Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro SvetBehu.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více odbornějších článků o tréninku, regeneraci nebo výživě nebo aktualizovat termínovku 1000 závodů. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy na závody a běžecké a sportovní vybavení, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní běhy a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce SvetBehu.cz
V prvním díle Salomon průvodce How To Trailrun se na pár otázek zeptáme Zdeňka Hrušky. Salomon ambasadora a neudolatelného urpuťáka, který má za sebou třeba 2. místo ze závodu ScenicTrail nebo vítězství z legendární Pražské stovky.
Zdendo, co tě přivedlo k běhu?
K běhu mě zřejmě přivedl fotbal. Po konci fotbalové “kariéry”, vynucené zraněním, mě běh tak nějak přirozeně zůstal. Postupně se však stal mou největší vášní.
Nejspíš, protože mě naplňuje představa rychlého pohybu divokým a rozmanitým terénem. Najednou se totiž z běhu stává více než jen atletická disciplína. To, že kromě jídla a vody nic jiného nepotřebuji a dokaži se dostat na takové, kdysi nepředstavitelné, vzdálenosti je pro mě neskutečně povznášející pocit. V krásném čistém prostředí, daleko od davů lidí, hluku a výfukových plynů. Věřím také, že lidé jsou pro tento druh pohybu skvěle uzpůsobeni, a že podobné cestování terénem je zakódováno někde v naší DNA. Často přemýšlím, co dělá běhání tak výjimečné, ale kromě rúzných, více či méně, povrchních odpovědí mě nic nenapadá. Asi proto, že odpověď je ukryta nekde hlouběji v nás.
Pro mě je na ultra nejzajímavější ta stránka překonávání sebe sama. Nevidím smysl v porovnávání tisícin sekund, které rozhodnou o vítězi, což se naštěstí v ultra zatím většinou neděje. Není moc sportů, kde spolu dva soupeři mohou proběhnout cílem ruku v ruce, navíc jako vítězové závodu.
Často slýchávám, jaký má smysl ty krásné horské cestičky proběhnout, když si je člověk nestihne pořádně užít? Není lepší se vypravit na několikadenní tůru? Možná to lepší je, ale já vím, že nebýt závodů v horách, nepoznal bych zdaleka ani zlomek míst, které jsem měl takto možnost proběhnout.
Nejraději samozřejmě trénuji v horách. Nemám k nim bohužel přístup každý den. Často se do hor dostanu třeba jen jednou do měsíce, proto se snažím těchto možností co nejvíce využít. Nejčastěji pak trénuji někde v okolí Lysé hory a tradiční okruh Lysá – Smrk je takovým zlatým standartem.
A když do hor nemůžu, trénuji v centru Brna, nejvíce ve Willsonově lese, což je malý lesopark u Kraví hory. Ale je tam kopec (nebo spíš kopeček)! No a pak také musím zmínit Pálavu, kterou jsem si za poslední dva roky obrovsky oblíbil, a která je zkrátka nádherná. A dá se tam kvalitně potrénovat.