Když je sportovci (ať už profesionálnímu, či amatérskému) 40 let, zpravidla v té době buď vzpomíná na své nejlepší roky, či se pomalu loučí s vidinou velkého úspěchu. To však neplatí pro českolipskou běžkyni Lauru Matulovou, která teprve až v tomto věku naplno ukázala, co v ní je.
Jestli mohu, Lauro, prozradit tvůj věk. Je ti 41 a dá se říci, že až vloni si naplno rozjela svou běžeckou kariéru. Tak jaký je recept, že i po čtyřicítce se dají dosahovat úžasné výsledky?
Hlavně být v klidu, nestresovat se ze zbytečností. Vše si dobře rozvrhnout. Udělat si čas na trénink. Udělat si čas ale i na odpočinek. Dobře spát. Dobře se najíst, protože strava je důležitá. Hlídám si jí.
Napadá mě, trápily tě dříve nějaké zdravotní potíže, které ti nedovolily rozjet dříve tvůj potenciál?
Měla jsem málo železa. Tři roky jsem se potýkala s únavou. Bolel mě žaludek, špatně se mi dýchalo. Jsem ráda, že jsem toto období přetrpěla. Našli jsme s doktorem cestu, jak železo v těle udržet, takže to pak mělo určitě dopad na ty lepší výsledky.
Říkám si, že někdo maká naplno odmala a kolem třicítky už může mít zhuntované tělo. Což asi není tvůj případ?
Asi jsem se v mládí šetřila. (úsměv) Běhala jsem jako holka na základce. U nás v Žandově mě a Ivanu Slaměnou tenkrát trénoval její taťka Olda Slaměný. Na druhý stupeň jsem chodila na Pátovu školu v České Lípě, kde byla sportovní třída zaměřená na atletiku. Takže dál do deváté třídy jsem běhala. Na střední jsem se první dva roky běhu nevěnovala, až pak kolem 18 let jsem si sama pro sebe běhala po lesích, když jsem měla čas. I třeba proto abych si udržovala váhu. (úsměv) Postupně jsem se zlepšovala a zlepšovala. Až jsem začala přemýšlet nad tím, že bych se začala zúčastňovat nějakých závodů.
Máš pocit, že to máš vše vydřené, anebo si měla v sobě talent?
Já bych řekla, že talent ani ne (smích). Rodiče nesportovali, takže já jsem ty geny neměla od koho vzít. A ani mě k tomu odmalička nevedli. Já jsem dokonce měla s mamkou neustále rozepře. Ona chtěla, abych chodila na jazykovou školu, já chtěla na sportovní. Nakonec jsem si vybojovala tu sportovní.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Neříkáš si někdy, škoda, že ty skvělé atletické roky, které teď zažíváš, nepřišly dřív?
Asi to přišlo, kdy to přijít mělo. Děti byly předtím malé, musela jsme se jim více věnovat. Teď už jsou samostatnější. A mám tak i čas na regeneraci.
Teď už ale přejděme k letošní sezoně, která byla ještě lepší než ta loňská. Které úspěchy by si vypíchla?
Určitě MČR v půlmaratonu, které se konalo v Pardubicích. Já mám Pardubice ráda, už několik sezon jsem se tam zúčastnila tohoto půlmaratonu a letos to dopadlo nad očekávání. Ony ty pocity jsou v podstatě nepopsatelné. Až v cíli jsem se dozvěděla, že jsem třetí. Takže až poté propukla radost. A měla jsem jí s kým sdílet, protože tam byla moje mamka, sestra, Vašek Hladík, který také běžel a zrovna se vydýchával v cíli, když jsem se přiřítila. Byl tam i můj kamarád Dan Štrébl, další skvělý běžec, který se také půlmaratonu zúčastnil.
Strašně ráda vzpomínám i na Poděbrady. Na kolonádě jsem se zúčastnila MČR na 5 km. Tam jsem si připadala mezi těmi mladými holkami starší (úsměv). Ale myslím, že sedmé místo na takovém závodě je velký úspěch. Zaběhla jsem si tam i osobák (16:42). Ty mistrovské závody mě nutí ze sebe vydat opravdu maximum.
Pak následovaly Běchovice. Další MČR, tentokrát na 10 km. Čtvrté místo, další nádherné umístění. Samozřejmě to třetí místo bylo kousek. Ale i čtvrtá příčka je pro mě krásný výsledek. Hrozně si těchto umístění vážím.
Nabízí se hned otázka. Co bude cílem pro příští sezonu?
Příští rok bych tyto časy chtěla minimálně zopakovat. A třeba i maličko vylepšit.
Tady se dívám na soupis tvých výsledků (na přiložené fotografii). Byl vůbec nějaký závod, který se ti nepovedl?
Všechny závody se mi povedly (smích). Hlavně koukám, že září mi svědčí.
Po závodech vždy děkuješ nejenom svým nejbližším a kamarádům, ale také své trenérce Evě Beránkové. Kdy začala vaše spolupráce?
