Vlastimil Lysák je úspěšný kondiční trenér běžců, ale i jiných sportovců. Přes den ho najdete nejčastěji ve fitku, ale organizuje také skupinové běžecké tréninky a sám je také aktivní běžec s řadou skvělých výsledků v domácích i zahraničních trailových závodech a s kvalitními časy na silnici. Sám na sobě rád zkouší, co bude na jeho svěřence nejlépe fungovat, a nahlíží na trénink z komplexního pohledu, aby do sebe vše zapadalo.
Vlasto, můžeš se nám trochu představit? Jak dlouho běháš a co běháš nejraději?
Na úvod je asi fér říct, že nejsem úplně klasický typ běžce. Pohybuji se spíš ve fitku než na trati. Běhání jsem začal brát vážně až kolem roku 2010, kdy jsem přišel do Brna pracovat jako trenér a kolem mě spoustu lidí běhalo. V rámci času nabízí běh skvělý poměr akce – reakce na tělo. Já v té době řešil zranění kolene a po operaci jsem se do běhu dostával postupně – od krátkých tras směrem k delším. Nejčastěji běhám 10 až 20 km, občas se objeví nějaká třicítka, výjimečně padesátka a jednou za čas si střihnu třeba i osmdesátku – to ale už musí být nějaký pořádný závod nebo výzva.
Dělal jsi v dětství/mládí nějaké další sporty? A proč jsi pak přešel k běhání?
Jako kluk jsem hrával fotbal a trávil jsem hodně času venku, hodně jsem chodil. To sice není sport v pravém slova smyslu, ale myslím, že mi to dalo dobrý základ vytrvalosti. K běhání jsem přešel až později a jak jsem říkal, byla to spíš náhoda a vliv prostředí. Ale když jsem s tím začal, chytlo mě to a už to zůstalo.
Ano, jak zmiňuješ fitko, na běžce máš hodně svalnatou postavu. Jak moc se věnuješ silovému tréninku v poměru k běhu?
Říkám tomu „bůčky na trati“ – asi je mám, ale nikdy jsem to neřešil. Běh pro mě nebyl nikdy o tom být co nejlehčí a nejrychlejší. Spíš jsem chtěl běžet líp, cítit se dobře a vydržet. Základ mám pořád ve fitku. Tam chci fungovat, tam to musíš utáhnout. A běh mi k tomu přibyl jako další vrstva – takže dělám věci komplexně. Vděčím za to hlavně všestrannému tréninku a vytrvalosti. Výsledky dřív byly zajímavější, dneska už tolik nejde honit časy, ale mám obrovskou radost ze svěřenců, které dokážu dobře připravit. Mají to srovnané, vědí, co chtějí – a kolikrát si říkám, že kdybych měl jejich běžeckou hlavu ve dvaceti, kdo ví, co by bylo. Mě vždycky bavilo hlavně makat naplno a pak perfektně zregenerovat – to jsem řešil fakt pečlivě.
Jaká je tedy podle Tebe efektivní forma regenerace?
Regenerace pro mě není jen pauza mezi tréninky. Je to aktivní proces, který rozhoduje o tom, jestli se dokážeš zlepšovat, nebo se jen pomalu rozpadáš. Znamená to všechno, co mě co nejrychleji a nejefektivněji vrátí zpět „do hry“ – zpět do stavu, kdy tělo i hlava mohou znovu podat výkon. A ideálně o něco lepší než naposled. Základní stavební kámen je výživa – včas a správně doplnit energii, tekutiny, bílkoviny, elektrolyty. A to není jen o prášcích, ale o celkovém nastavení jídelníčku a schopnosti jíst kvalitně i během hektického dne. Pak je tu fyzikální terapie – regenerace svalů, fascií, kloubů. Využívám různé přístupy: kompenzační masáže, fyzio, flossbandy, lymfodrenáž, dýchací cvičení nebo i jednoduché aktivace. Hodně toho jde udělat i s pár pomůckami doma nebo v šatně, pokud víš, co děláš. K tomu přidávám saunu, kryo, sprchy, otužování – vše, co stimuluje oběh, metabolismus a zároveň pomáhá hlavě se uvolnit.
Tady ale platí, že načasování a dávkování jsou klíč – regenerace nesmí být další stres. No a nesmím zapomenout na spánek. Nejlevnější a nejúčinnější forma regenerace. Kdo ji podceňuje, okrádá sám sebe o výsledky. Ale největší regenerace často vzniká už při samotném tréninku – pokud je tělo dobře připravené, silné, mobilní a máš vybudovanou kondici, tak se nezhroutí po každé těžké jednotce. Líp zvládneš náraz, rychleji se z něj sebereš. Kdo má stabilní střed, dobře dýchá, není zkrácený a umí se hýbat v plném rozsahu, tak prostě regeneruje líp. To není magie, to je fyzika. Efektivní regenerace je pro mě o rovnováze – vědět, kdy má smysl přidat, a kdy radši ubrat. Naslouchat tělu, ale zároveň ho znát.
Pravidelně se účastníš Dolomitenmanna, jaký tam máš nejlepší výsledek a proč se na Dolomiťáka rád vracíš?
Dolomiťák je šílený a krásný zároveň. Každý rok bolí, ale vždycky za to stojí. Je to běžecký zážitek, který se těžko s něčím srovnává – hodně specifická trať, brutální převýšení, atmosféra, tým… všechno dohromady. Nejlepší výsledek jsem měl v roce 2019, kdy jsem skončil 38. Není to nic extra, ale já to beru s ohledem na konkurenci. Změnili tehdy trať a mně víc sedl ten „protější“ kopec – měl podobné parametry jako původní, ale víc mi sedl rytmus. Průměrný výkon jsem měl tehdy 380 wattů, trať měla asi 11,5 km a 1 500 výškových.
Jakého svého výsledku si nejvíc vážíš?
Nejsou to nutně ty největší závody. Často mě potěšily menší závody, kde jsem navzdory své postavě dokázal zaběhnout fakt dobře – třeba desítky v tempu 3:20/km. Nebo horské běhy jako GGUT 2023 nebo Silvretta 3000 v roce 2019. Dlouhodobě mě ale asi nejvíc vystihuje účast v pohárových závodech – Triexpert Cup, Lysacup nebo Brněnský běžecký pohár. Díky pravidelné docházce a udržení výkonnosti jsem tam byl vidět, ale má to i svá úskalí – když běžíš každou chvíli závod naplno, tělo nemá čas se posunout. Člověk se může i zacyklit. Neuměl bych ale běhat pořád stejné závody jen proto, že v nich vyhrávám. Baví mě posouvat se dál – jít na jinou distanci, jiný typ trati, ztratit se tam a hledat cestu zpět.
Doporučil bys čtenářům nějakou svoji oblíbenou trasu?
Každá trasa může být skvělá, když se dobře cítíš, máš v sobě klid a chytíš ten správný den. Nevybral bych jednu speciální. Nemám toho až tolik proběhaného, ale mně se líbí, když běh zapadá do širšího kontextu – když má smysl. Klidně poběžím pořád to stejné, pokud mi to sedne do plánu nebo rozpoložení. Miluji dráhové tréniky, ale kopce jsou vášeň. V Brně je toho ale spousta – lesy, traily, a když se to propojí s městem, vznikne z toho skvělý CityTrail. Okolí Brna je parádní, možná i proto je tady tolik závodů a výborných běžců. Dá se tu najít všechno – dráha, roviny, kopce, technika, asfalt i terén. Chybí jen ty „štíty“.
Jak už jsi říkal, radost Ti dělají i Tví svěřenci. Můžeš nám svoje svěřence trochu popsat?
Ano, já jsem v jádru hlavně trenér. Sport je pro mě přirozenou součástí života i práce – nevnímám to odděleně. Snažím se chápat výkon ze všech stran, nejen jako trenér od tabule, ale i jako ten, kdo si to sám odžije. Proto se snažím i závodit, abych rozuměl tomu, co se děje v hlavě a těle pod tlakem. Vedu především hobby a výkonnostní běžce, ale mám už i pár velmi perspektivních mladých sportovců, kteří jednou klidně mohou být označovaní jako elitní. Teď jsou ještě na cestě – dělají maximum, trénují chytře a já jim do toho jen občas „lehce“ zasahuju. Všechno konzultujeme, mám rád shodu a otevřenost. Nehraju si na neomylného trenéra – jak říká moje svěřenkyně Vendy: 80 % poslušnosti je základ (smích).
A koho trénuješ mimo běžce?
Mimo běžecký svět spolupracuju s řadou skvělých sportovců napříč různými sporty. Mám na starost naši nejlepší squashistku, pracuju s basebalistou, šermířkou, fotbalisty, házenkáři i mladým hokejisty a velmi mladými sportovci od moto sportu. Různě se to střídá. Spolupráce přichází a odchází. Dělám kondici napříč spektrem – nemám fokus jen na jeden sport, ale spíš se snažím najít, co daný sportovec potřebuje právě teď. Každý je jinde, má jiný rytmus sezóny, jiné nároky, jiný vývoj.
Na co kladeš při trénování hlavní důraz? Jsi zastáncem velkých objemů, nebo raději více kvality?
Když jde o běh, spíš bych řekl, že svěřence občas zdržuju – ve smyslu, že je držím zpátky. Jsem zastáncem zdraví. Ať makají, ale jen tolik, kolik zvládnou uregenerovat. Trénink vždy přizpůsobujeme tomu, jak na tom člověk je – není to o tom nacpat do týdne co nejvíc. Ta hranice je hodně tenká a moje práce je pomoct jim ji najít. A držet se jí.
Jaká jsou podle tebe specifika přípravy na běhání v kopcích a trailu?
Běh v kopcích i trail má svá jasná specifika – a kdo je ignoruje, ten jen běhá, ale neposouvá se. V kopcích rozhoduje schopnost udržet efektivní pohyb i pod zátěží – to znamená sílu, stabilitu, dechovou kontrolu a především ekonomiku. Není to o tom rvát to nahoru silou, ale o tom znát svůj práh, umět přepnout do chůze ve správnou chvíli a nechat tělo pracovat dlouhodobě udržitelně. Kopec musíš umět „přečíst“ – rytmus, sklon, povrch, a podle toho reagovat. Trail k tomu přidává další vrstvu – je to o stabilitě, koordinaci, schopnosti číst terén a nebát se v něm pohybovat rychle. Seběhy jsou úplně jiná disciplína. Tam se často rozhoduje závod – a přitom je většina běžců vůbec netrénuje.
Jak tedy na trénink v kopcích?
Jenom výběhy nestačí. Technika, jistota došlapu, mobilita kotníků, aktivní střed těla – to všechno je klíč. V tréninku proto jde kombinovat různé typy podnětů. Trailový běžec musí zvládnout kopec, ale i přeběh, rovinu, finiš. Proto lze používat výběhy (dlouhé i krátké), dynamické seběhy, běh na tempu i klasické intervaly na rovině – a všechno dohromady drží pohromadě silový a stabilizační trénink. Kdo chce být v trailu dobrý, nesmí být jednostranný. Tempo je potřeba, kopce taky – ale hlavně to musí celé fungovat jako celek.
Jak moc zapojuješ do tréninku silovou přípravu?
U běžce je silová příprava naprosto zásadní. Jen záleží, v jakém je daný běžec stavu, co přesně běhá a jaké má cíle. Jinak přistupuješ k někomu, kdo běhá desítky na rovině, a jinak k někomu, kdo chce zvládnout horský ultramaraton. Společné ale je, že tělo musí být připravené – silný střed těla, stabilita, aktivní chodidla, zdravé držení těla. A ano, nohy je potřeba posilovat, i když běháš kopce. Nestačí jen běhat do vrchu – jiný stimul, jiný přístup, jiné přetížení. Když je tělo silné a funguje dobře v základech, běhání je zdravější a přináší radost.
Co pro tebe osobně běhání znamená a máš nějaké běžecké cíle, které by sis chtěl splnit?
Běh je pro mě stimul. Je to propletené s mojí prací, ale zároveň je to forma odreagování, ventil, a v závodech i způsob, jak se srovnat sám se sebou – a někdy i s ostatními. Je to moje testovací laboratoř. Zkouším na sobě, co funguje, co ne, a přenáším to dál. Cíle mám – ale nejsou to konkrétní časy. Nikdy to tak nebylo. Spíš chci, aby mi běh pořád dával smysl, a u toho abych fungovat jako trenér i člověk. Makat, regenerovat, být zdravý (aspoň mentálně) a vědět, proč to dělám.
