začátku závodu jsem to bral jako boj sám se sebou. Byť v sobě mám závodníka, tuto výzvu jsem šel s cílem dokončit. Žádné předchozí zkušenosti s tak dlouhou trasou jsem neměl, a tak jsem vlastně čekal, co bude. Klusem jsem se prodíral dál každou etapou. Snad tedy až na poslední, kde jsem věděl, že další den už není. Tam jsem nechal opravdu všechno. Vítězství v tomhle závodě není jisté, ani když vedete o několik hodin, protože když prostě už nejste schopni nastoupit do další etapy, je konec a je jedno, že jste doteď každému ukazoval záda.
Jak hodnotíš trasu výzvy? Která etapa ti přišla nejnáročnější? A která se ti nejvíc líbila?
Trasy byly skvělé, rozmanité a já se rozhodně nenudil. Snad jen závěr každé etapy, který se logicky vracel na start, pro mě byl pokaždé nekonečně dlouhý. S tím ale podle mě bojovali všichni účastníci. Nejtěžší pro mě byla rozhodně první etapa. Pršelo téměř celou dobu, všude byly spousty bahna a já si po doběhnutí do cíle říkal něco ve smyslu: „Jakože teď ještě celý týden?“ Nejvíc se mi líbila naopak ta poslední etapa. Určitě v tom hraje roli to, že si uvědomujete, že už to skoro máte, že jste to zvládli. Navíc se mi ale v této etapě líbilo, že jsem na trati najednou potkával spousty lidí – závodníků z Čertovského ultratrailu, což byla příjemná změna, a já si tu poslední trať opravdu užil.
Jak vypadal tvůj trénink na tuto akci?
Prostě jsem hodně běhal (smích). Upřímně jsem ale vůbec netušil a ani teď nevím, jaká je na takový závod ideální příprava. Věděl jsem, že musím přimět tělo držet poměrně nízké tepy a po hodně dlouhou dobu. Kdybych denně běhal v tréninku maraton, určitě bych se odrovnal ještě před startem závodu, a tak jsem si zkusil rozdělit běhy na kratší rychlejší a pomalejší dlouhé v různém terénu. Delší hodiny v nižších tepech jsem k tomu jezdil na kole, abych trochu šetřil tělo.
Půjdeš do toho příští rok znovu?
Tuto otázku jsem si v sobě ještě nedořešil. Každopádně se kolem této výzvy a lidí, které jsem tam potkal, chci motat i dále. Ono vás to tam opravdu pohltí a odstřihne od okolního světa.
Co bys poradil někomu, kdo by se chtěl příští rok přihlásit? NA co by se měl zaměřit v tréninku a co nepodcenit?
Rady ohledně tréninku úplně dávat nechci. Myslím, že je u nás spousty jiných, lépe trénujících borců a borkyň. Mně vyšla metoda běh, kolo a cvičení. Bylo v tom však určitě i hodně štěstí, že se mi vyhnula všechna zranění, se kterými se ostatní potýkali. Co bych ale doporučil, je vyzkoušet si předem vybavení. Mít vícero vyzkoušených bot. Trailové, ale i silniční a spousty ponožek. I když máš super padnoucí boty, ve kterých jsi běžel ultra bez puchýřů, třetí den už padnout nemusí. Dále je dobré plánovat každou etapu zvlášť, a podle toho volit co sebou. A taky vědět po čem sáhnout, až tělo a hlava nebudou chtít dál.
