HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Střípky z Inov-8 Trail Running Festivalu aneb proč nás tak proklatě bolí nohy?!

Střípky z Inov-8 Trail Running Festivalu aneb proč nás tak proklatě bolí nohy?!

Rok se s rokem sešel a už se tak nějak zaběhlo, že konec listopadu patří Vizovicím, bahýnku, oranžovo – bílým lampiónům a frgálům s Craftovicí. Ano, bavíme se o třetím ročníku Inov-8 Trail Running Festivalu. Přestože jsem se cítil spíš jako na táboře – pořád v lese a pořád se učíš něčemu novému. Ale nejvíce nostalgie rozhodně vyvolávají staré várnice s horkým čajem, přesně jako ty na táborech.

Nechci vás moc zatěžovat přílišnými detaily, kdy jsme chodili spát a kolik té craftovice se nakonec doopravdy vypilo. Jen bych rád vypíchnul několik zážitků, které bych přál zažít každému, kdo se aspoň občas rád ztratí v přírodě.

Důležité je začít ostře a postupně přidávat – 3,3 km/330m+

Po příjezdu do areálu Revika jsme nafasovali „startovní balíček“ – čip na všechno a mapu na sobotní rogaining. Co je to rogaining, ptáte se? Sám jsem neměl ponětí, ale měli bychom se k tomu dostat. Ale teď hybaj běžet do vrchu. Přestože vzdálenost 3,3 km i převýšení 330 m působí až nevinně, rozhodně toto „prošťouchnutí“ nebylo zadarmo. Stačí dobře zkombinovat pár egoistů, kteří si navzájem nic nedarují, a rázem je z uvítací formality zatím nejbolestivější zážitek týdne. A i když všichni po cestě funí a nadávají, nahoře jsou zase rádi – navzájem se poplácají, dají si crafovici (ten ostrý začátek má vícero rozměrů) a navzájem si poví, jak to pro jednoho to bylo strašný, druhý je z toho barvoslepý a třetí neříká nic, protože musí počkat, až ho doběhnou jeho plíce.

Mrkněte na všechny fotky z dílny Lukáše Budínského a.k.a. trailphoto.eu.

Ostrý běh a slepé náboje

Na I8TRF se povedla spousta věcí, ale ta, které mezi ostatními vyčuhuje, je vyhrocenost i těch nejmenších klání. Čtyřdílná štafeta, kde se 2x vystřídá 1km kros a krátký orienťák je rozdělena střeleckou položkou ve stoje. Místo flint ale máme Nerf pistole (níže v obrázku), se kterýma se mířit fakt nedá a třeba já nezaznamenal žádnou trefu (nejenom u mě, ale ani jsem neviděl, že by se trefil někdo jiný) a tak hybaj na trestná kola. Celé Vizovice potom napjatě sledují souboj legendy Honzy Havlíčka s mladou puškou Tomášem Štverákem v posledních dvou trestných kolech – Honza neustojí obrovský tlak, kdy běží o životní výsledek, míjí odbočku a do cíle přibíhá z opačného směru. Ani si nejsem jistý, jestli nakonec byli diskvalifikováni. Na druhou stranu, je to vlastně jedno, že?

Chirurgická práce v podání Toma Hudce

Rogaining aneb to už opravdu uběhlo 150 minut?

Rogaining je určitá forma orientačního běhu. Nicméně nejde zde o to, v co nejrychlejším čase sesbírat všechny kontroly, ale o to, v daném časovém limitu posbírat co nejvíce kontrol – každá má jiné bodové ohodnocení podle dostupnosti. Většinou jsou tratě nastaveny tak, že se nedají sesbírat všechny kontroly a tak se musí taktizovat. Standardně se rogaining pořádá na 6; 12 a 24 hodin. Ale Ondra Skripnik, mistr světa v rogainingu na 24 h, mi dal jasně najevo, že méně než 24 hodin nemá cenu a vlastně to ani moc neuznává. My jsme měli takovou instantní verzi na 150 minut a dokonce se našli borci, kteří posbírali všechny kontroly. Fajn na tom je, že si to člověk může udělat hezké, v klidu se proběhnout a pokud po cestě narazí na kontrolu, proč ji nevzít, že? Nebo může běžet s pěnou u pusy tak, jako kdyby na tomto závodě záleželo všechno. A i pro lidi na nižší intelektuální úrovni, kteří drželi orienťáckou mapu podruhé v životě (já), je něco takového opravdu velká sranda a makačka zároveň. Člověk běží 26 km naplno, uběhnou 2,5 hodiny a ani o tom neví.

Nicky Spinks na Barkley Marathons aneb večerní promítání „Last Women Standing“

Jasmin Paris, která mi nejde na rozum

Dovolím si krátký úvod. Jasmin Paris – britská fellrunnerka (fells je označení nezalesněných kopců, používá se v severní Anglii, Skotsku a Skandinávii, tzv. Fellrunning má v Británii obrovskou tradici), ze sportovní stránky stojí u Jasmin za zmínku rekordy na Bob Graham a Ramsay Round a vítězství na letošním Spine race. Jo a jenom takový detail, rekordy i vítězství jsou celkové – jako i mezi muži. Ale v průběhu přednášky zjišťuju, že to nejsou věci, které mě na Jasmin zaujaly nejvíce. Nerad bych to znevažoval, jsou to naprosto brutální, nepochopitelné výkony, ale ještě víc se mi líbí její nadhled, se kterým k věcem přistupuje a hlavně pokora, která z ní jde cítit. Problémy, ze kterých bych se rozložil na atomy, působí v jejím podání opravdu zanedbatelně, jen tak na mávnutí ruky. Třeba mateřsko-novorozenecké povinnosti během 400km dlouhého závodu. Připočtěme k tomu, že Jasmin má sice maminku Češku, ale celý život žije v Anglii a přesto celou přednášku vypráví v češtině, máme z toho největší zážitek víkendu.

Rogaining v podání Jasmin Paris

Damian Hall: Hi, I am 42 and I’ve got a UTMB problem…

Damian Hall, sportovní novinář a 5. muž UTMB 2018. Damian celkem zajímavě popisuje jeho ce, jak on sám někdy zmiňuje, posedlost závodem Ultra Trail du Mont Blanc. Jde o jeden z nejslavnějších stomílových závodů světa, při kterém nastoupáte cca 10 tis. výškových metrů. Každoročně se sjede obrovská konkurence, a přestože, jak popisuje: „…they are younger than me, they are much faster than me…“, se Damianovi podařilo prorazit do TOP10. Rozhodně to ale nebyl snadná cesta a nejlepší „desítka“ si vzala svou daň. Damian popisuje všechny více či méně úspěšné pokusy se poprat s tratí, jak obětoval sociální život a další strasti a radosti. Příjemná tečka je potom film Underdog, právě o jeho 5. místě.

Damian Hall na občerstvovací stanici

Inov-8 Trail Tour závěrem

Neděle patří především projektu INOV8 Trail tour. Jednak poznáme při vyhlášení tváře těch nejlepších nebo nejpoctivějších běžců a běžkyň sezóny, ale hlavně si na vlastní kůži zaběhneme mílovou trať kolem Janova hradu. Vítěze letošního ročníku už sice dávno známe, takže by se dalo říct, že není třeba to významně prožívat. Ovšem je to jen fráze, kterou každý pronese při nulování čipu a pod zástěrkou velmi špatně hraného nezájmu vyrazí vypotit trochu krve na trať. Čtyřčlenná štafeta nakonec překonává traťový rekord o více než půl minuty.

Postupem času si člověk pamatuje míň a míň rozhovorů, potom zapomene i na různé situace nebo lidi. Až zůstane jenom nějaká abstraktní emoce. Takový víkend s partou podobně postižených lidí bych opravdu přál zažít všem, kteří se nebojí do lesa. A přestože člověk z Vizovic odjíždí s rozsekanýma nohama, nevyspalý, odjíždí s pocitem, že opravdu nebyla nuda a emoce zůstane veskrze pozitivní.

Za perfektní fotky děkujeme Lukáši Budínskému!

Přidejte se k diskuzi

Odpovídáte na komentář: