HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak jsme nečekaně uspěly na Rock Point Horské výzvě

Jak jsme nečekaně uspěly na Rock Point Horské výzvě

V pátek 9. 10. se tým SvetBehu.cz ve složení Michaela Kofrová a Kateřina Smolová vydal zkusit Rock Point Horskou výzvu na Šumavě. Jenom na zkoušku, jak na tom holky jsou a jak se dokážou sehrát jako tým. Níže si můžete přečíst report, jak se k tomu dostaly a jak to celé probíhalo.

Není tomu ani měsíc, co jsme seděli v Klubu cestovatelů a povídali si s kolegy kamarády o Beskydské sedmičce. Snížák, šéfredaktor HYDROmagazínu, se jí zúčastnil, a tak nás zajímaly jeho dojmy a pocity. Beskydskou sedmičku jsem letos doslova hltala v rámci našeho online zpravodajství. Chtě nechtě mi v hlavě uzrála myšlenka zkusit to za rok taky. Jen tak mezi řečí jsem to nadhodila a Katka, šéfredaktorka HedvabnaStezka.cz, se toho chytla. „Fakt Míšo? Tak to do toho jdu s tebou! Přemýšlím o tom taky, ale zatím jsem nenašla nikoho, s kým by se mi chtělo jít.“

Pro začátek zkusme třeba Horskou výzvu na Šumavě

A tak to bylo na světě, začaly jsme plánovat, předhazovat návrhy a napadlo nás, že bychom si nějaký závod mohly zkusit společně už dopředu.
„Do konce roku zbývá Rock Point Horská výzva na Šumavě, pojďme ji zkusit,“ napsala jsem Katce asi po 3 týdnech.
„Tak jo, ale jakou trasu? Chceš jít do LONG?“
„Pokud chceme jít B7, tak nevidím důvod, proč si to zkracovat. Půjdeme na pohodu, občas popoběhneme a uvidíme, jak se budeme cítit. Pro začátek by mohlo být cílem DOKONČIT.“

Na start bez speciálního tréninku

A tak jsme se přihlásily na náš první společný závod. V podstatě bez tréninku, bez ambic, bez přípravy, a to doslova. Každá jsme šla spoustu treků po různých zemích světa, ale to bylo asi tak jediné, co nás sportovně spojovalo. Na takové trati jsme nevěděly co čekat každá sama od sebe, natož jak nám to půjde dohromady. Já hodně běhám terénní závody do 30 km, Katka zase leze, jezdí na kole a trekuje nejčastěji po Beskydských vrcholech. Nějakou fyzičku máme, ale překonat vzdálenost 75 km s 2500m převýšením? Ani jedna jsme netušila, jak to může dopadnout. Odhady byly cca 15 – 16 hodin, pokud se nezraníme.

Na stres před startem nebyl čas

Do startu, který byl v pátek ve 23:55, zbývalo 5 minut a my si zrovna připnuly číslo. Cesta do Železné Rudy byla delší, než jsme čekaly. 1min 50s do startu a Katka: „Nechala jsem čelovku v autě!“ A tak si dala dvě rovinky před startem, aby se pořádně zahřála. 1min do startu a my se rychle balíme a snažíme se dostat co nejblíže startovnímu poli. Nasazujeme čelovky, poslední úpravy a start!!! Nezbytné selfie a jdeme do toho.

„Není čas ztrácet čas“ se stalo motem našeho závodu

Je krásná, poměrně teplá noc. Ve šňůře čelovek na hlavách všech borců a borkyň se cítíme skvěle a namotivovaně. Rovina, po které ze začátku jdeme, nás svádí k běhu, ale držíme se. Je jasné, že bychom mohly vyčerpat síly, které se nám jistě budou hodit hlavně v druhé polovině závodu. Postupně se ale necháme svést.

První stoupání jde skvěle a následující rovinku pak běžíme. Nádherná noc! Hvězdy na obloze jakoby se rojily. Tma a světlem nerušený tichý les poskytuje doopravdy neskutečný zážitek a podívanou. Noční části závodu jsem se bála, ale teď je jasné, že to bylo to nejhezčí! Trasa se postupně vine až k Černému jezeru, za kterým je v temnu matně vidět jezerní stěna. Ve tmě se jenom hvězdy odráží na hladině. Nádhera!! Jsem unešená, takové pohledy se normálnímu smrtelníkovi jen tak nenaskytnou.

Ale není čas ztrácet čas a pokračujeme dál v lehkém klusu. Máme skvělé tempo a hltáme další a další kilometry. Obavy z přepálení se nás ale stále drží, a tak jedna druhou ujišťujeme, zda je všechno ok.

Závod člověka dostane do stavu, kdy na strach nemá ani pomyšlení

První občerstvovačka nás překvapí neskutečně dobrými koláčky. Meruňkové dobroty v půl třetí ráno po 20 kilometrech chutnají neuvěřitelně. Cítíme se skvěle a už se těšíme na další kilometry. Pomocníci, kteří jsou na občerstvovačce, jsou neskutečně milí lidé. Ptají se na první dojmy a povzbuzují.

Pokračujeme černou nocí dál a dostáváme se na místa, kde bych si sama v noci jen tak nevyšla. Závod člověka dostane do stavu, kdy na strach nemá ani pomyšlení. Občas jdeme samy, občas s někým. Klíčová je pasáž kolem 4-5 ráno. Jdeme v noci lesem, začínají padat ledové kapky a les zahalí mlha. Nevidíme ani pár metrů před sebe, natož značení na stromech.

Dostaneme se za mužskou dvojici, která jde v podobném tempu a rozhodneme se je následovat. Necítíme se na to jít před ně. A jsme na 41 km! Téměř maratonská distance a čeká nás 22 km dlouhý úsek bez občerstvovačky. Víme, že přijde svítání a čeká nás těžké stoupání. Navíc už se budeme pohybovat v ultra vzdálenostech, a tak je třeba dočerpat energii. Chůze je únavná, ale v kopcích nám to jde a dotahujeme hodně párů. Konečně změna pohybu! Dokonce si můžeme ještě stále povídat.

Zásadaní je nedostat žízeň, hlídáme pravidelnou hydrataci

50 km a moje první krize. Došlo mi, ale intuitivně doplňuji zásoby. Dávám si tyčinky a hlavně piju. Nesmím čekat na to, až začnu mít žízeň, to je zásada, a tak si hlídám doplňování tekutin po každé hodině. Do Javorného je to neskutečný kus, nohy začínají vypovídat a nevíme, jestli je pohodlnější běžet nebo jít, a tak to střídáme. Později zjišťuji, že Katce se honí hlavou podobné myšlenky. „Měla jsem taky slušnou krizi, ale moje tvrdohlavost mi nedovolila o ní mluvit nahlas, a tak jsme společně jen tiše trpěly. Jsem zvyklá z hor, že tam si taky člověk nemůže vymyslet, že končí. Nikdo pro něj nepřijede do čtyř tisíc. Tudíž ani teď nepřipadá v úvahu myšlenka na sběrný autobus.“

Dotahují nás kluci, co nás táhli v mlze, a společně jdeme na občerstvovačku. Koláčky!!! Není nic lepšího než koláček zapitý Coca-colou. Skvělá snídaně a pokračujeme do finálního 12 km úseku, kde nás čeká stoupání na vrchol Pancíř a závěrečný 5,5 km dlouhý seběh do cíle… A zase konečně stoupání! Svaly a klouby jsou z roviny už unavené, a tak stoupání vítáme. Mlha, vlhko, mrholení, únava, to všechno mi znemožňuje myslet na cokoliv jiného, než dostat se co nejrychleji do cíle. Svaly řvou bolestí, ale přemůžu se a celé stoupání prakticky odtáhnu. Za námi dvě mužské skupinky.

„Proč sakra chlapi neukážou kuráž a nevezmou to za ženský!?“ říkám si. Nechají se vytáhnout a na vrcholu nás s povzbuzováním předhání a běží dolu. Já už seběh, který za normálních okolností miluju, nemůžu ani vidět. Nejde to, nohy běží ze setrvačnosti, opírám se do hůlek. Vzájemně se podporujeme: „To už dáme, když jsme to dotáhly až sem.“ Závěrečný kilometr je peklo, ale běžím, běžím i po asfaltu, a to už doopravdy bolí.

Železná Ruda! Nabírám rychlost, slzy dojetí se mi derou do očí. „My to zvládly! Katy, my to zvládly!“ říkám si v duchu. Jsme doma a komentátorka nám oznamuje, že jsme doběhly na 3. místě v čase 11:46:44!!! Nemůžeme tomu uvěřit, v průběhu závodu jsme o pořadí neměly ani páru. S nadšením se fotíme a vyčerpané se odcházíme převléct a doplnit energii. Závěrečné vyhlášení je pak už třešničkou na dortu.

Silný společný zážitek podpořil naše plány

Úžasná atmosféra, skvělí a milí lidé, super servis pořadatele, i tohle všechno dopomohlo našemu úspěchu. Trať i přes výrazné procento asfaltových úseků (až 50% řekla bych) byla krásná. Příště bych určitě zvolila jinou obuv. Moc děkujeme naším rodinám a kamarádům za podporu a už těšíme se na další závod!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: