Minulý týden úspěšně absolvovala CCC – jeden ze závodů světového finále slavné UTMB série, což je skutečný svátek všech trailových běžců, kam se každoročně sjíždí ti nejlepší z nich i spousta dalších, kteří si na jiných závodech této série vyběhli možnost startovat, proběhnout se v nádherném prostředí savojských Alp a zažít neopakovatelnou atmosféru na trati i v cíli. Vanda se s námi v rozhovoru podělila o své zážitky ze závodu a přidala i pár svých tipů, jak na dlouhý závod natrénovat – nohy i hlavu.
Vando, moc gratuluji k výsledku na CCC. Jak závod s odstupem pár dní hodnotíš?
Moc děkuji, vážím si podpory, která mě v posledních týdnech provázela, a to i během samotného závodu. Závod byl jedním slovem neskutečný. Moc jsem si to celé užila, včetně dní před závodem, které jsem mohla v Chamonix a okolí strávit. Ta atmosféra je tam tak skvělá. Všichni žijí během, běhají, člověk si připadá mezi svými. Samotný závod byl pro mě taková odměna po několika letech čekání a několika náročných měsících tréninku.
Jaké byly největší zážitky z trati?
To byl bezpochyby výhled na masiv Mont Blancu. Když jsem poprvé před deseti lety o závodě slyšela, říkala jsem si, jak je možné, aby někdo obíhal tak velikou horu. Vždycky když jsem někde takto vysoko v horách v zahraničí, cítím strašnou vděčnost za to, že tam můžu být. A běhat tam. Tady stačilo zvednout hlavu a člověk se jen kochal. Příroda se během závodu dost měnila, od strmých skal v dálce přes ledovce, louky, krásné stezky až po divou přírodu.
Jak jsi závod zvládla psychicky? Co Ti pomohlo v těžkých chvílích?
Obecně nemám s hlavou na dlouhých trasách problém. Vždycky si vypnu pípání každého kilometru na hodinkách, dám si tam mapu a čas a kilometry vůbec nesleduji. Když přijde krize, dávám sluchátka a pouštím si nějakou oblíbenou muziku. Člověk je pak v tom, že prostě jde a půjde dlouho. Když krize přijde, vím, že zase odejde. Mám většinou větší krizi paradoxně na začátku, třeba po 2–3 hodinách od startu. Jakmile ji překonám – často tím, že s někým po trase mluvím, dám si nějaké jídlo na občerstvovačce nebo si natočím nějaké video, už se mi běží hezky. Nejradši mám druhou polovinu závodu, kdy už vím, že bude konec a je mně vlastně líto, že to celé končí. Užívám si pak každý kilometr. Vím, že to zní zvláštně, ale mám pobyt v horách moc ráda. Je tam takový pocit svobody a během závodu nemusím řešit žádné starosti kolem rodiny, jsem tam jen sama pro sebe.
Chamonix a všechny závody světového finále UTMB jsou známy svojí atmosférou. Jak na Tebe působila?
Ohromilo mě to. Jako asi každého, kdo tam byl. Úplně máte husí kůži, když stojíte kolem cílového koridoru a všichni jásají, jak kdyby to byla olympiáda. Je tam ta čistá radost, každému se fandí a není tam ta realita okolního světa. Jste v obří bublině, která miluje běh. Musím ale říct, že krásnou atmosféru mají všechny závody této série. Byla jsem ve Švýcarsku dvakrát, v Rakousku i v Itálii. Tam to s tím proseccem v ruce mělo ještě zajímavější atmosféru (smích). Na doběh v srdci Cortiny, kde všichni jásali, asi nezapomenu nikdy.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Jak pro Tebe bylo důležité, že jsi měla na velkých občerstvovacích stanicích support?
Je to skvělý bonus, když jdete na čas. Loni jsem běžela Eiger Ultra trail ve Švýcarsku a rodina mi dělala support na každé stanici. Vždycky jsem měla připravené naplněné lahve, výběr jídla, který jsem jen vzala do kapsy a hned šla. Nemusela jsem přemýšlet nad tím, kde je voda, co si vzít a co ne. Opravdu to hodně pomůže, navíc vidíte někoho známého a nakopne vás to dál. Oproti tomu letos na Lavaredu jsem vše řešila sama a musím říct, že jsem tím ztratila dobrých 45 minut. Na stanicích byl celkem chaos, kde co je, musela jsem vše mít s setbou a bylo to náročné.
Byl závod CCC Tvoje první stovka? A láká Tě běhat takto dlouhé závody, nebo spíš nějaké kratší?
Nebyla, první stovku jsem běžela Beskydskou sedmičku v roce 2019, kde jsme skončili s kamarádem třetí ve dvojicích. Od té doby běhám každý rok jednu, někdy dvě. A pak závody kolem 60–70 kilometrů. Mám tyhle dlouhé věci ráda. Nejvíc mě na tom baví ten pocit, když si sáhnu na dno a musím se z toho sama dostat. Ten vnitřní boj s hlavou, proč to zase dělám. Vždycky si na začátku říkám, co jsem to zase vymyslela, že poběžím celý den. A pak to uteče a mně je to líto, že už je konec. Taková forma masochismu. Ale to mají všichni ultraběžci.
Jak probíhal trénink na takový závod jako pracující mámy se 2 dětmi?
Už šest let trénuji pod vedením trenérky Lindy Beniačové. Mám tedy nad sebou skvělý dozor, který ví moc dobře, co dělá. Trénink musím napasovat do rodinného programu, navíc starší syn je hokejista, a tak má denně svoje tréninky, ve většině případů brzy ráno. Hodně toho odběhám do práce, to je za mě skvělý způsob, jak zařadit kvalitní trénink. V práci se pak převléknu, máme zde sprchu, a sedám po deváté k počítači. Dlouhé běhy pak plánujeme na víkendy, kdy je mladší syn s babičkou.
Jak dlouho ses na závod připravovala?
Trénovat na závody začínáme po podzimní pauze cca od listopadu. Celá příprava směřovala na první závod – Lavaredo Ultra Trail, kde jsem běžela 80 kilometrů. Po pauze na odpočinek v létě následoval druhý blok cílený právě na CCC. Ještě mě letos čekají Zapomenuté hory, 76 kilometrů, které jsou taková moje srdcovka. Takže teď si dám opět chvíli pauzu a pak budeme v tréninku pokračovat.
Běhám šest dní v týdnu, objem vychází kolem 100–110 kilometrů za týden. Do toho chodím cvičit na individuální lekce k Zuzce Ožanové (a díky ní toho uběhnu tolik) a prokládám to cca 60 kilometry týdně na kole. Od května jezdím jednou za tři týdny trénovat do rakouských Alp právě dlouhý pobyt v horách, kopce a nadmořskou výšku. To vnímám jako největší benefit a opravdu jsem cítila rozdíl oproti loňské sezóně. Jezdíme na otočku parta běžců, ráno tam, večer zpátky. Vždy máme plnou výbavu, hole, zkoušíme chůzi do kopce, jídlo a pití, které pak využijeme v závodě.
Co bys doporučila někomu, kdo by si chtěl podobný závod (nebo ten stejný) také zaběhnout? Na co se nejvíc zaměřit v tréninku?
Doporučila bych mu vyrazit do hor a zkusit běhat v nadmořské výšce. Seznámit se s terénem v horách, který taky není úplně lehký. S kopcem, kdy jdete na 4 kilometrech třeba i 1 500 metrů převýšení. To tady nemáme a pak to může dost zaskočit.
Doporučila bych zkusit si nějaký kratší závod v horách, kde budete kolem pěti šesti hodin. Ať máte představu, jaké to je. Pak bych doporučila trénovat běh ve tmě. V zimě je to hračka, to běháme vlastně všichni ve tmě, ale jít v létě v deset večer běhat do lesa je výzva. Aspoň jednou si to určitě běžte zkusit. Nejlépe na známé trase. Uvidíte, jak je jiný pohled na terén za světla čelovky.
A určitě bych doporučila, aby na takový závod nechtěli natrénovat za dva měsíce. Dáte to, jasně, že jo, ale budete trpět. Nejen na závodě, ale hlavní pak po něm. Rozdíl v tom, když člověk trénuje a snaží se na to připravit, není jen v čase stráveném pak na trase, ale hlavně v tom, jak se cítí několik dní po závodě.
A co při samotném závodě?
V průběhu závodu bych doporučila se připravit na všechny možné scénáře. Na to, že bude horko, že bude pršet, že budete mít žízeň, že bude tma. Snažit se si sepsat vše, co vás může potkat, a počítat s tím. Pak vás to v situaci nezaskočí. Pravidelně doplňovat energii, naučit se jíst gely nebo naopak nějaké tyčinky. A myslet taky na to, že budete dlouho sami. Sice je pořád kolem vás nějaký běžec, ale málokdo si chce povídat, většina naopak kontakt odmítá. Takže máte krásné dlouhé rande sami se sebou.
CCC jsi úspěšně zaběhla, láká Tě dát si někdy celé UTMB? A jaké máš další běžecké cíle?
Ano i ne. UTMB je královská trasa, to bezpochyby. Ale mám dvakrát operované koleno a nevím, jestli by to nebyl příliš velký risk. Naopak se teď chci zaměřit na rychlost, posunout své časy na lehce kratších trasách kolem 50–70 kilometrů. Co se týče plánů na příští rok, ráda bych běžela znovu Lavaredo v Itálii a pak na konci léta bych chtěla zkusit Stage run (etapový závod) v Pyrenejích. To mě láká už pěkně dlouho a doufám, že nám to s parťákem vyjde. Ale hlavně si chci dál užívat výlety do hor, objevovat nová místa a mít z běhu radost, jako mám teď.
