Někdy nás na cestě za vysněným cílem zastaví něco, co bychom vůbec nečekali. Mně se to stalo při přípravě na maraton, kdy preventivní vyšetření odhalilo vážný problém se srdcem. Následovala operace, komplikace i další zdravotní rána. Přesto jsem se nevzdal a znovu obul běžecké boty. Můj návrat k půlmaratonu je příběhem o síle vůle, trpělivosti a především o tom, proč bychom neměli podceňovat prevenci, ani když se cítíme na vrcholu sil.
Je to asi 7 let od okamžiku, kdy jsem poprvé vyběhl. Běhal jsem, posouval své hranice, až jsem se dostal téměř k pěti minutám na kilometr. Tím, jak jsem zrychloval, jsem i prodlužoval vzdálenosti – od pěti, přes deset kilometrů až k půlmaratonu.
Pak přišly meziměstské běhy, kdy jsem si běžel do vedlejšího města (z Mostu do Teplic) na zmrzlinu, cca 33 km. A do hlavy se vloudila myšlenka na maraton. Takže s bandou přátel přišla výzva uběhnout maraton v Praze 2024.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Po informování manželky, že poběžím tento závod, mi dala (obrazně) nůž na krk – buď se necháš vyšetřit, nebo jsem proti tvé účasti. Maraton už není běžná vzdálenost, ale opravdu náročný běh. Má odpověď zněla jasně: proč bych měl cokoliv řešit, když jsem v nejlepších letech a v nejlepší formě, navíc poctivě v tréninkovém plánu pod vedením osobního trenéra, a cítím se naprosto úžasně?
Manželka ale na vyšetření trvala. Úplnou náhodou jsem se ocitl u obvodní lékařky, tak ji žádám o vyšetření srdce (spíš proto, abych měl doma klid). Lékařka se podivila, proč já, běžec zvládající velké vzdálenosti, chci preventivně řešit srdce.
Po naléhání jsem ale získal doporučení na kardiologii. Přišel jsem na vyšetření, kardiolog kouká do monitoru a po dlouhém tichu mi položí otázku: „Chcete raději nemocnici Motol, nebo IKEM?“
Nevěřícně koukám – cože? Já? Vždyť jsem v plném tréninkovém plánu pod vedením trenéra, nic mi není! Ptám se: „Můžu mezitím běhat, než se dočkám termínu v Motole?“ Odpověď: „No… můžete, ale opravdu opatrně.“
Přijedu do Motola a tam paní doktorka říká: „Tak co, kdy do toho řízneme?“ Málem mi vypadly oči. Vůbec jsem nechápal – vždyť mi nic není, a oni mi chtějí operovat srdce?
No dobře… člověk naprosto důvěřuje, jsou to profesionálové. 6. ledna 2025 jsem podstoupil operaci srdce Rossovou metodou (výměna dvou chlopní). Týden po ní se ovšem objevila arytmie, která se v následujících dnech opakovala ještě 3x, což si vyžádalo ještě následnou úspěšnou ablaci.
Rekonvalescence byla dlouhá a náročná. Po dvou měsících jsem odjel do lázní, kde jsem koncem pobytu už zvládl 15 km chůze v kuse a dokonce i trasu z lázeňského města Poděbrad až do Nymburka. Jenže na samém konci lázeňského pobytu, přibližně tři měsíce po operaci srdce, přišla další rána – akutní výhřez tří plotýnek. Najednou to vypadalo, že se víc než na běh budu muset soustředit na to, abych vůbec normálně chodil.
Ale pak přišel červen – a já už byl zase zpátky v běžeckých botách! Odstartoval jsem tak úplně novou éru. Začal jsem trénovat jinak a v kontrolovaných nízkých tepech. Rychlost a ego šly stranou – v té chvíli mi bylo úplně jedno, jak rychle nebo jak daleko běžím. Důležité bylo jen to, že běžím a bojuji.
Po půlroční kontrole pooperačního stavu mi paní doktorka řekla větu, která se mi vryla hluboko do paměti: „Prosím vás, hlavně – ale opravdu hlavně – chceme vidět tu medaili za uběhnutý maraton.“
To se člověku zaryje do uší tak silně, že to slyším ještě teď. Říkám si: mohl bych se zase vrátit k tréninku naplno. Dobře… jsem tak trochu megaloman, takže jo – jdu do toho.
Byly to nervy a obrovská dřina, ale svůj velký návrat jsem nakonec oslavil 15. března 2026 na startu půlmaratonu v Hradci Králové – necelých 15 měsíců od chvíle, kdy mi řezali srdce, v době, kdy se mi zdáło, že jediný půlmaraton uvidím už jen v televizi. A že to nebyla jen jednorázová akce, potvrdil další úspěšný půlmaraton tentokráte v malebné Třeboni, která je běžeckým svátkem nás všech běžců, který jsem zvládl 22 měsíců po operaci.
Tento příběh píšu ze dvou důvodů. První je varování: nepodceňujte prevenci, ani když se cítíte na vrcholu sil a nic vás nebolí. A ten druhý? Přinést naději. Protože v těžkých časech, kdy vám před cestu padají klacky tak hodně, že už na druhou stranu téměř není vidět, vám může tenhle příběh pomoci zahlédnout světlo.
A na závěr chci moc poděkovat všem úžasným přátelům, přátelům z ŠBV a rodině, kteří mi celou dobu pomáhali zpět na nohy.