To už je dlouhá historie. V roce 2008 jsme se potkali v Praze. Kolegové z práce vymysleli, že poběžíme štafetu v rámci pražského maratonu a já jsem tam zaběhla dobrý čas. A oni mě pak posílali do CASRI Praha na laktátovou křivku. A tam jsem právě potkala Evu, protože ona tam pracuje. A ona mě tam oslovila a zeptala se mě, jestli by mě nemohla trénovat, protože viděla, že mám dobrou vytrvalost a viděla ve mně nějaký potenciál. Začali jsme tedy spolupracovat. V době mého pobytu v Praze jsme spolu trénovali ve Stromovce. Po přestěhování zpět na sever jsme se začali potkávat jen na závodech. Navzájem jsme se psychicky drželi, když jedna z nás měla zranění. Navzájem jsme se motivovali k lepším výkonům a stále motivujeme. Těžší to bylo např. v covidové době, kdy nebyly závody a ztrácela se motivace k tréninku. Vloni jsme se do toho tréninku pořádně opřeli (úsměv), protože jsem i začala být v pořádku po té zdravotní stránce.
Zmínila si laktátovou křivku. Jak moc fandíš technologiím jako jsou třeba sporttestery či různé aplikace?
Jsem ráda, když se mohu po tréninku podívat na nějaké hodnoty. Jakou rychlostí jsem běžela. To je pro mě asi to nejdůležitější. Tepy mě zajímají, běhám s hrudním pásem. A vždy na jaře uděláme s Evou laktátovou křivku. A pak víme, v jakých tepech co trénovat.
Jak hodně řešíš stravu?
No, snažím se (smích). Občas zhřeším, ale snažím se dodržovat nějaké zásady. Aby svaly měly správné živiny.
A co regenerace?
To se také snažím. Nejdůležitější je pro mě spánek. I díky tomu, že jsou děti starší, mohu spát celou noc. (úsměv)
A kde nejčastěji trénuješ?
Nejvíce u nás mezi Volfarticemi a Žandovem. Tam je snad jediná rovina v okolí, kde se dají odběhat úseky. Když jdu z práce, tak využívám cyklostezku na Vlčí důl. Tu využívám hlavně v zimě. Ale věřím, že teď už bude možné využívat nový tartan na stadionu. Když hodně fouká, běhávám na cyklostezce do Manušic, tam jsem krytá stromy.
Máš nějakého tréninkového sparingpartnera? I když mě napadá asi jen Vašek Hladík…
My bychom se s Vaškem časově nesešli. Máme to i jinak v práci. Ale já jsem zvyklá běhat sama a navíc tak nejsem ničím vázaná a mohu si to přizpůsobit podle sebe.
Dostala jsi třeba nabídku z jiného klubu, co se týká závodů družstev na dráze?
Nebyla žádná nabídka. Možná nabízejí angažmá mladým holkám (smích). Já bych ani nechtěla z AC Česká Lípa odejít, já to mám tady ráda.
A co maraton. Láká tě?
Já jsem chtěla maraton běžet už letos v Praze. Ale to bych se odrovnala na spoustu závodů. Kdybych ho běžela na začátku května, tak nejenom květen, ale i červen bych si už nezazávodila. Takže jsem to odložila na podzim. Ale zase na podzim jsem už byla dost unavená. Takže jsem to odložila na příští rok. I když si říkám, že na něj je ještě pořád čas. (úsměv)
Maraton musíme ještě probrat s trenérkou, abychom tomu přizpůsobili popř. trénink. Víte, co je na Evě tak skvělého? Ona sama, protože ona dokáže ten trénink postavit tak, že ta forma se směrem k tomu nejdůležitějšímu závodu stále zlepšuje a tu TOP formu dokáže vyladit na ten nejdůležitější závod, který si předem určím.
Díval jsem se na rekordní tabulky AC Česká Lípa a tam drží rekord v maratonu z roku 2005 jistá Monika Doleželová – 3:05:12. Na to by sis určitě troufala?
Ano, to je reálný čas. Ale je potřeba naběhat trochu více kilometrů. Teď jsem ještě na maraton neměla natrénováno. Nejlépe by to bylo na konci sezony, aby mi to nezasáhlo do těch hlavních závodů. Na druhou stranu na konci sezony už je tělo unavené. Ale my to s trenérkou nějak vymyslíme. A když to nebude ten příští rok, tak to bude ten další.
Mimochodem žandovský maratonský rekord je 2:29:09 a drží ho zmiňovaný Olda Slaměný…
Tak na to si opravdu netroufám (smích)
Jaké máš ještě běžecké sny?
Já jsem si to všechno už asi splnila. Před dvěma roky byl pro mě sen běžet desítku za 38 minut a teď jsme hluboko pod 38.. Takže já jsem se dostala na časy, na které jsem nikdy nepomýšlela. Takže to jsou pro mě snové časy. Byla jsem i moc ráda, že jsem se probojovala do ankety Sportovec Českolipska a že jsem se tam umístila na třetím místě. To byla taková odměna za tu sezonu. Bylo to v únoru, tak to bylo hezké vzpomenutí na ten předešlý rok. A já doufám, že když jsem se letos snažila ještě více (smích) s těmi časy a umístěními, že se tam letos opět probojuji. A opět si zrekapituluji rok 2025 na slavnostním vyhlášení.
A poslední otázka. Na co myslíš při běhání, ať už při tréninku či závodě?
Někdy nemyslím vůbec na nic (úsměv). Někdy myslím na práci, někdy i v duchu řeším děti. Při běhu mám čas se nad věcmi zamyslet a třeba najít i nějaké řešení. Když jsou ale hodně rychlé úseky a vydám ze sebe úplně maximum, tak pak nejsem schopná spočítat, kolik je pět plus pět. (smích).
