Česká výprava na ME ve skyrunningu v Zegamě s výborným výsledkem Jana Zemaníka a Anky Strakové

Se členy početné české výpravy, která se do Španělska vydala, jsme vás již seznamovali. V Zegamě bylo před i po celou dobu závodu nepříznivé počasí, a tak se trať proměnila tak trochu v bahniště, které doopravdy prověřilo každého závodníka i závodnici.

Češi si s technickou tratí poradili na výbornou!

Co se týče české výpravy, tak ta si přivezla vynikající výsledky! Nejlépe mezi muži zabodoval Jan Zemaník (Salomon – Suunto tým), který skončil na 21. místě (4:18:55) a předběhl tak o dvě místa zmíněného Kiliana Jorneta, dále pak na 65. místě skončil Tomáš Bystřický (Salomon – Suunto tým) v čase 4:40:40, na 83. místě doběhl Vít Otevřel a dále pak Honza Havlíček a Petr Král. Mezi ženami nejlépe skončila Anka Straková na 12. místě (2. místo mezi veteránkami) a Michaela Mertová doběhla na slušném 41. místě. Zuzka Krchová si na 39. kilometru udělala výron a závod nemohla dokončit, což je škoda, protože se po cleou dobu závodu držela kolem 15. – 20. místa.

Prohlédněte si další fotografie ze závodu…

Na startu zvučná jména ze světové špičky

Na start se postavila opravdu světová špička včetně známé dvojice Emelie Forsberg (nakonec na 4. místě) a Kiliana Jorneta (na 23. místě), který svou účast dlouho nechtěl potvrdit. Toho však zužovaly střevní potíže, které si přivezl z pobytu z Nepálu, kde místo plánované expedice pomáhal místním po ničivém zemětřesení.¨

Absolutním vítězem se stal Tadei Pivk v čase 3:51:11 a mezi ženami Španělka Azahara García de los Salmones v čase 4:41:23.

Aktuální postřehy Tomáše Bystřického z ME ve skyrunningu

Tak je to hotovo, běžel jsem Zegamu! Jeden z top SkyMarathonů na světě a běžel jsem tak, že se za to nemusím stydět. Bylo to mokrý, bylo to těžký, bylo to nebezpečný a přitom krásný.

„Na prvním traverzu předbíhám Emelii Forsberg a doufám, že už se nepotkáme“

Ráno je v Zegamě uplně stejně jako poledních pár dní, takže drobně prší a mraky se válejí nad městěm, že nejsou vidět vrcholy okolních kopců. Jsme tam dost brzo a tak se povalujeme v autě, pak rozběhání a tlačenice v koridoru. Stojím tak v 5-6 řadě a furt do mě někdo strká, nad námi poletuje dron s kamerou. V devět vypálíme na sprinterské kolečko centrem, hlava nehlava se nacpat dopředu před prvním úzkým stoupáním z města. Před startem se utěšujem, že se nebudem nikam hnát a radši v klidu. Takže jdeme klasicky do plnejch hned od startu a do chůze přecházím až těsně, než se cesta srovná. Většinu toho kopce běžím s Emelií Forsberg, nahoru jí to šlape, ale na traverzu jí utíkám a doufám, že už se nepotkáme, abych nemusel sklopit uši.

„To hlavní ještě přijde“

Trať se vlní lesem a v prvním seběhu do Otzauerte si všímám, že to bude klouzat. Přeběhnem silnici po mostu z lešení a je tu první místo obsypané divákama, kteří nás hecujou do krátkého kopce k první občerstvovačce na 6km. Pak se trať vlní po kamenech a loukách, než začne hlavní část na první vrchol Aratz (1450m). Tam se jde po vápencové suti, fouká jak blázen a je vidět leda na 50m. Snažím se nikam nespěchat a nezničit se hned tady, protože to hlavní ještě přijde. Jak se překlopíme přes vrchol, začíná první prasácký seběh k jeskyni Sancti Spirit. Všude voda a volné kameny, které kloužou jak blázen. V rychlosti vletím do jeskyně a hodně musím brzdit, abych to uřídil. Krátký traverz a už je to slyšet. Před výstupem na Aizkori je občerstvovala obsypaná diváky, beru gely a jdu do toho špalíru. Stoupám serpentinou po louce a po obou stranách řvou lidi, vidím mezi nimi pouze úzkou uličku a všude neskutečný rámus. Křičí, zvoní, troubí a plácají nás po ramenou, mazec.

