Michal Činčiala, překladatel, triatlet a ultramaratonec, který aktuálně běhá za Kilpi Racing Team. A právě téma ultrmaratonu jsme rozebírali nejvíce. Michal má totiž za sebou takové zářezy, jako je Spartathlon, Ultra Gobi 400 nebo třeba Badwater. Přečtěte si, co pro Michala běh znamená, jak se mu daří skloubit rodinný a sportovní život nebo třeba, co by dělal, kdyby neběhal.
Mojí výhodou je silná hlava
Michale, mám na tebe spoustu záludných otázek, ale na začátek… Už máš dnes odtrénováno? Co to byl za trénink?
Právě si užívám pár dnů volna. O víkendu jsem měl být ve Velké Británii na silničním ultra The Grand Union Canal Race z Birminghamu do Londýna, ale závod byl z notoricky známých důvodů zrušen, takže jsem místo toho s kamarádem absolvoval akci Prominentní vrcholy Lužických hor, která je mimochodem nádhernou soukromou výzvou, kde jsem si díky převýšení slušně odrovnal nohy, takže regeneruji.
Jak ti vlastně celá ta situace změnila plány? Které akce, teda kromě té Anglie, jsi musel zrušit? Tvoříš si teď při uvolňování i nějaký náhradní plán, kde bys chtěl startovat?
Jednou z mých letošních hlavních akcí je závod MOAB 240, což je 240 mílový závod v Utahu, který se má uskutečnit na začátku října. I když je to ještě více než 4 měsíce, není jisté, zda dojde k uvolnění cestování do USA. Za pár dnů mne čeká rozhodování, zda jít do rizika a účast potvrdit s tím, že bych se na místo nemusel dostat a přišel o zaplacené startovné, nebo účast odložit na příští rok. V takovém případě bych se ve stejném termínu vydal do Maďarska na Ultrabalaton, kde to mám moc rád. Kromě toho s kamarádem a mým obvyklým supportem plánujeme v červenci výjezd do Švédska, kde bychom chtěli nonstop absolvovat Kungsleden, Královskou stezku. Je to osobní výzva, nikoli závod – 450 kilometrů v Laponsku, za polárním kruhem, v úplné divočině. Obvykle je to hiking alespoň na 20 dnů, ale my bychom ji chtěli zvládnout za pár dnů.
Člověk se většinou neprobudí a neřekne si „Dneska začnu běhat ultra…“ Jaká byla tvoje cesta za hranici 42 195?
Právě, že ano. Určitě nejsem jediný, který se najednou rozhodl, že začne běhat ultra. Nicméně, moje historie je trochu komplikovanější. K běhání jsem se dostal přes triatlon. Někdy před 12 lety, když se moje hmotnost začala nebezpečně přibližovat stovce, jsem se na naléhání manželky začal hýbat a ačkoli jsem o triatlonu věděl jen to, že existuje, vrhl jsem se právě na něj. Za dva roky jsem zhubl více než dvacet kilogramů, dokončil Norseman Xtreme Triathlon v Norsku, jeden z nejtěžších ironmanů, a začal přemýšlet o dalších výzvách. Náhodou jsem na internetu narazil na zmínku o Spartathlonu, který mne zaujal, a tak se moje další úsilí zaměřilo na ultraběhání. Jak je u mne normální, do tréninku jsem spadl po hlavě a bez zkušeností, a možná právě proto mi úspěch na delším než 200km silničním ultra přinesl po několika selháních až Ultrabalaton. Mojí výhodou byla a je silná hlava, kdy jsem se nevzdal ani po čtyřech neúspěšných pokusech.
Při závodech se často střídá euforie s beznadějí
Máš za sebou ultra-traily i pořádné prasárny na silnici, vnímáš silniční a horskou komunitu nějak rozdílně?
Těžká otázka. Řekl bych, že komunita trailového běhání je přece jen rozsáhlejší, silničářů je méně a v tomto ohledu zná, řekl bych, každý každého. Také velkých závodů na silnici je mnohem méně. Mohu mluvit jen z mých osobních zkušeností, ale silniční běžci se mi zdají exaktnější, více řeší statistiky, tréninky, zatímco trailoví běžci jsou v tomto ohledu více v pohodě a řeší tyto věci méně. Nemohu říct, co je lepší, já si z obou světů beru to, co se mi nejlépe hodí. Možná bych zdůraznil, co je na obou komunitách stejné – a to je ochota pomoci, otevřenost, absence nezdravé rivality. Proto se cítím příjemně v obou. Je dobře, že v tomto sportu zatím ještě nejsou peníze a může tak zůstat tak „čistý“, jaký je.
Jak je to se samotnými závody, v čem byl třeba Sparthatlon rozdílný oproti B7? Myslím především tedy mentálně, ale zajímají mě i fyzické perly.
Tak samozřejmě tyto dva závody se srovnávají obtížně. Terén, převýšení, přístup k rozložení sil, to vše je úplně jiné. Podle mne je však zásadní rozdíl v čase, který člověk stráví na těchto trasách. Zatímco B7 je více či méně rychlovka a za 13 nebo 14 hodin ji má člověk za sebou, na takový Spartathlon nebo podobné závody si musí normální běžec jako já, tj. nikoli top atlet, vyhradit více než 30 hodin. Když odhlédnu od toho, že je nutné vzhledem k náročným limitům většinou běžet, vyžaduje tak dlouhý závod především mentální odolnost, a pokud ji někdo nemá, dá se natrénovat velmi obtížně, pokud vůbec. Ono strávit 30 hodin v soustředění s bolestí, pochybnostmi nebo třeba otázkami, proč to vlastně dělám, vyžaduje přece jen určitou odolnost.
Fyzické perly… Většina mých posledních závodů jsou tak trošku perlami: 420 kilometrů v nekonečné poušti Gobi, 135 mil v Údolí smrti na Badwater, 350 kilometrů v horách Oregonu na Bigfoot 200 a naposledy 350 kilometrů v australské buši na Delirious W.E.S.T. Jak člověk jednou přičichne k těmto „monumentálním“ závodům, už nechce jinak.
Který z absolvovaných závodů byl nejdelší?
Zatím nejdelším bylo Ultra Gobi 400, které mělo nakonec kvůli bloudění 420 kilometrů. Byl to také zároveň můj časově nejdelší závod, více než 4 dny na cestě. Jak je to u mne obvyklé, i zde to byl skok do neznáma. Až do tohoto závodu trval můj nejdelší výkon 46 hodin a k tomu ještě na silnici, bez jakékoli výbavy, zatímco tady to hned od začátku vypadalo na více než 100 hodin a v „plné polní“ s těžkým batohem, v náročném prostředí, bez podpory. Zde jsem přičichl k vícedenním, nonstop závodům, které mne teď tak baví.
A který se ti nejvíce vryl do paměti?
Každý z dlouhých závodů se nějak vryje do paměti. Na Gobi jsem se poprvé „seznámil“ s halucinacemi. Na Spartathlonu jsem zjistil, jaké to je, když z člověka zůstane z vyčerpání jen skořápka bez fyzických a psychických sil. Možná zatím nejsilnější bylo mé poslední australské dobrodružství. Kromě úchvatné přírody, kdy se buš střídala s nádhernými plážemi, jsem si dosyta užil halucinací, vyčerpání, euforických pocitů, pocitů beznaděje z nepřicházejícího cíle, ale také přátelství a sounáležitosti běžců a lidí, kteří se o nás starali. Bál jsem se smrtelně jedovatých hadů, pavouků, setkal se s divokými klokany, v černočerné noci šel po pláži v písku pár metrů od burácejícího oceánu. Byl to neskutečný 350km zážitek.
Když jsi, jak ty říkáš, přičichl k vícedenním, nonstop závodům, máš v hlavě i něco ve sněhu? Třeba Iditarod a podobné kratochvíle?
Problém je v tom, že jsem zimomřivec a hrozně špatně snáším zimu. Tam, kde ostatní běhají v tričku, nosím bundu. Pokud bych ale na zimu na chvíli zapomněl, napadají mne akce Arrowhead 135 v Minnesotě, známý Tor des Géants, a pokud bych šel úplně do extrému, Yukon Arctic Ultra.
V Kilpi nám vyrábí i produkty na míru pro specifické závody
Kdy a jak začala tvá spolupráce s Kilpi?
Zcela náhodně. Pro Ultra Gobi byla v povinné výbavě péřová bunda se zvláštními požadavky, kterou jsem neměl, a tak jsem se obrátil na kamaráda s otázkou, kde by se dala pořídit. Shodou okolností je můj kamarád ambasadorem Kilpi, takže slovo dalo slovo, Kilpi mi na tuto akci bundu ušilo, stal jsem se nejdříve prozatímním a posléze plnohodnotným členem týmu.
Do jaké míry se podílíš na vývoji?
Kilpi vyrábí především běžecké a cyklistické oblečení. V Kilpi Racing Teamu jsou ale sportovci z různých odvětví – mimo jiné lyžaři, triatlonisté a ORC závodníci. Několikrát za sezónu dostáváme soupravu vybavení k otestování, z něhož firmě předáváme své zkušenosti a nápady k případnému vylepšení. Kilpi tyto vstupy zpracovává, dobré nápady zahrne do finálního produktu, který jde poté na trh. Podle potřeby se také pro ambasadory dělají produkty na míru pro určité závody nebo příležitosti, které se poté někdy skutečně dostanou do prodeje. V tomto ohledu je spolupráce velmi pružná a věřím, že přínosná pro obě strany. Je velmi zajímavé sledovat a účastnit se celého procesu vývoje, kdy si třeba věci, které testujeme, budou moci lidé koupit až za rok.
Nechystáte se vrhnout na běžecké boty?
O takových plánech jsem zatím neslyšel. Ale obecně a z podstaty věci, vývoj, návrh, testování a samotná výroba jsou tak náročné, že podle mého názoru nestojí za úsilí, čas a prostředky do této oblasti jít, vezmeme-li v úvahu obrovskou konkurenci v tomto oboru.
Který kousek máš nejoblíbenější?
Už od samotného počátku mám dvě věci, bez kterých bych se skutečně neobešel: bunda Hurricane a základní vrstva Ninja. Tyto mne provázejí na všech akcích, ať už je zima nebo teplo.
V poslední době jsem na objemu ubral… na zhruba 160 km týdně
Pojďme se přesunout k tréninku. Zajímal by mě tvůj vztah k systému. Jakým způsobem máš strukturovaný trénink?
Žádný exaktní systém nepoužívám. Nemám ambice a ani schopnosti pohybovat se ve špičce, a proto se ani netrápím uplatňováním složitých tréninků. Před dvěma lety jsem běhal přibližně 200 kilometrů týdně, ale v poslední době jsem na vzdálenosti ubral. Možná proto, že léta přibývají, ale hlavně úsilí neodpovídalo výsledkům. Během covidové krize jsem upravil trénink tak, že jsem běhal čtyři půlmaratony týdně a o sobotní noci celonoční cca 75km long. Teď se pravděpodobně alespoň na nějaký čas vrátím k týdennímu systému pětkrát osmadvacet, jednou maraton a den volna.
A co tvůj vztah k rychlosti a intenzitě?
Rychlostní tréninky jsem zařazoval v roce 2017 a moc mi pomohly. Za pouhé dva měsíce jsem si zlepšil o půl hodiny osobám na maraton (ne cíleně, v rámci normálního tréninku) a vše bylo na dobré cestě. Podcenil jsem však věk a tyto tréninky rázně utnula bolest v zádech, která mne od té doby občas trápí a nedovolí mi moc experimentovat. Ale i klusání má něco do sebe. Člověk má čas pokochat se… A navíc při vícedenním závodě toho stejně moc nenasprintuji.
Co znamená „klus“ ve tvém pojetí? A jen pro představu, jakým tempem běháš závody přes 200 km, třeba zmíněný Spartathlon? Jasně, z výsledného času si spočítáš průměrné tempo, to se ale často liší od skutečnosti, protože tam nejsou započítané občerstvovačky, záchod, různé kolapsy organizmu atd.
Obvykle se při tréninku pohybuji v rozmezí od 5 do 5:30 na kilometr. Níže se dostanu už jen výjimečně, pokud mám chuť nebo mi to dovolí tělo. Co se týče tempa při závodech, není tento údaj až tak důležitý – skutečně je ovlivněn řadou věcí. V mém pojetí se však na delších silničních závodech snažím začínat kilometrem za šest minut a udržet toto tempo co nejdéle. Na vícedenních trailech je v podstatě jedno, zda člověk začne rychle nebo pomalu, průběh je v pozdějších fázích závodu vždy podobný; já začínám rychleji, snažím se první den vydržet v běhu a v dalších dnech je to směs běhu a chůze a ke konci už jsem rád, že se sunu jakýmkoli způsobem vpřed. Do cíle se ale samozřejmě dobíhá!
Jak se ti daří skloubit trénink a ostatní povinnosti a radosti?
Mojí obrovskou výhodou je moje práce – jsem nezávislý překladatel, takže si mohu svůj čas zorganizovat podle potřeby. Neznamená to, že bych si mohl dělat, co chci. Překlady, nikoli běhání, jsou koneckonců to, co mě živí. Tréninky mám většinou velmi brzy ráno, aby jimi netrpěla rodina ani pracovní povinnosti. Snažím se čas „spravedlivě“ dělit, aby byli všichni spokojeni, ale musím přiznat, že ne vždy se to daří.
Mimo běh mě láká třeba paraglide
Jak vnímají tvůj silný zájem ostatní členové rodiny. Je to o podpoře nebo spíš v rovině tolerance?
Znám plno lidí, kteří se mohou spolehnout na vyloženou podporu. U mne je to spíše o toleranci. Je to však pochopitelné, když si párkrát za rok vyrazím na deset nebo čtrnáct dní někam do divočiny, není to pro rodinu snadné. Na druhou stranu si říkám, že aspoň bude ve stáří na co vzpomínat, ono vydělané peníze na účtu taky nejsou všechno. Zatím se nám daří všechno jak takž ukočírovat, tak uvidím, jak to bude dále.
Kdybys neběhal, kam bys investoval energii?
Syn v současné době dělá pilotní průkaz na kluzák, a když to tak sleduji, hodně mne to láká. Tak možná, až nebudu moci být v oblacích při běhání, budu se tam někdy v budoucnosti vznášet fyzicky v letadle, nebo třeba na paraglidu…
Děkujeme za rozhovor, ať se tato zvláštní sezóna ještě podaří!
Super rozhovor.