Pavel Paloncý obhájil vítězství na The Spine Race: brutální závod, na který se nepřipravíte

Před startem

Po loňském vítězství (článek loňském o rekordu a vítěztství Pavla Paloncého) a traťovém rekordu jsem již nemohl spoléhat na anonymitu a zůstat v davu. Kde kdo se mě ptal „Vyhraješ zase? Za kolik hodin to zvládneš letos?“. Loni mi to trvalo 110 hodin, určitou představu, jak by se mohl závod odvíjet jsem v hlavě měl. Realita se ale vymykala všem očekáváním.

Už start zpožděný o dvě hodiny z důvodu příliš silného větru leccos naznačil. Start to naznačil a první etapa ukázala na plno – letošní Spine Race bude hodně větrný.

První den

Hned pár kilometrů po startu jsme se dostali k vodopádu Kinder Downfall a musel jsem se hodně přesvědčovat, že vidím to, co vidím. Vítr sfoukl vodu tak, že „padala“ vzhůru. Vítr nepřestával, jen krajina se měnila. Když jsem vyběhl na otevřené prostranství, okamžitě mě bodaly ostré krystalky sněhu do tváře a do očí.

Druhý den závodu, to jsem se již pohyboval na čele zhruba s hodinovým náskokem, přišly na řadu kopce a hned zostra. 700metrový vrchol Pen-y-ghent se ukrýval v mlze, pod ním se v 120mílovém větru zuby nehty držela hlídka MST (anglická varianta Horské služby), aby nás všechny odklonila z tohoto větrného pekla. Už na doběhu do druhého depa vítr zesílil natolik, že jsem já se svou medvědí postavou musel vynaložit obrovské úsilí, abych zůstal na nohách. „Co tam proboha budou dělat lehčí běžci?“ vkrádaly se pochyby a přitom to nejtěžší mělo teprve přijít.

Boj o přežití

Ve třetí etapě nabral závod naprosto fantaskních rozměrů. Do etapy jsem byl vpuštěn jako jediný (pár hodin po mém startu ji uzavřeli a závod byl pozastaven) a změnila se v boj o přežití. Vítr, zima a mráz byli moji nepřátelé. A nejen moji. Králici či koroptve se choulili v úkrytech, když jsem je však vyplašil a nerozvážně vystartovali, vítr je odfoukl někam na východ. Ani já se v některých místech nebyl schopen udržet na nohách. V těchto brutálních podmínkách jsem se proti větru vůbec neprosazoval a naprosto promrzlý jsem po 42 hodinách dorazil do depa v polovině závodu, kde byl závod zastaven i pro mě.

Nucený odpočinek

Následných 21 hodin odpočinku opět naprosto změnilo charakter závodu, z potenciálně nejtěžší (čtvrté) části se tak stal dostih. Aby toho nebylo málo, britské počasí a další vichřice opět zamíchala kartami, v páté části závodu jsme tak opět bojovali o dokončení, tentokrát ve dvou.

Další přerušení závodu a další brutálně rychlá etapa přes větrné pohoří Cheviot Hills, až do cílové vesnice Kirk Yetholm jen dokreslily atmosféru tohoto neuvěřitelného závodu.

Po 125 hodinách (z toho 46 hodin nuceného přerušení) jsem dorazil do cíle. Unavený a vyčerpaný, ale šťastný. Únava opadne, zranění se zahojí, ale tyto památné zážitky a podpora v podobě SMS, která mě hnala dopředu, ve mně zůstanou navždy.