Byla jsem připravená na všechno. Oblečení navíc, rukavice, výživa i čelovka. Ale na to, že nic z toho nebude potřeba a já doběhnu za světla, jsem se nepřipravovala.
Budík zvoní moc brzo. Je 5:30, v chatce zima a venku ještě tma. Do krabičky smíchám dvě kaše, zaliju kafe a silou to všechno cpu do sebe. I okolní sousedi se už probouzí. Vyčistit zuby, vyprázdnit střeva a obléknout se do věcí připravených z předchozího dne. U startu už postává většina spoluběžců, poslouchají instrukce pořadatele a já se s drkotajícími zuby stavím mezi ně. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Stojím na startu svého nejdelšího závodu. Na Zapomenutých horách. Je pár minut před sedmou a já se brzo vydám vstříc celodennímu dobrodružství v Rychlebkách. Čeká mě 76 kilometrů s převýšením 2700 metrů. To, že to bude skoro 3300 metrů zjišťuju až po 50. kilometru, kdy má podle profilu na mapě trasa začít klesat, ale dál se přede mnou objevují prapodivné hupy a cesta dělá všechno, jen neklesá.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Vybíháme a za zády nám vychází slunce. Běžím si svým tempem, nikam nepospíchám. Netuším, co přijde během dalších několika desítek kilometrů. A tak se kochám a užívám si to. Krajina okolo se probouzí, kopečky se vlní a je pořád na co se dívat. Na 20. kilometru si fotím oslí a lamí farmu, zatímco se mi někdo směje, že Rychlebky nejsou jen o běhání, ale očividně i o focení. Jasně, že jo, když je tak nádherně. Zvedá se před námi prudký kopec a já se dávám do řeči s jedním spoluběžcem. Prý to spolu vytáhneme nahoru a pak si každý poběžíme po svém. Nakonec nám to ale vydrží až do cíle. Mluvíme o všem možném i nemožném a trasa nám doslova utíká. Nebo my utíkáme jí.
Jmenuje se Petr a tyhle nesmyly už má naběhané víc než já. Překvapuje mě, když mi pořád připomíná jak dobře, kontrolovaně a s rozvahou běžím. Zároveň odhaduje, kolik lidí spolu můžeme předběhnout, když udržíme tohle tempo. Nechci nad tím ani přemýšlet. Jsem tady proto, abych si to užila a zjistila, co všechno ještě moje tělo zvládne. Jdeme na pohodu, i když mě tep občas lehce znervózňuje. A hlavně si nezničit stehna v sebězích, na to jsem expertka.
Po hřebenovce, kdy stále jen opakuju, jak krásně tu je, se dostáváme k druhé občerstvovačce a já v nohách začínám cítit náznaky problému. Taky nás čeká nejnáročnější seběh z celé trasy. Doplňujeme vodu i elektrolyty, do pusy cpeme chleba s pomazánkou i koláče a vydáváme se na nejvýživnější část trati. Seběh po pěšince, která snad ani na mapách nemůže být zakreslená vystřídá ještě ostřejší seběh v o to horším terénu. Petr mi mizí, já zpomaluju do chůze a při skoro každém druhém kroku se mi propadají nohy o několik centimetrů níž. Repertoár nadávek se zvětšuje. Po tom, co si myslím, že nejhorší máme za sebou a terén se zlepší nás čeká odbočka na kontrolu k vodopádů, přeskákání pár kamenů letos prý náštěstí suchýma nohama. Ještě párkrát se běhatelný kopec změní v nechutný padák dolů, kdy kontrolovaně vlivem gravitace dosednu na zadek. Pak už následuje jen další stoupání zpět na občerstvovačku.
“Asi za pět minut tam budeme,” tvrdí sám sobě i mně Petr, když nám pomalu dochází voda. Podle kilometráže už jsme u ní dávno měli být, ale kopec stále jen stoupá. Z pěti minut se stává skoro půlhodina, než znovu doplňujeme energii. Pracovně jsme si tuhle část trasy nazvaly zbytečným pytlem (nebo jinými sprostými variantami tohoto sousloví), který tam opravdu nemusel být. Jenže o čem jiném by bylo ultra než o tom zpochybňovat svoje rozhodnutí a zpytovat svědomí v nejprudších kopcích. Tak snadné by bylo zastavit a sednout si v tomhle smrkovém klestí na zadek.
Vracíme se zpátky na hřebenovku a já očekávám slibované klesání. “To byla milosrdná lež, nemohl jsem ti říct, že to prostě klesat nebude,” odpovídá mi kolega, když už poněkolikáté s nadávkami chytám hole a opírám se do nich v kopci. Není nám hej. Petr má problémy se žaludkem, mě štve technický terén, který pořadatelé v propozicích úspěšně popřeli. Dozvídám se, že to je jedna z nejtechničtějších a nejnáročnějších tratí v Česku na téhle vzdálenosti. Oba vyhlížíme další občerstvovačku. Než k ní ale doběhneme, několikrát míjíme holčinu, kterou míjíme ve stoupáních a ona nás předbíhá v sebězích. Pak se seznamujeme, je to Týnka.
Společně vyrážíme z poslední občerstvovačky. Krajina se z lesa mění v louky, trasa opět lehce stoupá. Smějeme se, povídáme a užíváme si to. Sluníčko pomalu zalézá za kopce a nám už ani nezbývá moc kilometrů do cíle. V jednom seběhu mineme odbočku a musíme se trochu vrátit. V téhle fázi závodu nám to je ale už jedno, trápí nás jiné věci. Opruzeniny na tříslech i odřená stehna. Bolavá kolena a stehna. Puchýře na prstech. Pár metrů se vrátíme, Týna si maže nohy a my s Petrem nasazujeme tempo. Víme, že doběhneme za světla, i když nám zbývají ještě dvě kontroly na kopečku nad Račím údolím.
Celou dobu mi totiž tvrdil, že takhle se vejdeme po 11 hodin. Nechtěla jsem o tom ani slyšet. Stejně jako jsem nechtěla slyšet o tom, že na občerstvovačce po 50. kilometru se domluvíme, co dál. Buď budeme závodit a každý si půjde po svém, nebo to doběhneme spolu. A my spolu dobíháme. Ultra není o tom podkopnout nohy běžci, se kterým se potkáte v cílové rovince. Ultra je o tom vzít ho za ruku a v euforii proběhnout cílovým obloukem. A tak společně probíháme cílem po 10 hodinách a 48 minutách strávených v Zapomenutých horách.