„Lezeme po skalách po všech čtyřech a chci, aby to už skončilo“

Vbíháme do lesa kde se plahočím bahnem už bez diváku, jakmile ale zmizí stromy, není přse mlhu zase vidět na víc než 50m. Je to ale slyšet – nade mnou je závěrečný výšvih na Aizkori (1540m) a další stovky fanoušků. Před nástupem do úzkého kamenného koryta předbíhám jednoho týpka, abych si to mohl užít.  A jedem, zase mně hecujou, řvou na mě jménem. Rámus ještě větší než dole, totální tranz. Doplním gely od našeho supportu Jirky a Tomáše (posádka řidičů Tom – George naší závodní dodávky) a začíná traverz ke druhé špičce hřebene – Aitxuri. Stejně pomalu, jak mi trval poslední kilometr stoupání, mi trval i tento vrstevnicový. Lezeme totiž po skalách po všech čtyřech, každý krok je třeba dobře mířit. Po levé straně je prudká stěna s ostrými hranami skal. Lezu po nich a chci, aby to skončilo.

„Předbíhám Honzu Havlíčka a posouvám se na druhé místo z našich“

Traverz skončil, ale přišel brutální seběh, sjezdovka na Perunovi hadr. Nejdřív volné kamení a pak totálně vyklouzaná louka s bahnem  a občas čumí šutr. Boty se absolutně nechytají a padám na zadek, sbírám se, abych pokračoval, ale vůbec. Lepší jít rovnou na zadek a občas to zastavit. Jednou nakopávám levým kolenem šutr a už mě to fakt nebaví (slušně řečeno). V tý prasečině předbíhám Honzu Havlíčka a tím se posouvám na druhé místo z našich. Honzovi krutě došlo. Dole stěží rozbíhám nohy a řikám si, že jsem se teda moc nepošetřil před posledním větším kopcem. K němu dobíháme po zvlněných loukách s občasným přelezem skalky. V každém zajímavějším místě jsou další a další diváci.

„Náročný doběh do cíle plný euforie jsem si užíval“

Na 29km začíná poslední velký výstup na Andraitz. Říká se, že právě tady se začíná závodit. No, tak že jo, lehce tuhnu a v kopci mě předchází několik chlapů. Těsně před vrcholem i první ženská. No paráda. V seběhu je ale moc opatrná a jdu před ní. Z vrcholu budeme víceméně klesat až do cíle. Seběhem rozuměj nejdřív zase poskakování mezi kameny, a pak v lese koryto plné bahna po kolena. Člověk se v tom brodí hůř než v rozoraným poli. Takový povrch byl tak nějak ve všech lesních sebězích, jen hloubka zaboření se malinko lišila. Když to není hluboký a měkký, tak to klouže, jak namydlený. Moc mi to v tom nejde a musím opatrně. Až od nějakého 35km začne mít cesta přijatelný sklon a můžu točit nohama, jak jsem zvyklý z Plzně. Pár jsem jich tady ještě zaříznul. Buď je to korytem potoka a nebo vodou tekoucí ze svahů. Vybíháme z lesa, smaží slunce a mě zas tahají křeče za stehna. Čím blíž městu, tím více diváků. Poslední dva kilometry jsou po asfaltu a nohy už fakt nic moc. Je slyšet rámus, blíží se centrum a lidi řvou a chtěj si plácnout. Nádhera, užívám si, to nejde jinak. Euforie jako blázen, z těch lidí mrazí po zádech. Na MS v biatlonu jsem byl jako rozhodčí a řikal jsem si, jaký to je pocit, když ten dav řve na závodníka? V těch kopcích to bylo elektrizující, tep letí nahoru a chcete jen a jen přidat, vyskákat ty schody a se všema se zdravit. Skvělá atmosféra, která je pro tenhle závod typická a jedinečná!

Dobíhám tedy na 65.místě v čase 4:40:40 na ME. V cíli už čeká Sam Straka a Honza Zemaník. To zvíře to dalo za 4:18 a je dvacátý první, peklo. Já beru svůj výsledek všema deseti, je podle očekávání. Trať to byla technicky hodně hodně náročná, ale zdaleka nejsem tak zničenej jako po MČR.