HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Rozhovor s Pavlem Paloncým: Kvůli mlze jsem odbočil špatně a nabral 3 hodiny

Rozhovor s Pavlem Paloncým: Kvůli mlze jsem odbočil špatně a nabral 3 hodiny

Jak na nový rok, tak po celý rok. Takto ve zkratce by se daly shrnout plány Pavla Paloncéyho – českého ultra a adventure závodníka, jenž se na začátku roku již potřetí zúčastnil The Spine Race. The Spine pro ty, kteří znají Pavla není potřeba dlouze představovat. Za dobu své existence si vybudoval mezi závodníky přídomek nejbrutálnější závod v Británii a ani tento ročník nebyl výjimkou.

Jak se na obhajobu prvního místa připravoval, jak závod takticky probíhal, co stálo Pavla první místo a jaké plány do tohoto roku má, to vše si přečtěte v následujícím rozhovoru.

Čtěte také: Pavel Paloncý: Proč běhat ultra? Pavle Paloncý se rozepsal o tom, proč vlastně běhat ultra dlouhé a extrémní závody.

The Spine Race je populární díky online trackingu

Zdravím Pavle, ještě jednou gratuluji ke druhému místu na The Spine Race. Byl to tvůj třetí ročník, stává se to proto tvým každoročním lednovým závodem číslo jedna? Čím je natolik ojedinělý?

Ahoj a díky! Ano, se The Spine jsem začínal v roce 2014 a nevěděl jsem, do čeho vlastně jdu. Je to poměrně dlouhý, ale především, sólo závod – ne jako adventure race – a právě proto jsem ho chtěl vyzkoušet. Ale samota byla taky důvodem respektu k tomuto závodu. Dalším důvodem bylo drsné britské počasí – leden a zima, zataženo, sychravo… To vše udělalo své a já jsem se tento rok tak zúčastnil již potřetí. Velkou roli při The Spine hraje online tracking během závodu, kdy lidé online sledují dané závodníky na trati – silně to lidi vtáhne do děje. Navíc kolem celého závodu je skvělá komunita lidí, kteří jeden rok pomáhají při organizaci a druhý rok sami závodí. Dobrým příkladem je moje ubytování před závodem, kdy jsem do Británie přiletěl o 2 dny dříve a neměl jsem kde přespat. Hned co jsem napsal, jestli by mi nedoporučili nějaký hotel, strhla se debata, u koho můžu přespat.

The Spine se běží po národní stezce Penine way, která vede naskrz celou Británií i přes soukromé pozemky, jaké je její značení a vyskytl se na ní nějaký problém?

Po celé trase jsou značky, kterými se člověk má orientovat a řídit. Nedá se na ně ovšem vždy 100% spolehnout – a to převážně v noci. Celá trasa vede všemi prostředími, co Británie může nabídnout – od nekonečných rovin plné močálů a bažin až po strmé srázy a hory na kterých je sníh. Člověk tak zpravidla pozná vše, co lze na ostrovech zažít. Jde sice od města k městu ale mezi tím se nachází v naprosté pustině. Se značením trasy de facto problém nebyl. Na úplném konci závodu jsem se ale kvůli mlze ztratil, viděl jsem do pěti metrů, a přestože, jako orienťák, nemám rád používání GPS, musel jsem ji využít. Problém ale nastal, když mi ani GPS neukázala, kde se přesně nacházím – ukázala mi jen tečku uprostřed ničeho – a tak se mé manko na první místo zvýšilo…

Soupeři okoukali moji taktiku

Mezi tvé hlavní soupeře patřil Ir Eoin Keith a Španěl Eugenio Roselló Solé, jaká byla na ně taktika a znal jsi je?

Už před závodem bylo jasné, že Eoin i Eugenio dopodrobna znají mojí taktiku z minulých ročníků, které jsem díky ní vyhrál, a půjdou mi tak po krku. Věděl jsem proto, že aby mi vyšla, budu ji muset provést naprosto precizně, nebo vymyslet něco nového rovnou v závodě. Chtěl jsem ji zkusit po prvním check pointu, ale Eion šel do trháku – byť jen v řádcích pár minut, a tak jsem to odložil na druhý. Eugenio se mě ale až do pátého check pointu pořád držel, a proto jsme šli jako skupina. Eion šel několikrát do úniku pár – až desítek – minut před nás, vždy jsme ho ale doběhli. Po stránce taktiky je tak pořád co zlepšovat. Hned několikrát jsem i já, ale taky Eion bloudili. A z náskoku desítek minut se po špatné orientaci stal náskok v řadě několika minut, nebo dokonce manka. Závod rozhodl poslední check point číslo pět, kdy Eugenio vzdal z důvodu zranění a já jsem šel za Eionem, který bez zastavení a spánku na tomto check pointu pokračoval. Tehdy to byla jasná chyba, kterou jsem chtěl využít. Jak jsem ale zmiňoval, mezi mnou a cílem stálo typické britské počasí. V mlze jsem viděl do pěti metrů a odbočil jsem mimo trasu závodu. Nabral jsem tehdy kolem 3 hodin.

Na kolik je tento závod běžecký a jaký je poměr mezi během a chůzí?

Je to pro každého různě. Osobně jako bývalý orienťák se snažím využít naplno terén a tempo je podmíněno právě terénem – kde se dá běžet, běžím, kde ne, jdu. Především jsem ale chtěl běžet plynule, bez zbytečných zastávek. První etapa závodu se běžela – běží se vždy za světla, kdy se musí urazit co nejvíce. Naopak za tmy se tempo zvolní. Některý terén si člověk pamatuje – zvláště ty nepříjemné pasáže. Konkrétně ve třetí etapě, která se běží druhou noc a kolem trasy je hodně bažin. To si člověk musí dávat pozor, i když je jen pár kilometrů od dalšího check pointu.

Někteří závodníci měli v průběhu závodu své podpůrné – support – týmy, které se o ně starali, jak jsi to měl ty, co jsi s sebou bral v batohu a jak jsi to řešil s jídlem?

Nic takového jsem osobně neměl. Na check pointech jsem si nabral vše, co jsem potřeboval – jídlo, nové oblečení(…) a vše ostatní jsme dostali na místě. Vždy tam bylo teplé jídlo – většinou těstoviny a zdravotník. Mezi povinnou výbavou jsme měli nepromokavé oblečení, spacák a další věci, ale batoh nám mohl vážit do 20 kg. Etapy vycházely zhruba na 12 až 15 hodin, takže jsme si brali vlastní jídlo, které jsme v průběhu jedli. Výjimkou byla druhá etapa, která měřila 90 km a jak jsem říkal, poslední kilometry se neuvěřitelně vlekly.

Letos to byla naprostá pohoda, žádné vichřice nebo něco podobného

Minulý rok se závod několikrát přerušoval z důvodu počasí, jaké bylo tento rok a připravoval jsi se na něj?

V porovnání s minulým rokem to tento rok byla naprostá pohoda. Žádné vichřice nebo něco podobného nás tentokrát nepotkaly. Jen před závodem v Británii hodně pršelo a část tras byla podmáčených s častými bažinami. Nic ale, na co se nedá psychicky připravit. Člověk si taky musí vyzkoušet, co si obléct na sebe ať se cítí dobře. Připravit svalstvo na tak specifické podmínky de facto nejde. Nejvíce trpí přední holení svaly – minulý rok jsem dostával záněty po 80 – 90 km a musel jsem proto sypat do sebe protizánětlivé tabletky. Tento rok to zapotřebí nebylo.

Jak probíhá po tak náročném závodě tvá regenerace – je něčím specifická?

Doběhl jsem ve středu a ve čtvrtek jsem měl již naplánovanou besedu o adventure race a ultra závodech doma v Šumperku – tím se asi odlišuje (dodává Pavel s úsměvem). Mám to štěstí, že regeneruji poměrně rychle, a tak si můžu dovolit jít během roku mnoho závodů. Kombinuji sólo a skupinové závody – některé jdu jen tréninkově. Do regenerace zařazuji klasický bazén, masáž… Mám taky štěstí, že mám přátele, kteří se v regeneraci vyznají a pomáhají mi s ní.

Letos chci vylepšit rekord letní trasy The Spine

Jaké jsou tvé nejbližší plány pro tento rok – plánuješ opět cestovat za závody po světě, jako v letech minulých?

S cestováním po světě za závody jsem začal v roce 2012 a tento rok nebude výjimkou. Prvním zahraničním závodem – pakliže neberu Polsko – byl adventure race v Patagonii, kterého jsem se zúčastnil i tento rok. Je to dlouhý a náročný závod v odlehlém prostědí uprostřed divočiny. Etapy v tomto závodě jsou extrémně dlouhé a jak bývá na adventure race zvykem, je to kombinace disciplín – kolo, běh/trek, pádlování. Obecně mám rád závody při kterých něco vidím – nerad chodím okruhy – a dostanu se do míst, kde bych jinak neměl šanci být. Naplánovaný tento rok mám jen zčásti – pro mnoho závodu se rozhodnu těsně před startem – ale o co se chci určitě pokusit, tak je zlepšení letního rekordu na Penine way – trasy The Spine – která v současné době má 65 hodin (2 dny a 17 hodin). O překonání rekordu se chci pokusit v létě tohoto roku.

Díky Pavle za zodpovězení otázek a do nastávající sezóny přejeme mnoho úspěchů!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: