HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak jel šéfredaktor na výlet aneb vítězná Nízkotatranská stíhačka 2019

Jak jel šéfredaktor na výlet aneb vítězná Nízkotatranská stíhačka 2019

Slunce se mi opírá do týla. Všechna ta voda, kterou hustě zarostlé okolí drží, se najednou odpařuje. Dusno mi drtí hrudník. Cítím, že zpomaluju. „Jo, jde si pro tebe, kamaráde…“ Po 40 km bezstarostného běhu paní krize ťuká na dveře. Dobíhám do půlky trasy, chodidla mám po více než pěti hodinách ve vodě už úplně rozmočená. Mám pocit, jako kdyby jejich tvar kopíroval jeden velký puchýř. Naštěstí má každý závodník právě v půlce trasy na Čertovici dropbag, ve kterém mám mimo jiné i další boty a suché ponožky. Naneštěstí jsem egoistický floutek a docvakává mě do té doby druhý Matej. „Na něco, jako je přezouvání nemám čas…“ Chipsy, kterými jsem si nacpal pusu, nemůžu pokousat. Přes plnou pusu se nemůžu pořádně nadechnout. Plazím se do sjezdovky. Matej mě předbíhá a já nejsem schopný držet jeho tempo. Paní krize nechce odejít a zoufalost definitivně přebírá otěže.

Ještě před doběhnutím do cíle loňské Nízkotatranské stíhačky (103km/5740m+) jsem věděl, že se musím vrátit a trochu srovnat účty. Nebyl to totiž zrovna povedený den. Nejdříve jsem loni v jednom z úseků mezi občerstovačkami málem umřel na dehydrataci. Měl jsem s sebou litr vody. První žena, Petra Ševčíková, to oběhla s 250 ml. To jen k tomu, jak moc to bylo vážné. Následně jsem během posledních 20 km téměř umřel na sebelítost. To jen k tomu, jak moc všechno zveličuju.

A tak v pátek (19. 7.) večer ukazuju Ľubovi Mäkkému, prezidentovi závodu, povinnou výbavu a vyzvedávám si startovní číslo. A nutno říct, ačkoli jsem vždycky k povinné výbavě skeptický, že každá položka dává smysl. Neodmítám nabídnutou borovičku, před spaním dávám jedno pivo a tabulku čokolády (tajný předzávodní rituál, až se divím, že se s ním takto svěřuji, jo a čokoláda musí mít aspoň 75% :-).

A tak stojíme ráno v 5:30 na startovní lajně. Ačkoli je zataženo, z jedné strany jsem osvícen slávou legendy českého triatlonu, Petra Vabrouška. Pokud jsem někdy chtěl s někým závodit, tak s Petrem. A pokud s někým nerad závodím, je to Robert Frohn. Oba stojí na startu a Robert klasicky vyletí dopředu závratným tempem. Jasně, člověk by měl běžet podle sebe, ale když se startovní pole takhle natáhne, své místo v pelotonu si najdeš mnohem obtížněji. O to víc se snažím uzavřít do své bubliny a poslouchat nohy a vnitřní pochody (a vnitřních pochodů po pivě a čokoládě bylo opravdu požehnaně). Dokola si v hlavě opakuji:

„Hlavně Roberta nedocvakni, přepaluje. Počkej si na něj a hlavně ho nedocvakni hned na začátku!“

„Nazdar Roberte, jak to jde?“

Ok, tak tohle nevyšlo…

Jdu to tedy obhlídnout, jak to vypadá na čele. S tím, že poběžíme s Robertem společně.

„Robe, ještě mi pověz o té vaší dovolené v Rakousku… Robe?“

A tak běžím sám. Dostávám se do stavu, kdy je mi nějaký závod úplně jedno a akorát si užívám samoty a sluncem zalévající se Tatry.

Čas plyne a běžím stále s lehkostí. Jediná starost je, abych si dal každých 50 minut gel. Nekoukám za sebe. Nezajímá mě, jak daleko je to na další občerstvovačku. Vše dobré ale jednou končí a dostáváme se do neoblíbené oblasti mezi útulnou Ramža a Čertovicí. Hustý porost v kombinaci s peroucím sluncem zvyšuje vlhkost vzduchu asi na… No prostě bylo horko jako kráva. Navíc, tím, že je chodník zarostlý, vůbec nevidím, kam šlapu. Zvenčí to musí vypadat, jako trénink breakdance.

Chodidla v cíli. Dobrou chuť!
Chodidla v cíli. Dobrou chuť!

Reálně takové horko asi není, to se jen ozývá moje potřeba věci zveličovat. Krize je tady. Prvně se kouknu za sebe a v dáli vidím bílé triko. Dělám tu největší blbost, kterou jsem v ten moment mohl udělat. Snažím se to tlačit na sílu víc a víc. No a baví mě to míň a míň. V takové momenty je dobré, když se člověk uvolní, příjme tento „low moment“ s tím, že za nějakou dobu odezní. A ne se snažit zrychlit a dostat do sebe co nejvíce kalorií, v co nejkratším čase. Kdo chce kam…však to znáte. Na Čertovici z dropbagu vytáhnu pár gelů, halvu, pusu si narvu chipsama a hybaj do sjezdovky. Flow je ta tam a dusíc se chipsama se otáčím. V panice se snažím zjistit z výrazu mále, 200 m vzdálené postavičky, jak na tom je.

„Co asi teď zažívá? Je mu taky zle? Ale ne, vypadá skvěle. Za chvíli mě má. Celý závod je v pr… Proč je ten život tak strašně nefér?!“

Z této iracionální sebelítosti mě dostává až moje milá, kterou potkávám na Chopku. „Co blbneš? Vždyť jdete super tempo a ztrácíš na něj asi 50 m… Makej!“ A měla pravdu. Na Chopok dorážíme s Matejem společně. Závodíme i v jedení polévky. Trochu jsem podváděl, polévku nedojedl a tak vybíhám o chvíli dříve. Krize je fuč a nohy stále drží. Znova mám z běhání radost (radost z něj mám vlastně, i když je mi zle, ale trochu jiným způsobem…). Posledních 30 kilometrů jsem loni protrpěl. Letos to byla nejkrásnější část závodu. Ne snad proto, že bych si v poklidu dobíhal pro jisté vítězství. Rozhodně jsem ho neměl jisté, jak jsem se v cíli dozvěděl, ale na umístění mi v tom momentě vlastně nezáleželo. Byl to jakýsi pocit vděčnosti za to, že i po takové době a takové vzdálenosti pořád běžím. Rychle běžím. Čirá radost z toho, že nohy fungují a já můžu utíkat, jako kamzík. I po 75 km…

Závod v jedení polívky
Závod v jedení polívky

A tak jsem po 12h a 25min v cíli, jako první doběhnuvší. Ano, čas i umístění jsou super. Ale stejně bude nejsilnější zážitek těch posledních 30 km. Navíc všechny ty strasti a radosti během závodu můžeš sdílet s dobrovolníky na občerstvovačkách. Opravdu, taková obětavost se často nevidí. Aspoň já ji nikde jinde, než na ultra neviděl. A když už jsme u těch občerstvovaček, to je teda něco. Takové množství pomazánek, sušenek, ovoce, všemožného jídla a pití…  I lívance byly :-). Ke všemu musíme připočíst i to, že na spoustu míst nevede pořádná cesta a dostat tam jídlo a pití pro více než 100 závodníků je těžké samo o sobě. Chtěl bych tedy poděkovat všem dobrovolníkům, kteří se postarali o perfektní atmosféru v průběhu i v cíli a celou organizaci.

Díky všem pořadatelům!
Díky všem pořadatelům!

Ještě možná něco málo k tomu, co jsem do sebe za celou dobu dostal. Základ tvoří GU gely. S touto značkou nemám nic společného a všechny si musím kupovat, ale chtěl bych je trochu vyzdvihnout. Počet se zastavil na čísle 13. A bez žaludečních potíží. Dále jsem měl s sebou jednu halvu. Na občersvovačkách jsem si vzal kousek banánu a na Chopku (asi 64. km) trochu polévky. O 11 km později na útulně Ďurková potom bodly vařené brambory a chleba s hummusem. Co se týče pití, jel jsem na vodě a občas ionťáku, v půlce jsem měl připravenou kokosovou vodu a později jsem zařadil i colu. V zásadě nic složitého, důležité je vychytat správnou hranici, aby kalorií nebylo moc ani málo.

A NTS má i svoje webovky se všemi výsledky. A taky FB stránky, koukněte, lajkujte, sdílejte.

Tak zdar a sílu a uvidíme se na kopcu.

T.

Tadeáš Vyvijal

Šéfredaktor webu

Tadeáš se k běhání dostal oklikou. Přes fotbal a silniční cyklistiku. Silniční cyklistika je pořád srdcovka, prioritou je ale běh. Tadeáš je absolvent Fakulty sportovních studií na MU v Brně. Vždy ho to ale táhlo zpátky domů, do Beskyd.
Má na starosti: redakci a obsah SvetBehu.cz, recenze a testy běžeckého
vybavení, spolupráce s partnery SvetBehu.cz

Přidejte se k diskuzi

Odpovídáte na komentář: