Rozhovor s jednou z našich aktuálně nejlepších maratonských běžkyň jsem dělala hned druhý den po Praž-ském maratonu, kdy byla čerstvou mistryní. Byla z ní cítit velká radost ze splněného cíle. Tereza Hrochová, ambasadorka Pumy, během žije a je to hlavní náplň jejího života. Má chuť trénovat, soutěžit a hlavně vy-hrávat, a to jak na silničních, tak i v terénních závodech. Vzhledem k jejímu věku můžeme jen doufat, že její hvězdnou kariéru budeme moci ještě dlouho sledovat.
Terko, moc gratuluji k 7. místu na Pražském maratonu a titulu mistryně ČR! Dopadl závod dle tvého očekávání?
Dopadlo to nad moje očekávání, protože do závodu jsem nastoupila s tím, že cílem je titul. Současně jsem původně chtěla běžet výrazně pomaleji. Pouze 3 týdny před Pražským maratonem jsem běžela mistrovství Evropy v maratonu. Běžet 2 maratony v rozmezí pár týdnů ale není úplně běžný postup. Jsou běžci, kteří takhle běhají, ale za mě je to hrana. Pražský maraton jsem chtěla běžet proto, že se mi to jiné roky nehodilo, a hlavně protože jsem ho ještě nikdy neběžela. Zdálo se mi to tedy jako fajn příležitost.
Jaký byl průběh závodu z tvého pohledu?
Co se týká holek, s žádnou z nich jsem ani chvíli neběžela. Občas jsem je zahlídla na otočkách na druhé straně silnice. Ale všechny byly daleko. Nejblíž byla Kanaďanka, kterou jsem viděla, a pak jsem tam potkala jednu odpadlou Afričanku, která to vzdala. Jinak počasí bylo paradoxně teplotně fajn, byla mi chvílemi ve stínu i zima. Hodně ale foukalo a já jsem dost velkou část toho závodu běžela sama, což nebylo příjemné zejména v pasážích proti větru. Cca do 12. kilometru jsem šla s klukama. Potom jsem odchytla Filipa Vabrouška, se kterým jsem se dohodla, že na mě počká. S ním jsem šla od 30. km na 37., kdy jsem využila toho, že jsem se mohla alespoň 7 kilometrů v závěru trochu schovat. Posledních 5 km do cíle ale Filip zrychlil.
Máš za sebou druhý maraton v průběhu 3 týdnů a není to poprvé, co jsi tuhle vražednou kombinaci volila (poprvé to bylo v roce 2022 na MS a následně ME). Jak jsi schopná takovou nálož zvládnout?
Zásadní je samozřejmě regenerace. A aby byly nohy zdravotně v pořádku. Taky aby se člověk zvládl „dojíst“ a následně si i nohy trochu otestovat, že jsou schopné do toho tempa zase jít. Ale je pravda, že celkově toho moc člověk za ty 3 týdny nenaběhá. Šla jsem tam pár pěkných tréninků, ale není to rozhodně žádný velký objem. První 4 dny po závodě člověk sotva leze, v tomto období zařazuji hodně kola a občas to proložím během. Jinak moje regenerace kromě těch klasických věcí, jako je spánek a strava, zahrnuje saunu, masáže a lymfatické kalhoty.
Nějaké sacharidové superkompenzace před závodem zařazuješ?
To vůbec ne.
Který z těch dvou maratonů se ti běžel líp? Je to třeba tak, že ten druhý výkon je jednodušší, protože to tělo už je „rozjeté“, nebo naopak tam musí mnohem více nastoupit psychika?
Určitě se mi líp běžel ten druhý, tedy v tomto případě Pražský maraton. V Bruselu (na mistrovství Evropy, pozn. redakce) byla ta trať opravdu náročná – byly tam kopce a trošku jsem se tam kolem půlmaratonu zatáhla a pak jsem si to už protrpěla. V Praze jsem naopak šla začátek výrazně pomaleji, tím pádem jsem se vlastně nedostala do takové únavy. Pražská trať není úplně ideální, je tam spoustu otoček a tak, ale pořád je rovinatá. Díky tomu, že jsem šla volněji a věděla jsem, že nepotřebuju rychle rozbíhat, se mi to šlo pocitově líp.
Navíc ani v průběhu závodu jsem nešla na doraz. Věděla jsem, že druhá Petra Pastorová je za mnou poměrně daleko. Necílila jsem se vzhledem k okolnostem na nějaký rychlejší čas, ale pořád mám v sobě závodního ducha, takže jsem samozřejmě závodila. Cílem bylo běžet na čas 2:36–2:38, ale dopadlo to na těch 2:34:04.
Celkem stabilně podáváš velmi kvalitní výkony, na začátku roku jsi překonala národní rekord na 10 km. Co je pro tebe teď ta hlavní distanc?
Tohle vzniklo tak, že jsem byla na soustředění v Jihoafrické republice, kde jsem měla na mé poměry celkem svižné tréninky. Naopak jsem tam nebyla schopná běhat úplně velké objemy, protože v tom vedru to nešlo. Takže jsem si tam vlastně vymyslela, že bych mohla běžet nějakou svižnou desítku. Po návratu, kdy jsem měla 2 týdny na regeneraci, se to k tomu nasměřovalo. Na závod jsem jela s cílem mířit na národní rekord, ale nevěděla jsem, zda toho budu schopná. Povedlo se, ale rozhodně to nebyl dlouhodobý plán. Byla to spíš obecná příprava, v rámci které se vyvrbilo, že by se to dalo krátkodobě nasměřovat.
A jaké nejbližší plány máš aktuálně?
Do léta bych chtěla běžet nějaké RunCzech půlmaratony, možná extraligu na dráze za oddíl. A potom bych ráda běžela nějaké běhy do vrchu.
A přesně k tomu se chci dostat. Jsi známá tím, že se věnuješ i běhům do vrchu. (Mistryně republiky z let 2020, 2021, 2023 i 2024). Jak ses k tomu vlastně dostala?
Když jsem přišla před 10 lety do Plzně, běhala jsem 1 500 a 800 metrů na dráze. Jednou mě poslali na MČR v běhu do vrchu. Neměla jsem s tím žádnou zkušenost, takže jsem vyběhla a do půlky to bylo v pohodě. Ale druhá půlka byla mazec, já jsem sice „běžela“, nebo se o to pokoušela, ale postupně mě začali předcházet starší břichatí pánové, což bylo lehce frustrující. V cíli jsem říkala, že už nikdy. Následně po dvou letech jsem měla na výběr, jestli jet na krajský přebor na dráze nebo na MČR v běhu do vrchu, které se tenkrát konalo kousek od naší chalupy. Takže volba byla jasná. Navíc se mi to tehdy docela povedlo, doběhla jsem třetí (2019) a ten stejný rok jsem poprvé reprezentovala na mistrovství světa v bězích do vrchu. A tak jsem tenkrát nějak propadla kouzlu kopců.
Máš i letos plán se k běhům do vrchu vracet?
Já to mám velmi ráda. Je to asi šílený, že se to někomu líbí. (smích) Tento druh sportu je navíc pro ČAS spíše okrajová záležitost. Člověk si na tom ale mákne úplně jiným způsobem a oproti tomu je pak ta silnice opravdu procházka růžovým sadem. Já tam nejsem moc dobrá v technice. Oproti ostatním holkám, které toto běhají – ony se totiž nebojí seběhů. Například Pavla Schorná je špičková běžkyně a v sebězích byla jednou z nejlepších na světě.
Takže tento rok bych to chtěla na podzim směřovat i na kopce. Běží se sice MS v atletice v Tokiu, ale tam nemám kvalifikaci – jsem sice v rankingu, ale nemám potvrzovací limit ČAS (Českého atletického svazu) – tak bych chtěla běžet MS v běhu do vrchu.
Máš trenéra – kolik z celkové přípravy a plánů vymýšlí on a jak moc třeba máš možnost prosadit vlastní přání?
Plánuje to převážně on, ale já si vždycky vymyslím, co všechno chci běžet a on mi to pak seškrtá na to, co je reálné. (smích) Navymýšlím si vždycky spoustu blbostí 🙂
Rozhovor s tebou mi zní, že s motivací nemáš problém!
Tak samozřejmě jsou období, kdy se mi nechce a mám všeho plné zuby. Ale zase když to člověk všechno odtrénuje, chce zkusit, jak na tom je. V tom tréninku se pak už nedokopu k takovému výkonu, jako když jdu v závodě i jen tréninkově. Navíc trénuju sama a v závodě jsou běžci, s kterými můžu běžet, takže kolikrát závody používám jako kvalitní trénink.
Pracuješ s laktátoměrem?
Úplně minimálně. Jedeme spíše na pocity a údaje z Garminu, kde je dobře vidět, jak na tom jsem.
Býváš před závodem nervózní?
Ano, před každým závodem. Takže mám nastavený postup, co předtím dělám, abych měla dobrý pocit.
Máš tedy před závodem nějaké rituály?
Mám jich spoustu. Kromě rozcvičení si vždycky poliju hlavu vodou, i když je zima a namažu se chladivkou. A taky vždy používám kompresky.
Je to sice ještě daleko, ale plánuješ se účastnit olympiády v Los Angeles v roce 2028?
To je moc daleko, takže zatím nevím, co bude, jaké budou limity ani kvalifikační kritéria. Pokud budu schopná o nominaci bojovat, určitě se o to pokusím, ale je to až za 3 roky a zatím se na to neupínám.