HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak se běhá v prostoru věznice? Yellow Ribbon pomáhá vězňům s návratem do civilu

Jak se běhá v prostoru věznice? Yellow Ribbon pomáhá vězňům s návratem do civilu

Yellow Ribbon run neboli Běh se žlutou stužkou má vizi, díky které lidé s trestní minulostí dostávají druhou šanci. Šanci vrátit se zpět do normálního života, začít znova. Měl jsem jedinečnou příležitost popovídat si s člověkem, který má o tuto šanci zájem. Dalibor má velkou část trestu za sebou, poslední dva roky si ale zpestřuje běžeckým tréninkem, který by pro něj měl už podruhé vyvrcholit závodem Yellow Ribbon Run. Povídali jsme si o tom, že běhat během výkonu trestu není samozřejmostí, jak se ve věznici vlastně trénuje nebo třeba o tom, jak se ve vězení může vytvořit běžecká komunita.

Hlavní motto iniciativy Yellow Ribbon je „uteč předsudkům“. Jaké to jsou předsudky?
Společnost si lidi, kteří se dostanou do vězení, zaškatulkuje jako okraj společnosti. A tak k nim taky přistupuje. Berte to ze svojí strany, když mě nebudete znát, jenom budete vědět, že jsem vězeň, tak se na mě automaticky budete dívat jinak.

Na první pohled to ale člověk nepozná. A do vás bych to neřekl.
Jasně na první pohled ne, ale já třeba nejsem tetovanej. Jsou kluci, co jsou tetovaní všude možně i na obličeji, tam už člověk něco tuší. Když se s někým ale setkáte, začnete si povídat a řekne vám, že právě vylezl z vězení, díváte se na něj jinak. I já jsem to tak měl, než jsem poznal to prostředí. Vězeň byl pro mě prostě odsouzený a vůbec mě ta problematika nezajímala, prostě se mě to netýkalo. Říkal jsem si, že se tam v životě nemůžu dostat, že se všechno nějak vyřeší. Pak se tam člověk najednou ocitne.

Co si od své aktivity v Yellow Ribbon slibujete? Za co byste byl rád?
Chtěli bychom ukázat, že ve vězení jsou i normální lidi, kteří holt udělali chybu. Po spravedlivém odsouzení si musí odpykat svůj trest a pak se musí vrátit do normálního života. A společnost by jim ne přímo musela, ale měla pomoct. Protože čím lépe jim pomůže, hlavně se získáním zaměstnání, tím více snižuje riziko recidivy a podobně. Chtěl bych změnit zkreslený náhled na odsouzené, že všichni odsouzení jsou stejní nebo špatní.

Jak to všechno začalo? Kolik roků už běháte se žlutou stužkou?
Toto je pátý ročník běhu. Já osobně běhám druhý rok. Sedím tady ve věznici osmej rok, vždycky jsem sportoval, hrál tenis, fotbal, ale nikdy jsem neběhal. Už od základní školy samé křeče, píchání, prostě běhání – fuj! (smích) A o tomto projektu jsem se dozvěděl v momentě, kdy se paní Slováková stala ředitelkou kuřimské věznice. Tak mě to nějak oslovilo a zapojil jsem se.

Probíhá tam nějaký výběr? Myslím tím, může se do Běhu se žlutou stužkou zapojit každý?
Ne všechny pustí běhat ven, člověk musí mít nějakou historii. To je upraveno vnitřními předpisy.

Jak spolupráce vypadá teď, z hlediska nějakých neběžeckých povinností? Například pondělní tisková konference a podobně?
Takových akcí je pár do roka. Hlavně se musím chovat podle vnitřního řádu, tak jak jsem se choval do teď, abych se na podobné akce mohl dostat.

Jaké to pro vás má přínosy?
Tím, že pracuju venku, mám ve spolupráci s městem a věznicí domluvené, že když mám v rámci polední přestávky volno, tak se můžu tady na stadionu proběhnout a zatrénovat. A samozřejmě vrchol té, řekněme, sezóny, je závod. Ale uvidí se, jestli nás tam díky situaci pustí, nebo ne…

Předpokládám, že to takto nebylo od začátku, že hned nemůžete běhávat mimo věznici, je to tak? Ptám se na to z toho důvodu – jak se vlastně trénuje v prostorách věznice?
Vevnitř je takovej ovál okolo baráku ve střeženém prostoru. Tam jsme trénovali v rámci atletického kroužku. Trénuje tam více kluků, ale ne všichni mají možnost proběhnout se venku, kvůli délkám trestu, paragrafům, chování a podobně. Tam se trénovalo, pak došlo k nějaké selekci.
Někteří kluci, kteří běželi loni, už jsou doma. Někteří zase pochybili a jsou z programu zase vyřazeni.

Jaké byly začátky? Vzpomínáte na první běhy?
Ty byly krušný. Běh je trochu specifický na dýchání a podobné věci. Navíc tady hodně let tělo strádá. Pohyb ve věznici, to jsou maximálně posilovny a silový sporty. Ale ten zdravý pohyb tam moc není. Takže start byl tuhej. Ten kroužek trvá zhruba tři čtvrtě hodiny. Poprvé jsem běžel deset minut a byl jsem vyřízenej. (smích) Ale tím, že se běhává pondělí a čtvrtek, člověk má aspoň nějakou pravidelnost a dneska těch pět kilometrů dávám zhruba za 24 minut, což je celkem dobrý čas. Sám se sebou jsem spokojený, neuvěřitelně mě to naplňuje endorfiny a pomáhá mi to trochu si vyčistit hlavu a rozptýlit na ten zbytek trestu.

Dvakrát týdně není moc…
Ale dá se to. Teď, když mám možnost, tak se v pracovní době dvakrát týdně na 20 minut proběhnu na stadionu. Jen tak rychle šup šup a zase jdu dělat.

Měl jste po dobu běhání nějaký těžší moment? Nemyslím tím jenom zranění, ale třeba problém s motivací…
Když je špatné počasí, tak se člověku prostě nechce, ale musí se přemoct a jít běhat i ve větru a dešti. Navíc nám v tom hodně pomohl Jirka Homoláč. Měli jsme spolu trénink, kde jsem se naučil spoustu věcí – rozcvičku atd. A když to člověk udělá, jak nás to učil, tak je to jednodušší. Tělu se běží s lehkostí. Se správným rozklusáním a abecedou si člověk lépe užije ten 20minutovej zážitek.

V souvislosti s tím mě napadá – organismus, který trénuje, má trochu jiné stravovací nároky. Máte třeba nějak odlišný jídelníček?
To bohužel v těchto podmínkách není možný. (smích) Funguju na tom, co je.

Chtěl jsem se ještě zeptat, jak vaše běhání vnímají spoluvězni? Letos je navíc situace ještě trochu odlišná, protože kvůli Covidu běžíte závod jako jediný vězeň.
Uvidí se, jestli vůbec poběžíme. Loni nás bylo z naší věznice asi sedm. Je to taková motivace, zpestření výkonu trestu, kdy vypadnete z toho běžného režimu a máte dobrý pocit, aspoň na pár hodin.

Utvořila se teda nějaká běžecká parta?
V kroužku nás běhá celkem asi 15, není to jak ve Forrestu Gumpovi, že by nás běhaly stovky. Běhání je další téma okruhu rozhovoru. Co tě bolí, nebolí, co sis natáhl. Takže jsme rádi za další téma, protože za ty roky už jste slyšeli opravdu všechno. (smích)

Pracujete venku, občas běháte venku. Můžete se i setkávat s rodinou a známými mimo věznici?
Striktně jen v prostorách věznice. Pracuju pro městský úřad a jediní lidi, se kterými se můžu setkat, jsou ti, kteří mi zadávají práci. S rodinou teď setkání kvůli Covidu není možné vůbec, jen přes sluchátko.

Jak vnímají vaše počínání?
Jsou rádi, že dělám něco pro tělo, že nezdřevěním. Sport je důležitý pro kardiovaskulární zatížení, taky mi pomalu táhne na padesát… (smích)

Můžou vás podporovat i jinak než takto morálně?
Loni na žlutou stužku mohli i rodinní příslušníci. Ale letos je to všechno trochu jinak.

Když jsme se bavili o zaměstnání. Baví vás vaše práce?
Celý život jsem pracoval, takže s tím není problém. Je to fyzická práce, zdokonaluju se v řemeslných věcech. Od stěhování nábytku, malování, asfaltování, opravy. Je to hodně různorodá práce, což mě baví. Nemám rád stereotyp, toho je ve věznici až moc. Je to takové naplňující.

Do jaké míry je standardní, že vězeň dochází do zaměstnání?
Aktuálně je to necelá polovina, odsouzení musí projít výběrem. Podle toho, jaké mají tresty, na jak dlouho, jaké mají paragrafy, chování a tak dále. Samozřejmě musí chtít sami. Jsou tam pracoviště ve střeženém prostoru a pak je pár pracovišť mimo, kam chodí asi 40 lidí z 600, kteří mají tu důvěru a chování takové, že nás odborná komise pustí. Často jsou tam dluhy, takže sami mají zájem na tom, aby mohli pracovat.

Když jste poměrně často venku, jaký je to pocit vracet se zpátky do prostoru věznice?

Po chvíli začnete vnímat, že za plotem je jinej vzduch. Ale už je to taková rutina, projdete branou, vrátíte se do své ložnice, pokecáte s kámošema. Díky koronaviru jsme navíc všichni pracující, co děláme venku, na jednom oddíle. Pokecáme, co v práci, co je nového a za chvíli je zase večer a jde se spát. Protože ráno v 05:30 je budíček. Někteří navíc dělají na směny. Celkově to ale ten trest tak rozkouskuje – jste v práci, jste na baráku, spíte. Lépe to ubíhá.

Budete běhat i po návratu do civilního života?
Určitě, protože mě to neskutečně naplňuje. Čas si vždycky udělám, abych si aspoň jednou týdně něco zaběhl.

Přemýšlíte i o něčem dlouhodobějším, třeba půlmaraton nebo maraton?
Nejdřív jsem si vůbec nedokázal představit, že někdo uběhne 42 km. Teď vím, že pět kilometrů je pohoda… Co bych chtěl, abych v tom tempu, kterým běhám těch pět kilometrů, dokázal běžet hodinu. Mám ještě rok a půl, tak to je takový můj cíl, který bych chtěl do propuštění zvládnout. Za hodinu uběhnout 10, 11 nebo 12 km, když to dobře půjde. Maraton je úplně jiná meta.

Na co se těšíte nejvíc?
Až to skončí? Těším se na kluka, kterému bych rád splatil ten devítiletý dluh ve výchově. A na svobodný život. To je tak všechno.

Děkuju za rozhovor.

Cílem Yellow Ribbon Run je bořit předsudky a popularizovat opomíjené téma zaměstnávání osob po výkonu trestu prostřednictvím běžeckého sportu. Českou premiéru měl Yellow Ribbon Run v roce 2016 díky Gabriele Slovákové, ředitelce Věznice Kuřim. Připojili jsme se tak k mezinárodní iniciativě, která má svůj původ v Singapuru.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: